Hlavní stránka
Blog Charter Co se děje Ekonomika Historie Kutil Lidé Loděnice Magazín Marketing Moje loď Napsali před Novinky Plavba Právní poradna Představujeme Rádce Sport Technické novinky Technika Test Test použité lodě Videoprohlídka  
 

Můj příběh

Tento příběh začínám psát cestou na trénink a závody do Francie. Na cestě jsem často, a tentokrát mám spoustu času na psaní. Letím z Prahy do Hamburku, pak na Mallorku, kde vyzvednu auto s vlekem, nalodím se na trajekt do Barcelony a z Barcelony pojedu do Hyères ve Francii. Dlouhé dva dny cesty.

 

K jachtingu jsem se dostala v sedmi letech, když mě rodiče přihlásili na nábor. Zkoušela jsem i jiné sporty, ale z různých důvodů jsem nevyhovovala. Byla jsem buď příliš stará, mladá, malá nebo zase velká. Jachtařským náborem jsem prošla úspěšně a začala jsem jezdit na kosatce na Cadetu. Na kosatce jsem jezdila asi tři roky. Bavilo mě ležet na komoře a poslouchat šplouchání vody. Také hrát si s kamarády. O závodění a jachtingu jsem moc nevěděla. Byla jsem pohyblivým závažím, které občas něco podrží či popotáhne, pomůže připravit a pobalit loď. Jak jsem se bála v silném větru, na to nemůžu zapomenout. Pamatuji si také, že jsem nechtěla jezdit v holinkách, protože jsem měla pocit, že mě stáhnou ke dnu. V době, kdy jsem začínala, se běžně jezdilo v teplákách a mikině, a přes toto oblečení jsme nosili takzvané nepromoky. Slušivé oranžové oblečky, které samozřejmě promokly :-). No a na nohou jsme měli holinky či tenisky. Když jsem dostala svůj první suchý oblek a neoprenky, tak to byl obrovský komfort. Už mi nebyla za špatného počasí zima a byla jsem v suchu. Jen na záchod se chodilo fakt špatně.

Přibližně v deseti letech jsem přešla na Optimista a začala se mnou na závody jezdit mamka. Máma o jachtingu nevěděla nic. Sama dělala zamlada atletiku. Jachting si ale oblíbila, začala mě v něm hodně podporovat a až do mých 18 let se mnou jezdila prakticky na všechny závody. Stálo ji to hodně peněz, času i nervů. Dokonce na jachting přihlásila také moji mladší sestru, která ale v 16 letech jezdit přestala. Taťka mě tolik nepodporoval. Spíš si dělal jen srandu, že jachting není žádný sport, a tak. Jednou jsem kvůli němu vyhodila do koše všechny mé medaile. Mamka je ale zachránila. Nějakou dobu už si ale z jeho srandiček nic nedělám a on začal mé jachtaření občas sledovat. Dokonce se na mě přijel podívat na olympiádu a byl snad i hrdý :-).

Jachting dělám již 26 let. Za tuto dobu jsem objela spousty závodů. Auto bylo dlouho mým druhým domovem. Na závodech jsme spávaly s mamkou právě ve stanu či v autě. Občas to byly opravdu bojové podmínky. Na našich vodách a víkendových závodech je tento způsob bydlení běžný. V cizině na některých místech už tak běžný není a je rozdíl spát v malém autě dvě noci či dva týdny. Často jsme spávaly na místech bez přístupu do sprch. Sprchovaly jsme se tedy hadicí na umývání lodí přímo na parkovišti. Za pěkného počasí to ani nevadilo. Jen na nás lidi koukali jak na exoty. Když bylo ale ošklivo, tak to bylo horší. To studená sprcha z hadice moc příjemná nebyla. V malém autě, kde se člověk nemohl ani postavit, bylo těsno a o řádném odpočinku během závodů se nedalo mluvit. V autě se dalo jen sedět či ležet. Tělo jen víc a víc zatuhávalo. Když je člověk mladý, tak mu to ale tak moc nevadí. Teď už bych asi měla problém.

Také jsme na cestách zažily spousty komplikací. Od běžné výměny kola nebo zadřených ložisek u vozíku až po ulomený čep. Po přechodu na Evropu jsem změnila i oddíl. V tom mém tuto třídu moc nepodporovali, a tak mamka založila klub svůj. Na Evropu jsem šla již ve 14 letech, protože na Optimista jsem byla již poněkud přerostlá. Přibližně v osmnácti letech jsem začala jezdit více do zahraničí a na své první světové poháry. V tu dobu byla Evropa olympijskou třídou, a proto jsem na ni šla, s vidinou jednou se podívat na olympiádu. Také jsem si udělala řidičák, a začala tak nová etapa. Etapa osamostatňování. Pár měsíců po tom, co jsem získala řidičský průkaz, jsem jela se svojí tehdy 13letou sestrou a 17letou kamarádkou na závody na Oravu na Slovensko. Jely jsme naším Transitem a s malým vlekem s loděmi. Na hranicích na nás koukali jak na zjevení. Nevěřili mi, že mám řidičský průkaz. Vypadala jsem mladší. Tento můj první samostatný závod si budu dlouho pamatovat. Byla to super akce. Moc jsme si to s holkama užily. Obecně tyto samostatné akce vždy byly velkým zážitkem a naučily mě i spousty užitečných věcí. Vyměnit kolo, jezdit poměrně dobře s přívěsem, domluvit se v cizině, i když angličtina mi stále moc nejde. Postupem času jsem jezdila sama čím dál tím více.

Z mých všemožných cest nezapomenu ale na jednu. Byla to moje cesta na závody do Marseille a následně do Hyères. Byl to jeden z mých prvních výjezdů s Laserem. Jela jsem sama, a protože do Marseille je to kus cesty, a ještě větší, když se kvůli šetření nejede po dálnici, a nikdy předtím jsem tam nebyla, tak jsem po dni a půl cesty již byla značně unavená. Bylo po půlnoci, když jsem se blížila k městu. Nechtělo se mi hledat klub potmě a ani jsem nevěděla, zda nebude zavřený. Zaparkovala jsem tedy u pumpy těsně před Marseille a šla spát. Ve tři ráno mě vzbudil křik a klepání na auto. Někdo křičel: „Policie, policie!“ Rozespalá jsem tedy otevřela boční dveře u auta. V tu ránu nějaký chlap vlezl do auta a začal mi brát batůžek a tašku. Batoh jsem držela a nechtěla pustit. Chlap mě kopnul do břicha a v tu chvíli jsem tedy batoh raději pustila. Byli tam dohromady asi tři chlapi, kteří pak odběhli mezi kamiony. Okradená a vyděšená jsem šla na pumpu, aby zavolali policii. Další den jsem strávila skoro celý na policii. Na závodech v Marseille jsem ještě zlomila páku a v Hyères pínu od kormidla. Vracela jsem se tedy po třech týdnech domů okradená a ještě o asi 6000 Kč lehčí za zlomenou páku s pínou. To byl opravdu vydařený výlet. Od té doby se bojím jezdit po Francii a po Španělsku, protože i tam se takovéto věci jachtařům staly.

Zpátky ale k mé jachtařské kariéře. Na Evropě jsem jezdila do roku 2004 a mým největším úspěchem bylo 44. místo na MS na Sardinii. Od roku 2005, kdy Laser Radial nahradil Evropu na OH, jezdím na Laseru. Tedy ještě asi s půlroční pauzou, kdy jsem zkoušela 470 s Lenkou Šmídovou. Tato spolupráce ale nevyšla, a tak jsem se vrátila na Lasera.

Laser mi od začátku sedl lépe než Evropa. Je to totiž one design, a proto jsem nemusela hledat správný stěžeň a plachtu a i bez trenéra jsem zvládala zajíždět slušné výsledky. V roce 2005 ale nastal další zlom v mé jachtařské kariéře. Poznala jsem totiž svého nynějšího manžela Jakuba. Jakub v té době pracoval jako test inženýr ve fabrice na Kladně. Zakoukala jsem se do něj a začali jsme spolu chodit. Jakub se po poměrně krátké době rozhodl změnit práci a nastoupil jako manažer a trenér do SCM ČSJ. Tak se dostal ke trénování Laserů a po nějakém čase začal se mnou jezdit na závody a pomáhat mi. Celou dobu se mnou jezdil zadarmo a dopomohl mi k mnoha úspěchům. Těmi největšími jsou 4. a 5. místo z MS 2011 a 2014 a 9. místo z OH. Také mi pomohl sehnat peníze od sponzorů, se kterými jsme pak jezdili jako kormidelníci do Chorvatska na závody kajutových plachetnic. Po OH v Londýně jsme se vzali a máme spolu syna Matyáše. Jakub se po OH dostal k trénování juniorských reprezentantů v Belgii a po mém návratu k jachtingu začal znovu jezdit i se mnou. Bohužel na mě ale nemá momentálně tolik času, kolik bych potřebovala, protože musí vydělat nějaké peníze na zaopatření rodiny a myslet na budování své pracovní kariéry.

Zpátky ale k mému přestupu na Lasera. Jak už jsem napsala, Laser mi od začátku sedl lépe než Evropa. Také jsem začala mnohem více trénovat a začal se mnou jezdit někdo jako trenér na závody. Do té doby jsem prakticky jezdila sama a celý proces učení trval mnohem déle než s trenérem a pravidelným tréninkem. V roce 2006 jsem také poprvé odcestovala na zimní trénink a závody do Austrálie. Jela jsem zase sama a se stanem. Byl to též jeden z výjezdů, na který budu dlouho vzpomínat a který mi hodně dal. Stanovat na louce ve 30–35stupňovém teple a snažit se uchovat potraviny alespoň chvíli jedlé, to bylo docela zábavné. Žila jsem na konzervách, ovoci a pečivu. Žádná kvalitní strava. Přátelští Australani se chodili se zaujetím koukat na můj maličký stan a ptali se mě, jak se do něj můžu vejít. Nebylo se čemu divit, protože jejich standard kempování byl jinde. Měli ve svých obytných přívěsech či velkých stanech opravdu vše. I klimatizaci. Od té doby už uplynul nějaký čas, také u nás se kempuje jinak, a tak již není klimatizace ničím výjimečným. Jela jsem tenkrát v Austrálii dva závody a chvíli jsem mezi nimi trénovala. Od tohoto roku jsem začala pravidelně trénovat i přes zimu. Nejezdila jsem samozřejmě každý rok do Austrálie, ale byli jsme třeba na Mallorce, Kanárských ostrovech či posledních dvě zimy ve španělském Cádizu. Zjistila jsem, že bez zimního tréninku se člověk ve špičce nemá šanci udržet, tím méně se do ní vůbec dostat.

Mé výsledky na Laseru se rok od roku lepšily, ale bohužel jsem se nedokázala kvalifikovat na OH 2008 do Číny. To byl pro mě trochu šok. Celou zimu jsem jezdila dobře a vše nasvědčovalo tomu, že by to mělo vyjít. Na olympiádě v Číně měli Laseři jen 25 míst, kvalifikace skončila hodně vysoko a mně se závod vůbec nepodařil. Hned ten večer po závodech jsem se ale rozhodla, že to nevzdám a budu pokračovat. A tentokrát pořádně. Podařilo se nám dostat do kvalitní tréninkové skupinky, která mi pomohla v dalším posunu vzhůru žebříčkem. Jakub již se mnou jezdil všude a podařilo se nám zajistit i nějaké ty peníze od sponzorů. Také jsem začala více pracovat na fyzické přípravě, která je na Laseru velmi důležitá. Dostala jsem se postupně k dobrému fyzickému trenérovi, který mi pomohl se připravit na další kvalifikační mistrovství světa, a hlavně na olympiádu. Svaz nám zajistil aspoň tréninkové místo v dějišti olympiády, které bylo velmi drahé, a to nám umožnilo prakticky kdykoliv přijet do Anglie trénovat. Všechny tyto věci byly v minulé kampani důležité a pomohly mi ke kvalifikaci a pěknému výsledku na OH 2012.

Teď se snažím připravovat na olympiádu do Ria, jak nejlépe to jen s dítětem jde, a snažím se i sehnat nějaký ten peníz, který by mi umožnil kvalitu tréninku aspoň přiblížit mým největším soupeřkám. Ještě bych chtěla trochu posunout své umístění z Londýna. Připravit se do Ria ale bude mnohem finančně a logisticky náročnější a rozhodně nemůžu počítat s tím, že v Riu budu moci strávit tolik dní jako ve Weymouthu. To je již teď nemožné. Chtěla bych ale využít každé možnosti se tam podívat a poznat místní podmínky. První taková možnost pro mě bude letos v létě, kdy se v Riu koná předolympijská regata. Tohoto závodu se chci zúčastnit a asi dva týdny před ním v Riu trénovat. Další trénink v Riu plánuji v prosinci, kdy se zde bude konat mistrovství Brazílie, na které pojedou všechny mé soupeřky.

 

  1. - Trénink na Vltavě na tenkrát ještě olympijské třídě Evropa, 2003
  2. - SPA regatta, Medemblik 2003
  3. - Trénink Palma de Mallorka, 2015
  4. - Verča se synem Matyášem
  5. - Trénink Perth 2011
 DÁLE JSME NAPSALI 
title

Vlastimil Faktor

Lidé | Vlastimil Faktor
title

Petr Stoklasa

Lidé | Petr Stoklasa