Hlavní stránka
Blog Charter Co se děje Ekonomika Historie Kutil Lidé Loděnice Magazín Marketing Moje loď Napsali před Novinky Plavba Právní poradna Představujeme Rádce Sport Technické novinky Technika Test Test použité lodě Videoprohlídka  
 

Bouře v přístavu

Koncem léta se mi naskytla možnost prožít 14 dní na palubě jachty S/Y Offshore. Je to jachta francouzské výroby, typ Dufour 4800, dlouhá 11 m a 3,40 m široká. Plavili jsme se v oblasti severního Jadranu.

 

Jednoho odpoledne jsme připluli do přístavu Mali Lošinj. Úzká a jako nudle dlouhá zátoka protažená k severozápadu je chráněná ze všech stran kopečky ostrova Lošinj. Ve střední části zátoky je možné vyplout úzkým průplavem severovýchodně směrem na ostrovy Cres, Pag, Rab. Podmínkou ovšem je, že se obsluze podaří otevřít otočný most. Teorie říká, že to má být v 9:00 a v 18:00 hod, v praxi jsme jednou propluli a podruhé jsme museli vyplout průlivem, který je v nejsevernější části zátoky a vede na otevřené moře.

Nejjižnější část je zakončena přístavem Mali Lošinj. Do podkovy zatočené nábřeží je lemováno hezkými upravenými domy a nad nimi se šplhá do kopců malebné městečko s krásným kostelíkem. Připlouváme na motor pomalu k přístavu a vyhlížíme místo pro přistání. Na pravé straně pomyslné podkovy se ježí stěžně jachet. Vidíme dvě plovoucí mola. Zadní je plně obsazené, proto se rozhodujeme přistát u prvního mola hned zpředu. Je tam místo mezi rakouskou a německou jachtou. Couvání mezi dvě lodě se nám však napoprvé nedaří. Rakušanka má obavy o svou loď, a tak raději obeplouváme celé molo a vyvazujeme se z druhé strany za naši známou. Ta se už usmívá, přes molo jí loď určitě neodereme. Dokončujeme vyvazování lodi, naši sousedé mezitím odcházejí do městečka zřejmě ochutnat nějaké místní speciality.

Otík, kterého jsme korunovali za nejlepšího kuchaře, se dal hned do práce a z toho, co dům (vlastně loď) dal, připravil vynikající večeři. Rakušáci by nám určitě záviděli. Po večeři vyrážíme na prohlídku městečka, procházíme rušné nábřeží i tiché úzké uličky, ochutnáváme několik zmrzlin a protože na nás spadlo pár kapek, vracíme se raději do přístavu. Ihned po příchodu na loď se začalo nějak podezřele rychle stmívat a také jsme zjistili proč. Ze všech stran se začaly stahovat černé mraky, nejvíce za naší zádí. Nad kopcem na konci protáhlé zátoky začal narůstat obrovitý cumulonimbus. Jako by nějaká vesmírná příšera chtěla pohltit celé nebe, chuchvalce černých mraků se rychle roztahovaly nahoru, do stran, až zčernala celá obloha. Mezi mraky začaly poletovat blesky a po chvíli se z několika kapek, které občas spadly, vyklubal docela slušný déšť.

Zalezli jsme do lodi, zavřeli lukny a po dobré večeři a procházce jsme se začali chystat ke spánku. „Při tom dešti se nám bude dobře usínat, ale asi se moc nepohoupeme, fouká trochu od nábřeží a na tom kousku se moc velké vlny neudělají,“ říkám klukům a zavrtávám se do spacáku. Na poučku, že před bouří fouká vítr vždy opačně, jsem si ani nevzpomněl. Ani jsme nestačili vychutnat ukolébávající klapot deště, když se nám loď rozhoupala tak, že jsme málem vypadli z postele. Než jsme se stačili vzpamatovat, ozvala se rána, která otřásla celou lodí. Tomáš vyskočil ze své kapitánské kajuty: „Všichni obléct šturmáky a rychle ven!“ V poskakující lodi se snažíme co nejrychleji na sebe navléct nepromokavé obleky a rychle na palubu. Venku se držíme čeho můžeme a chvilku nám trvá, než se rozkoukáme. První, co vidíme, jsou velké, zpěněné vrcholy vln, které se valí přímo do přístavu.

Přídě lodí, jež jsou ukotveny na opačné straně plovoucího mola, poskakují ve vlnách snad dva metry a i když lodě a molo vlny trochu mírní, houpeme se víc, než je pro klidný spánek potřeba. Lávka, po níž jsme přecházeli na molo, visí ze zrcadla a po každém přeběhnutí vlny drhne o molo. Každá vlna totiž nadzvedne nejdříve molo, záď lodi je zatím v dolině před vlnou, pak se zvedne záď lodi a molo se propadne do dolíku před další vlnou, to vše se děje v pravidelných intervalech. Rychle dotahujeme loď k bójce, naštěstí nám k tomu pomáhají vlny. Záď už je konečně dost daleko od nebezpečně poskakujícího mola, lávka se už o něj nehobluje. Ten kus prkna nám asi zachránil záď od většího poškození. Při první ráně, která nás vyhnala na palubu, byla lávka ještě na svém místě, a tak záď lodi bouchla o molo.

Při tom všem jsme ani nestačili sledovat, co se děje na druhé straně mola. Rakouská rodinka se vrátila z večeře a s velkými problémy se po rozhoupaném molu dostala ke své lodi. Ta se nebezpečně přiblížila k molu a při každé vlně o něj zavadila. Oba manželé stojí na kraji mola a snaží se s malým úspěchem loď odtlačit. Mladé slečny jim v tom můžou sotva pomoci, a tak Pavel s Tomem přeskakují na molo a snaží se, co jim síly stačí. Vítr však ještě víc zesiluje, vlny se zvětšují a už není v lidských silách udržet devítimetrovou jachtu v dostatečné vzdálenosti od mola. Asi už by nebyl nikdo schopen dostat se na divoce poskakující příď a dotáhnout se blíž k bójce. A tak při každé vlně dopadá záď plnou vahou na molo. Ozývají se rány jako od bucharu a z lodi začínají odletovat kusy laminátu. Rakouská rodina jen bezmocně přihlíží a protože nemůže nic zachránit, snaží se dostat alespoň na nábřeží.

Není to však jednoduché, jednotlivé segmenty se mezi sebou kroutí jako had v poslední křeči a ještě k tomu poskakují nahoru a dolů. Po delší době a doslova po čtyřech se jim to podaří. Vidina pevné půdy pod nohama jim dodala síly. Ti, kteří se potom snažili dostat ke svým lodím, aby je líp uvázali, nedokázali dojít dál než po první segment. Odtud se vraceli po čtyřech. Strach o život dodá asi víc sil než strach o majetek. Pavel s Tomem sedí na molu, neboť přestoupení na loď je zatím nemožné. Pokud by měli smysl pro černý humor, mohli by si zpívat „jednou jsi dole, jednou nahoře“. Do smíchu však není nikomu. Jednou visí na lodi molo, podruhé visí loď na mole. To vše se opakuje s pravidelností přicházejících vln a pokaždé mám dojem, že se urvou vazáky i se zrcadlem. Ty naštěstí vydržely, utrhlo se jen lano. Čtrnáct milimetrů je zřejmě pro pětitunovou loď málo.

Okamžitě vážeme všechna lana, která najdeme. Na vazáku už není místo, tak je vážeme za vinšny. Teprve když jsme uvázáni deseti lany k molu, zdá se nám, že by to mohlo stačit. Na loď není možné přejít, a tak kluci sedí na molu, drží se lan a vazáku a čekají, co bude. Za Pavlovými zády tluče o molo rakouská jachta, v její zádi už je zřetelně vidět velká díra. Napravo od nešťastné lodi je ukotven velký železný motorák a na přídi má upevněnou robustní danfortku. V klidu byla snad 1,5 m nad molem, teď s urputnou pravidelností tluče do betonu mola. V hukotu vln, svištění větru a dunění dvou bucharů před námi slyšíme pravidelný zvuk, jako by přilétal roj vrtulníků. Zjišťujeme, že všechny lodě v návětří se snaží s naplno vytočenými motory dostat co nejdále od divoce poskakujícího mola. Nezbývá nám nic jiného než si říci děj se vůle Boží a čekat.

Po půlnoci se vítr i vlny začaly uklidňovat a kluci po menším kaskadérském výkonu přelezli na loď. Na chvíli se schováváme do kajuty, převlékáme se do suchého a Pavel vybírá z kombinézy zbytky laminátu. Přestává pršet a my opět vylézáme na palubu zkontrolovat situaci. Tahouni, co chtěli odvléct molo, už nejedou na plný plyn, železný motorák už nezobe kotvou do betonu. Po mole, které už tolik neskáče, přechází skupina mužů s nafukovacím člunem. Dva přelézají na potápějící se jachtu a snaží se zachránit co se dá. Muži odnesli plný člun věcí na nábřeží a ještě jednou se vrátili. Podruhé už však moc věcí naložit nestihli, čára „ponoru“ se začala nebezpečně blížit k bortlajsně a příď se začala čím dál víc nořit do vody. Teď už je osud lodi zpečetěn. Zatímco ostatní lodě ještě poskakují na vlnách, naše sousedka zatížená vahou vody se jen mírně pohupuje. Je to smutný a skličující pohled. Odpoledne to byla krásná jachta, teď je to troska bezmocně čekající na svůj osud. Noční chlad nás zahání do kajuty, ale na spánek nemá nikdo ani pomyšlení. Loď se stále ještě pohupuje tak, že jsme rádi, když se můžeme něčeho držet. Hodnotíme situaci, přemýšlíme, co se děje venku, a čekáme, až skončí řádění živlů.

„My jsme přece jenom blázni,“ říká Pavel. „Tolik peněz vrazíme do lodi, práci raději ani nepočítám, a pak stačí půlhodinka, loď se roztříská a jde ke dnu. Už jsem se rozhodl, já tu loď raději prodám, a to co nejdřív. Koupím video a budu žít jako normální člověk. Večer si pustím Ramba nebo něco podobného, užiju si taky dobrodružství, ale v obýváku, který nehoupe, a ještě si k tomu dám chlazenou dvanáctku a budu chroupat brambůrky.“ Ze chmurných úvah nás vyruší Tom. „Už jde ke dnu, pojďte se rychle podívat!“ Jeden před druhého se hrneme z kajuty. Žádný z nás nikdy neviděl, jak se potápí loď, a tak beze slova sledujeme, jak loď pomalu, ale jistě mizí v hlubinách. Příď je až po kajutu pod vodou, stěžeň trčí šikmo k obloze. Najednou se téměř dotkne hladiny, loď na nás naposled vystrčí záď s metrovou dírou v zrcadle, aby vzápětí zmizela pod vodou.

Nad hladinou zůstal jen stěžeň. Připadá mi jako vykřičník: „Člověče, dávej si pozor, s živly nejsou žádné žerty, chyby nikdy nepromíjejí!“ Až mě z toho obešel mráz. Blíží se třetí hodina v noci, chlad a únava z probdělé noci nás žene do kajuty. Naštěstí i řádění živlů polevuje, uléháme a téměř okamžitě usínáme. Probouzíme se do slunečného rána. Včerejší noc připomínají jen davy lidí, kteří očumují potopenou loď. Kontrolujeme škody, které jsme utrpěli, uvolněné průvlaky a vazáky dotahujeme, na zrcadle byla jenom sedřená barva – to byla ta první rána. Také další lodě mají stopy bouře. Tu odřené zrcadlo, tam urvaný žebřík, velký plechový motorák má notně otlučenou příď a jeho kotva doslova „vyzobala“ v betonovém chodníku na mole velkou díru.

Před polednem vyplouváme dlouhou zátokou a průlivem ven na otevřené moře. Tam fouká čerstvý vítr, plujeme v pěkných náklonech, občas nám některá vlna se zpěněným vrcholem téměř olízne bortlajsnu. Po modré obloze putují bílá oblaka za svými tajemnými cíli, vzduté plachty ženou loď rychle vpřed za dalšími zážitky. Loď občas ukáže rychlost přes sedm uzlů, což posádka vítá velkým jásotem. Pavel stojí u kormidla se spokojeným výrazem ve tváři a vyhlíží přes příď tam, kde si podávají ruce moře s oblohou. Za zádí má dvě bílé zpěněné brázdy, po kterých odplouvají všechny včerejší chmurné myšlenky. „Tak co, Pavle, prodáš ji? Takové video s Rambem, k tomu chlazený lahváč... a bez houpání a bez namáčení.“