Hlavní stránka
Blog Charter Co se děje Ekonomika Historie Kutil Lidé Loděnice Magazín Marketing Moje loď Napsali před Novinky Plavba Právní poradna Představujeme Rádce Sport Technické novinky Technika Test Test použité lodě Videoprohlídka  
 

Jak jsem se dostal k jachtingu?             

Začátky jachtingu jsou u každého různé. Já jsem se pro jachting asi narodil. Můj otec byl v Praze u vodních skautů a za války při vystěhování koupil v Kamýku nad Vltavou kánoi. Opravil ji a se svou budoucí ženou, mojí matkou, s ní jezdil až do Prahy. Pouze však do té doby, než si pro ni bývalý majitel, když ji poznal, přišel. Prý mu ji někdo ukradl a mému otci prodal. Peníze zpět ale nikdy nedostal.

 

Otec za války učil ve Zvíroticích. Tak se stalo, že po napuštění Slapské přehrady jsme tam jako jedni z prvních začali stanovat. Psal se rok 1961 a topoly, které letos vodní správa pokácela, protože byly za větru už nebezpečné, měřily 1,5 m. Máme to zdokumentované na kameře Admira 8. Tehdy jsem na třídílném nafukovacím lehátku zvedl spodní díl a západní vítr, který tenkrát převládal, mne vždy dofoukl ke břehu. To mi bylo 9 let.

Později jsme dostali s bratrem na Vánoce zelené nafukovací kajaky a prostěradlo bylo na klacku druhý den. Pak přišla na řadu školní pramice, na obou koncích zvedlá do špičky. Sešili jsme dvě deky – houně – k sobě a myslím, že jsme si připadali jako Kolumbus. Jedno dubové pádlo držel jeden lodník na boku, abychom nesplouvali, druhý držel „ otěže“ plachty a třetí kormidloval dalším dubovým pádlem. A plulo se! Ze zátoky naproti 122. kilometru nás musel tahat strejda s Tumlerem. Zrovna foukal východní vítr a zavál nás tam. Ta plachta nebyla stahovací, takže nás to tlačilo pořád do zátoky.

První loď jsem na našich vyprosil paradoxně na horách. V roce 1965 jsme byli v Peci pod Sněžkou v hotelu Děvín. Obsluhoval tam tehdy pan Smutný, který měl plachetnici Mlok na Rabyni, kde pracoval zase v létě. Nebylo to zadarmo. Musel jsem mít na vysvědčení samé jedničky. Asi ta touha byla tak silná, že jsem je opravdu v 7. třídě měl. Tak se stalo, že táta Mloka koupil za 2500 Kč a pan Smutný ho 5. 7. 1965 odpoledne přitáhl za svým motorákem Wartburg, tehdy nejrychlejší lodí na Slapech, protože byla z překližky. Veřejná bezpečnost (dnešní policie) tehdy měla těžší mahagonové čluny.

Hned druhý den jsem na Mloku začal jezdit bez doprovodu otce a prožil jsem na něm celé prázdniny. S kamarádem jsme byli ve 13 letech sami až na Živohošti. Ve zmiňované zátoce naproti 122. kilometru měl roubenku pan Hoffmeister (dodnes nevím, zda se jmenoval Adolf). A protože měl pěknou dřevěnou olympijskou jolu, tak mi na vodě radil, jak víc vystoupat, hlavně při obratech.

Postupně jsme se bratrem začali sbližovat s děvčaty z klubu Kovohutě Příbram ze Županovic. Jelikož jezdila na pirátech, tak se nás ptala, co to máme za „třísku“. Nakonec slovo dalo slovo a v roce 1970 jsme se dohodli, že obnovíme závodní činnost klubu a že si přes zimu opravíme klubového piráta CZ 233 – German. S ním jsme vyjeli na konci června na Orlík. Dodnes se tam jezdí v tomto termínu závody, přebory středočeského kraje, Velká cena Spolany, Malá cena Toušeně a Kontrolní závod. Tři piráty a jednoho klubového Fina tam odtáhl bratr Jirka, zvaný Ringo, jedním motorem Tumler na naší erární lodi. Já jsem spěchal ze Slovenska po poslední zkoušce prvního ročníku na VŠLD ve Zvolenu přes noc vlakem a jel jsem tam na pionýru až ráno v první den závodů.

Přebory ve třídě pirát jsme hned napoprvé vyhráli. Tak to bylo ještě v letech 1972 a 1973. Byli jsme tak drzí, že v roce 1972 jsme vyjeli na Velké Dářko na mistrovství republiky. Body první výkonnostní třídy jsme měli. Po přeměření hlavním rozhodčím panem Nemeškalem jsme dvě hodiny zašívali plachty, protože jsme je měli vytahané o 27 cm v zadním líku. Jediní jsme měli bavlněné plachty. Z 21 lodí na startu jsme potom skončili na 12. místě.

V roce 1972 jsme si vytýčili cíl jet 24 hodin bez přestávky. Já jsem si to dal ještě jako osamělý mořeplavec (ale jel jsem s bratrem) bez jídla, pití a spaní. Vydržel jsem to. V době, kdy se nikam nesmělo, to bylo pro mne jako přejet Středozemní moře. V zimě jsme postavili první déenku. Středový hranol, příčné prkno, šlajfky a plachtu se stěžněm z mloka. Jezdilo to! Pak jsme rozpadající se klub, který stál na vůli komunistické strany (jachting byl totiž v jejich očích buržoazní sport) a na dvou stárnoucích rodinách, opustili. Postavili jsme si přes zimu vlastního piráta, ale už jsme nebyli v žádném klubu, takže jsme nezávodili. Ani nebylo tolik času. Bratr se oženil, já dokončoval vysokou. Občas jsme se svezli s někým na kosatce, naposledy v roce 1976 s Danem Česalem na Fireballu v Praze před ČYKem. Byla sice snaha držet se vody, ale osud to chtěl trochu jinak.

Třetího renovovaného piráta jsme prodali, jako toho smrkového vyrobeného přes zimu. Bratr potřeboval obývací stěnu a já zase sedačku do obývacího pokoje. Taky jsem se oženil a přišly za sebou po roce dvě děti. Vypadalo to, že je s jachtingem konec.

V roce 1991 mne kamarád Láďa Levý, který postavil Sasanku „Michele“, uvrtal do koupi spodku překližkové Sporty z Ústí nad Labem. Přitáhl jsem ji na vleku za Škodou 100. Mohlo by se zdát, že bude víc času věnovat se koníčkům. Opak však byl pravdou! Dodnes není tato loď dodělaná. V roce 1998 mne druhý kamarád, MUDr. Radek Skála, seznámil s rodinou z Nového Knína. Koupili si Avar Vento a potřebovali trochu poradit. Slapskou sezónu jsem odjel s nimi. Zase se ve mně začala vařit jachtařská krev. Začal jsem dostavovat koupenou Sportu. Pak přišlo podnikání a zase nebyl čas.

Začal jsem ale jezdit s jednou stavařskou partou na moře do Chorvatska. V roce 2002 jsem si udělal mezinárodní papíry na moře v Čechách a v roce 2004 v Chorvatsku. Začala moje druhá éra jachtingu. Naštěstí mám hodné potomky, kteří moje strádání na mně viděli, a když jsem byl v roce 2007 v Chorvatsku, koupili mi skvělou Patrii, což je malá francouzská plachetnice Edel 2 dlouhá 5,4 m. Postupně jsem ji zdokonaloval a sám se taky vylepšoval, až jsem s ní dosáhl v roce 2014 na první místo v kategorii lehký cruiser ve Slapském poháru. Mám rád atmosféru těchto setkání, udržme si je, nevíme, dokdy tu budeme. Moře miluji, i když chorvatský národ mi to někdy trochu zoškliví. Už je moc charterových společností a snaží se vydělat za každou cenu. Proto hledám jiné destinace, jako Řecko nebo jiné lokality Středozemního moře, nevylučuji ani Karibik, Holandsko apod. Rád jezdím na regaty, hlavně na Českou námořní rallye, protože si myslím, že je vedená na dobré jachtařské úrovni. I regata Jabuka je závod podle mého gusta.

Doufám, že se mi povede dokončit moji tolik vysněnou loď. Možná letos. Uvidíme. Ahoj!

 DÁLE JSME NAPSALI 
title

Petr Stoklasa

Lidé | Petr Stoklasa
title

Karel Černovský

Lidé | Petr Láska