Hlavní stránka
Blog Charter Co se děje Ekonomika Historie Kutil Lidé Loděnice Magazín Marketing Moje loď Napsali před Novinky Plavba Právní poradna Představujeme Rádce Sport Technické novinky Technika Test Test použité lodě Videoprohlídka  
 

Putování pod plachtami

Autobus minul městečko Krk na stejnojmenném ostrově nedaleko Rijeky a po klikaté silnici sjíždí z mírného návrší k mořskému pobřeží. Vyjíždíme z fíkových sadů a před námi se objevuje Punatská zátoka s malým ostrůvkem uprostřed.

 

Městečko Punat nás vítá hustým „lesem“ stěžňů jachet místní maríny. Řidič autobusu ochotně zastavuje u brány maríny a pomáhá mi s vyložením batohu. Autobus s rekreanty odjíždí do nedalekého kempu, všichni se těší na 14 dní dovolené – na jednom místě, v jednom kempu, na jedné pláži. Snad jim to vyhovuje, anebo neměli možnost poznat jiný druh dovolené.

Procházím marínou, je to už rok, co jsem zde byl, a přeci jako by to bylo včera. Potkávám známé tváře „mariňáků“, kteří nám loni při opravě plachetnice typu Dufour fandili a v případě potřeby rádi pomohli či poradili. Potom následovaly dva překrásné týdny bezstarostného toulání po jadranských ostrovech. Letos v srpnu mi volají kluci z Punatu – „Jestli můžeš, přijeď, Tomáš pojede domů a já bych byl rád, kdybychom byli na lodi dva“ – říká Pavel. Na Jadran můžu vždycky, dlouho jsem neváhal, sbalil si svých „pět švestek“, a tak můžu po roce opět spatřit moře a plachetnici připravenou k vyplutí. „Ahoj, tak jsem zase tady,“ vítám se s kluky. Naloďuji se a večer probíráme novinky a zážitky z minulé plavby. Ráno s novou posádkou vyplouváme, bohužel panující tropická vedra jachtingu moc nepřejí, a tak většinou na motor obeplouváme západní pobřeží ostrova. Přes horké poledne zastavujeme ve „fíkové“ zátoce na ostrově Cres. Koupeme se a potápíme v krásné čisté vodě a ochutnáváme dozrávající fíky. K večeru pokračujeme v plavbě, míjíme mys Glavotok. Na tomto místě nám bylo nabízeno výhodné kotvení a přezimování lodi, a tak pozorně prohlížíme pobřeží. Malý a proti západnímu větru zcela nechráněný přístav to asi nebude, stejně jako sousední, hustě zalesněná a na západ široce rozevřená zátoka, která nebudí důvěru ani jako noční kotviště. Vzhledem k blížícímu se soumraku není čas na podrobnější průzkum a vylodění. Pokračujeme v plavbě a na noc se uchylujeme do bezpečného přístavu Malinská, rušného rekreačního střediska, které zná i mnoho českých turistů. Další dny s tropickými vedry plujeme dále, bohužel většinou na motor. Navštěvujeme přístav Njivice, další známé letovisko, kde si mohou solventnější turisté vypůjčit vodní skútr, vyzkoušet lyžování za rychlým motorovým člunem i jiné atrakce. Následuje Omišalij, malé, klidné městečko nad Omišalijským zálivem. Na západní straně poloostrova můžeme vidět obrovské nádrže na ropu. Na rejdě vždy kotví mohutné tankery čekající na to, aby mohly ze svých útrob vydat „černé zlato“ pocházející z dalekého arabského poloostrova. Zajímavá byla plavba pod impozantními oblouky Titova mostu, který spojuje největší ostrov Jadranu s pevninou. Starobylé městečko Vrbnik na nás zhlíželo z mohutné skály. Úzké uličky a malebná zákoutí pamatující středověk lákaly k procházce a při pohledu ze starých hradeb vypadala naše loď, zakotvená v jinak prázdném přístavu, jako krabička od sirek. Po noci, kdy nás vlny trochu pohoupaly, vyplouváme, Velebitským kanálem míříme na jih ostrova. Včerejší vedro s jasně modrou oblohou vystřídaly mraky a vítr. Konečně získáváme slušnou rychlost i bez pomoci motoru. S obavami sleduji mraky kupící se nad vysokými štíty Velebitského pohoří. Vítr zesiluje a posádka má radost, jak se loď svižně rozjela. Z mraků začínají po úbočích sjíždět dlouhé bílé jazyky. Tento úkaz mi vždy připomene pohádku „Hrnečku, vař!“. Jenže pohádka se konat nebude. „Měli bychom zreferovat, za pět minut je tu hroch.“ (Výrobkem ze známé povídky Návštěva v zoo si někdy oznamujeme příchody událostí nepříjemných i jiných.) „Až za pět minut?“ zeptá se Pavel zahleděný kamsi k pobřeží ostrova Krk. „To ještě stihneme zachránit tamhle ten nafukovač!“ Podívám se udaným směrem a opravdu, pětimetrový člun s docela slušným motorem je unášen vlnami začínající bouře ke skalním útesům. Startujeme motor a za chvíli připlouváme ke člunu. Uvazujeme jej za naši loď a jen se divíme lehkomyslnosti majitele. Malá kotvička na krátké prádelní šňůře by snad stačila na malý rybník, ale ne na moře. Pokračujeme v plavbě a sledujeme, co se událo v čase při lovení člunu nad Velebitem. Tmavý pás vody v dáli u pobřeží nevěstí nic dobrého, a tak „za minutu dvanáct“ měníme kosatku a „v hodině dvanácté“ refujeme hlavní plachtu. Začala obávaná bóra a na první pohled to bylo o dost víc, než říkala ranní předpověď. Loď se rozhoupala v krátkých a strmých vlnách. Po čase stahujeme hlavní plachtu. Někteří členové blednou a pomalu ztrácejí nadšení z rychlé plavby. Plujeme na boční vítr a zatím se držíme v dostatečné vzdálenosti od hrozivě vyhlížejících skal. Jenom doufáme, že neselže motor a plachta vydrží prudké poryvy větru. Velebitský kanál není moc vhodný pro plachetnice, zvláště když fouká bóra. Silný nárazový vítr vane z pevniny k ostrovu Krk a pokud se porouchá motor nebo se poškodí plachty, může se stát, že loď skončí na skalách ostrova. Konečně míjíme jižní výběžek ostrova, stáčíme na pravobok a na zadní vítr pokračujeme v plavbě. Před přídí máme rozlehlou vodní plochu, obavy a napětí zůstaly za námi. Jedenáctimetrová plachetnice se zabudovaným „nafťákem“ má přece jen víc šancí než malá loď s přívěsným „benziňákem“ zalévaným vlnami. Teď už máme víc času sledovat, co dělá náš „přívěsek“. Při plavbě na „bočák“ jej vlny unášely mimo loď, teď však každá vlna hodí člun na naši záď a vzápětí nato se lano s prudkým trhnutím napne. Pro jistotu uvazujeme člun dalším lanem k vinšně, ale „cukavec“ s těžkým motorem řádí, jako by chtěl urvat vazák i s vinšnou. Pokud se cukání bude zhoršovat, budeme muset člun odříznout. Za námi na pobřeží leží městečko Senj. Říká se, že bóra se v Senji rodí, v Rijece slaví svatbu a v Terstu umírá. Teď jsme se mohli na vlastní kůži přesvědčit, že to platí doslova. Bouřlivý vítr strhává zpevněné vrcholky vln a žene po hladině vodní tříšť. Najednou nám Senj zmizí v neprostupné stěně mraků a vzápětí jsme zaplaveni přívaly deště. Rozbouřená a zpěněná hladina je jako mávnutím kouzelného proutku uhlazená a připomíná velké zasněžené muldy. Během pár minut jsem promáčený až na kůži a nepomohl mi ani teď už promokavý „nepromokáč“. Pavel, zakuklený až po uši v kvalitním jachtařském obleku, se jen směje: „Jak si mrznete v těch vašich promokáčích?“ Většina posádky je schovaná v kajutě a netrpělivě očekává, kdy skončí divoké skákání na vlnách. Na pravoboku se objevuje přístav Baška a před námi mezi ostrovy Krk a Prvič vidíme průliv Senjská vrata. Rozbouřené vlny ženoucí se do průlivu jako do obrovského trychtýře představují při bóře vždy náročný úsek plavby. Návrh proplout Senjská vrata a v závětří ostrova doplout do Punatu posádka kategoricky odmítla. Přístav Baška je známý tím, že při bóře různě odrážené vlny houpají s loděmi a klidnému spánku nepřejí. Všichni však chtějí mít za sebou útrapy, a tak zamíříme do přístavu. Loď ještě není ani pořádně vyvázaná a většina posádky se žene na molo, kde se nemůže nabažit pocitu pevné půdy pod nohama. Dokončujeme vyvázání lodě, Pavel hlásí vysílačkou nález nafukovacího člunu a část posádky mění rozhoupanou kajutu za pevné lůžko v hotelu. Dobré ráno nám popřeje kapitán přístavu, žádá doklady od lodi a nafukováče, Pavel odchází na kapitanát. Vrací se až po delší době, a tak jsme zvědavi, jak vše dopadlo. Doklady od lodi byly samozřejmě v pořádku, nějaké švindlování a chytračení se nevyplácí a je tvrdě stíháno. Co se týče člunu, o tom, že jej nalezla plachetnice, se vědělo. Nenahlášení nebo zatajení nálezu by bylo bráno jako krádež, a tak by případná spekulace se člunem mohla přinést nedobrovolné prodloužení pobytu.

Druhý den před polednem vyplouváme na poslední úsek plavby a v podvečer přistáváme v Punatu. Týdenní plavba končí. Naši přátelé se chystají k odjezdu a večer v příjemném prostředí zdejších hospůdek hodnotíme celou plavbu. Zažili jsme vše, co může jachting nabídnout, putování z místa na místo, horké dny a koupání v zátokách i bouřlivé dny s větrem a deštěm. Přestože byla posádka na jachtě poprvé, mohla být plně spokojena. Já jsem se z původně plánovaných čtrnácti dnů zdržel na lodi téměř dva měsíce, takže se mi naskytla možnost plavit se po Jadranu s různými lidmi. Na lodi se vystřídali zkušení jachtaři, vždy ochotně spolupracující při ovládání plachetnice, noví adepti tohoto sportu i ti, kterým prostě nevyhovuje klasický styl „dovolené snů“ našich cestovních kanceláří. Jenom nás mrzelo, že se našli i tak vášniví čtenáři, že ani přistávací manévry je nedokázaly odtrhnout od knihy. Jen se pak znuděným hlasem zeptali, kdeže jsme to přistáli. Plachetnice není autobus, plavba po moři není přeprava z místa „A“ do místa „B“. Putování pod plachtami může nabídnout daleko víc než každodenní opalování na stále přeplněné pláži. Nabízí možnost poznání spousty míst pro běžného turistu nedostupných – malé ostrůvky ztracené v moři, zátoky, kam nevede po souši žádná cesta. Ostrovy s pár desítkami obyvatel, bez silnic a běžného shonu, i rušné přístavy a turistická centra. Většinu míst jsem už znal, přesto se tam vždy rád vracím a vždy objevím něco nového. Po vyplutí z Punatu, našeho domovského přístavu, se nedá vynechat ostrov Grgur, dnes již opuštěný. Dříve však sloužil jako vězení. Vjezd do zátoky střeží betonové bunkry se střílnami a po celém ostrově nacházíme zbytky polorozpadlých kamenných staveb. Při představě, co zde museli lidé vytrpět, než postavili všechny domy, obrovský dešťový sběrač a z velké dálky viditelný nápis TITO, padne na člověka tíseň. Dnes patří ostrov ovcím, kterým snad chutnají zdejší fíky víc než nám, a při troše štěstí můžete spatřit plachou srnu. Dalším cílem byl většinou ostrov Rab. Zátoka Supetarská Draga nás uvítala flotilou krásných, ale bohužel zahálejících výletních lodí. Rád jsem bloudil uličkami přístavu Rab, z jeho zdí na vás dýchne dávná historie. Existoval již v dobách Římské říše, později patřil k Benátské republice a dodnes si zachoval charakter středověkého městečka. Z Rabu vedla plavba do Zavratnice, kouzelné zátoky, hluboko zaříznuté do vysokých skal Velebitu. Na konci zátoky, nazývané též jadranský fjord, můžeme v křišťálově čisté vodě obdivovat mohutný vrak trajektu a z výšky okolních skal se plachetnice promění v dětskou hračku. Klidných zátok na ostrově Cres můžete využít ke „koupacím“ zastávkám i k přenocování při plavbě na ostrov Lošinj. Přístav Veli Lošinj, starobylé lázeňské městečko, pro nás byl většinou zastávkou při čekání na otevření nedalekého mostu. Z ruchu a shonu tohoto přístavu rádi vyplouváme na idylické a pro běžné turisty nepřístupné ostrovy Susak, jediné z jadranských ostrovů, kde neuvidíte jenom samé kamení. Povrch tvoří naplavený písek a výborně se tu daří vinicím. Silba a Olib jsou dva sousední ostrovy, kde stejně jako na Susaku nenajdete silnice ani auta. Obživu zdejším obyvatelům donedávna zajišťoval turistický ruch. Dnes na nás smutně působí zabedněné okenice na krásných vlnách u mořského pobřeží. Konflikt na pevnině je pro ostrovany sice vzdálený, ale jeho důsledky nesou velmi těžce. Z dálky viditelná kaple na vrcholu ostrova Ist je vždy naším poznávacím znamení při plavbě na jih. Ze všech stran chráněná zátoka Pantera na severu ostrova Dugi Otok nám poskytla bezpečné kotviště pro přenocování. Tajuplná cesta borovicovou alejí nás přivede k majáku na mysu Veli rat. Další den, při obeplouvání tohoto mysu, míjíme vrak velké nákladní lodi, která zde kdysi najela na mělčinu. Zůstala tu jako výstražné memento. I dobře vybavená loď se zkušenou posádkou může ztroskotat. Jen jednou nám dopřál vítr plavbu po otevřeném moři podél západního pobřeží ostrova Dugi Otok. Mohutné, místy téměř 200 m vysoké skály spadající kolmo k temně modré hladině a 70metrová hlubina pod nimi budí respekt. Pod Dugim Otokem začíná souostroví Kornaty. Pusté kamenité ostrovy téměř bez vegetace byly pro svou spletitost v dávných dobách vyhledávaným útočištem pirátů. Za války zde nacházeli úkryt partyzáni. Při zpáteční cestě jsme nemohli vynechat rozsáhlý záliv Telaščica, přírodní rezervace na jihu Dugeho Otoku. Upoutalo nás slané jezero schované v zalesněném údolí a dlouho jsme pozorovali ze strmých útesů rozbouřené moře v hlubině pod námi. V tomto počasí už nebylo možné plout bezpečně v těsné blízkosti těchto skal a obdivovat jejich mohutnost a krásu. Uměle prohloubeným průlivem Malá Proversa vplouváme do vnitřního pásu ostrova a částečně chránění před silným jugem (jižní vítr) se vracíme ke svému domovskému přístavu na severu Jadranu. Jen neradi opouštíme oblast, která je dnes velmi málo navštěvovaná, ale o to klidnější, bez ruchu a shonu. Je až s podivem, že ještě dnes máme téměř na dosah ruky tak krásná místa, jako vystřižená z dětských knížek o tajuplných ostrovech a dalekých krajinách vonících exotikou. Při plavbě na sever se zastavujeme v Sali, poněkud ospalém městečku na Dugim Otoku. V přístavu plném velkých rybářských kutrů však nenalézáme vhodné místo pro kotvení, a tak pokračujeme v plavbě. Na noc se uchylujeme do přístavu Veli Iž na ostrově Iž. Domorodci nás upozorňují, že ráno budeme muset uvolnit místo parníku, který pluje po pravidelné lodní lince mezi okolními ostrovy a Zadarem. Nezvykle brzy ráno vstáváme a odplouváme od mola, na kterém se shromažďují cestující. Po čase připlouvá velký trajekt a plavčíci hbitě vyvazují loď. Sehraná posádka rychle vyloží zboží pro místní obchůdky, cestující nastoupí a kapitán vydá povel k odplutí. Záď lodi se vytáčí doprostřed přístavního bazénu, plavčík na přídi se chystá uvolnit poslední lano poutající loď ke břehu, když vtom přibíhá rozespalý muž. Objemná zavazadla podává plavčíkovi a přes vysokou příď se kaskadérským způsobem vyšplhá za ním. Kapitán začíná přitom loď vracet ke břehu, ale když uvidí, že se cestující úspěšně nalodil, může konečně odplout. Zkusme srovnat kapitána obrovského trajektu s některými řidiči hromadné dopravy! Trajekt pokračuje v plavbě do Zadaru, který je vzdušnou čarou vzdálen pouhých 12 km. Musí však obeplout ostrov Ugljan, který leží mezi ostrovem Iž a pevninou. My pozorujeme krásnou hru barev, kterou na obloze rozehrálo vycházející slunce, a po snídani vyplouváme. Postupně se vracíme do známých míst, klidné ostrovy a zátoky na jihu vystřídaly rušné přístavy na severu Jadranu. A tak po čtrnácti dnech plavby opět kotvíme ve svém domovském přístavu. Nad punatskou marínou zapadá slunce, končí poslední den našeho „putování pod plachtami“. Putování, při kterém zůstaly veškeré starosti všedních dnů ve zpěněné brázdě za lodí. „Vážení pánové“ se alespoň na čas vrátili do klukovských let, a snad i splněných snů.

 DÁLE JSME NAPSALI 
title

21 lety

Napsali před | Luděk Kocourek