Hlavní stránka
Blog Charter Co se děje Ekonomika Historie Kutil Lidé Loděnice Magazín Marketing Moje loď Napsali před Novinky Plavba Právní poradna Představujeme Rádce Sport Technické novinky Technika Test Test použité lodě Videoprohlídka  
 

Vítězství touhy nad rozumem

Možná je to tak dobře, protože kdyby to bylo naopak, tak bychom se sice vyvarovali některých chyb, ale život by byl nepochybně nudný. Není moderní podléhat emocím a touhám, ale je krásné mít touhy a prožívat radosti i zklamání. Patří to k životu a k lodím stejně tak.

 

Lodě do mého života nevstoupily jen tak samy od sebe. Nestaly se předmětem mého zájmu ve chvíli, kdy je společnost začala považovat za módní záležitost. Do mého života lodě vstoupily tím, že jsem se narodil. Už můj děda měl Belugu a než jsem dosáhl plnoletosti, tak se v rukou mého táty vystřídaly tři lodě. Asi nejvíc mi utkvěl v paměti malý Korzár, s kterým jsme byli i na Jadranu. Táta měl tu loď moc rád, ale co si budeme povídat, byla prostě malá a on toužil stejně tak, jako většina jachtařů, po větší lodi. A tak přišel den, kdy vlastníma rukama dostavěl osmimetrovou laminátku La Paloma. Taky tenkrát prohlásil, což jsem pochopil až nedávno, že loď musí mít aspoň osm metrů na délku a 2,5 na šířku, aby vám nabídla vše, co od lodi čekáte. Lodí a času stráveného na lodi bylo v mém životě do mých osmnáctin tolik, že jsem ten svět spolu s dospíváním bez výčitek opustil.

Přibližně 12 let jsem na lodě ani nevzdychl, ale pak přišel tátův starý kamarád, to když mi bylo asi 30 let, že nemá posádku na Truc regatu. Celkem s potěšením jsem to pozvání přijal a to jedno svezení ve mně probudilo dřímající vtah k lodím natolik, že do měsíce jsem spustil na vodu svojí první loď. Koupil jsem si maďarskou plachetnici Balaton 18. Tato 5,5 metru dlouhá kýlovka má dodnes v mých očích hezké čisté tvary a nabízí v kajutě více prostoru, než by kdokoliv čekal. S plochou plachet kolem 13 m2 docela pěkně jezdila, ale velmi rychle jsem začal mít potřebu větší lodě. Hledal jsem tedy na internetu a našel nedaleko Mnichova anglickou ploutvokýlovou loď Pandora 700 z roku 1976, kterou jste mohli na Slapech potkávat se jménem Siraelka. Zamiloval jsem se do jejích klasických a elegantních tvarů a samozřejmě nečekal, že za 2500 euro i s vlekem přivezu domů novou loď. Touha však zvítězila, Siraelka dorazila na zahradu a já jí kompletně zrekonstruoval, což vyšlo na víc, než si umíte představit. Ale v tom nelze hledat logiku běžného nákupního procesu, kdy byste si bez práce za stejné peníze možná koupili novější a lepší loď. Každý, kdo má nějaké hobby, nějakou lásku, do které investuje svůj čas a peníze, mi určitě dobře rozumí. Siraelka se tedy na nějaký čas stala mou velkou pýchou a strávil jsem na její palubě nezapomenutelné chvíle. Asi nejvíc pozornosti jsem budil, když jsem na zrcadlo namísto závěsného motoru pověsil šlapadlo, tátův vynález z osmdesátých let, kdy se na Slapech nesmělo na motor. Našel jsem ho v pozůstalosti, dal jsem ho dohromady a v očích pamětníků vzbudil sentimentální pocity…. Principiálně se jedná o jakýsi přívěsný bicykl, kde místo kol poháníte propeler. Po vzoru tátových lodí jsem také na Siraelce nechal u Honzy Boti udělat ráhno tak, že se s ním dalo otáčet a bylo možné na něj velmi rychle navinout hlavní plachtu v jednom člověku, a to bez ohledu na směr a sílu větru. Pak ale přišla rodina a narodilo se nám dítě. Přišel okamžik, kdy jsem s bolestí v srdci pochopil, že budu muset Siarelku vyměnit za něco většího…

Nejdříve jsem hledal hlavně na inzertních serverech v Holandsku, v Německu a ve Skandinávii, kde je spousta lodí v perfektním stavu, které navíc mají stále duši doby, v které vznikaly. Tento směr jsem však záhy opustil, protože všechny nabízené lodě byly kýlové a jedním z mých požadavků pro provoz na Slapech bylo, že loď bude mít opět ploutvokýl, abych mohl zajet přídí až na břeh a rodina mohla vystoupit suchou nohou. Dalšími požadavky byla délka osm metrů, 2,5 metru šířky, suchá hmotnost do 2000 kg, vestavěný motor a oddělená toaleta. Na to celé jsem měl k dispozici 7500 euro. Všechny tyto požadavky mě v mém snažení poslaly ze Skandinávie do Polska, protože nikde jinde v Evropě se nevyskytuje tolik lodí této velikosti s ploutvokýlem. Nebyl jsem prvním, kdo ze slapských jachtařů hledal loď v Polsku a tak jsem samozřejmě jako první vlezl na inzertní server mazury.info, kde jsem našel loď Contessa 780 z roku 1999, která trupem vychází ze staršího osvědčeného modelu MAK 777. Je to loď, která splňovala všechny mé požadavky a byla vybavená vestavěným motorem Volvo Penta se saildrivem. S majitelem jsem se dohodl, že se přijedu podívat a když se mi bude loď líbit, tak nebudu smlouvat o ceně, ale on mi za tu cenu sám dopraví loď na vleku až na Slapy.

První ústní dohoda tedy byla uzavřená, a tak jsem strčil peníze do ledvinky a nasedl na vlak do Varšavy, kde loď byla loď na vodě. Z Prahy mi to jelo večer ve 22 hodin a ráno v 8 jsem vystoupil ve Varšavě. Celou tu dobu jsem nemohl při vědomí peněz, které s sebou vezu, usnout. Pak se stalo něco, co si lze jen těžko rozumově vysvětlit. Z vlaku se vyhrnulo na několik stovek lidí a dobrá stovka na perónu na někoho čekala. Vystoupil jsem, rozhlédl se a na první pohled jsem si z toho davu vybral správného chlapíka, který čekal na mě. Jakoby lidi od vody měli na sebe nějaký „čuch“. Nemýlil jsem se, byl to Jacek.

Jeli jsme tedy společně do mariny, kde loď stála. Na první pohled bylo vše v pořádku, tak jsme se svezli na motor a potom na plachty a rovnou jsme zamířili pod jeřáb. Začali jsme loď odstrojovat a připravovat na vyndání z vody a na transport do Čech. Stoupnul jsem vzadu na baden plato a chytl se za koupací žebřík, který jsem na své lodi zvyklý mít vždy zajištěný a přivázaný. Tady to však bylo jinak a když jsem si uvědomil, že ztrácím pevnou půdu pod nohama, nebylo již možné dalšímu sledu událostí zabránit. Unavený po celé noci ve vlaku a nadšený z nové lodi jsem se rozplácl v oblečení do hnusné bahnité vody pod jeřábem. Nezbylo než se s tím smířit, něco si převléci a zbytek nechat na těle schnout. Loď jsme naložili na přívěs a vyrazili. Už asi po jednom kilometru se rozbila brzda na vleku, kterou jsme improvizovaně opravili, abychom mohli pokračovat. Po strastiplné cestě po okreskách, aby majitel ušetřil za dálniční známku, když měl cestu v ceně, jsme přesně o půlnoci zastavili na náplavce na Slapech, kde už na mě čekal kamarád Kuba, aby mi případně pomohl. Jacek odmítl v noci skládat loď do vody, ale já jsem tak tvrdošíjně trval na tom, že budu spát na vodě, že za naprosté tmy, za světla našich mobilů spočinula Fiesta 3 na slapské hladině. Bez problému naskočil motor, loď jsme vyvázali na čekačce vedle náplavky, bouchli šampus a šli spát. Jacek říkal, ať hned nic neopravuji, ať na lodi strávím první sezónu a jenom si píšu na list papíru, co by bylo přes zimu potřeba udělat. Do podzimu byl papír plný a mně se potvrdilo, že jsem opět podlehl touhám. I když to tak na první pohled nevypadalo.

 

Spolu s přibývajícími řádky na papíru mi nepochybně přibývaly vrásky. Ukázalo se, že kvalitativní standard práce v polském pojetí je zcela jinde ve srovnání se Skandinávci, Holanďany nebo Angličany. V těchto zemích jsou i staré lodě opravované profesionálně, zatímco v případě mé nové polské lodě šlo o naprostý amatérismus. Bývalý majitel dal dozadu k těžkému motoru ještě všechny akumulátory a nádrž na vodu. Loď pak musela na hladině vypadat se zdviženou přídí divně, tak vzali jednoduše olověnou drť, kterou nasypali do přídě a zalili jí pryskyřicí. A v tomto duchu toho bylo na lodi více, co nebylo na první pohled pod vlivem emocí možné vidět. Chtěl jsem například vyměnit okna, když jsem vyšrouboval první šroub, srdce mi zaplesalo – byl na něm metrický závit! Ale brzy jsem zjistil, jak jsem se přepočítal. Inzerty uvnitř lodi byly špatně přilepené, a ze 104 šroubů, které okna držely, jich fungovalo 17. Všechny ostatní se ihned protočily a já je musel pracně odsekat. V kokpitu byly lavice pokryté ušlechtilým dřevem. Domníval jsem se, že dřevo jen obrousím a nalakuji, ale když jsem ho vyjmul, byla pod ním naprosto shnilá laminace. A tím to začalo. Hned první zimu jsem odstrojil vše v paluby a celou palubu, včetně nášlapů, obrousil, zalaminoval díry, které byly překryté pouze nějakou lepicí páskou, vše vykytoval, vybrousil a v pěti vrstvách nanesl dvousložkový epoxidový nátěr. U motoru jsem nechal jen startovací akumulátor, olověnou drť z přídě jsem spolu s pryskyřicí vymlátil „kangem“ a trnul přitom, kdy projdu trupem. Všechno získané olovo jsem přetavil do úhledných cihliček a umístil bezpečně uložené zpět do kýlu lodi. Do přídě jsem umístil jak nádrž na vodu, tak i servisní akumulátor, aby loď byla vyvážená. Jsem alergik, a tak jsem musel z interiéru vytrhat všechny nalepené koberce a vylepit interiér omyvatelným korkem. Lepit korek na nerovné vnitřní plochy trupu by si zasloužilo samostatné vyprávění, ale díky trpělivosti se to podařilo.

Umíte si určitě představit, jak mi s respirátorem na ústech bylo, když jsem se zbavoval nežádoucí minulosti lodě. Mám tu výhodu, že si vše můžu a umím udělat sám doma na zahradě. A tak jsem kromě několika stovek hodin práce vložil do lodi dalších asi 50 tisíc korun za nákup materiálu. Vyměnil jsem také okna, protože na cokoliv jsem sáhnul, to bylo zanedbané a neudržované. Také jsem udělal stěnu mezi spaním v přídi a salonem, abychom mohli večer dát dítě spát a ještě se ženou poseděli u skleničky, aniž bychom rušili jeho spánek. V tu chvíli jsem dosáhl jakési spokojenosti a strávil na lodi v roce 2015 druhou moc hezkou sezónu. Contessa 780 svou koncepcí naprosto přesně vyhovuje našim požadavkům, zúčastňuji se s ní také regat Slapského poháru a jsem velmi spokojený s výkony lodě. Samozřejmě to není žádný závoďák, ale kombinace komfortu bydlení, který nám nejen oddělenou toaletou a stojnou výškou v kuchyňce poskytuje, s plavebními vlastnostmi je z pohledu rozumových kritérií v naprostém pořádku.

Druhou zimu jsem už jen zdokonaloval. Udělal jsem nový stolek do kokpitu, obrousil vše pod čarou ponoru až na gelcoat a namísto antifoulingu, který není na českých sladkých vodách nezbytný, jsem po četných radách a diskuzích ošetřil spodek trupu dvousložkovým nátěrem pod vodu Tikkurila TEMACOAT RM 40. Je to vyzkoušená věc, na domácích vodách se za letní sezónu vytvoří na trupu pod čarou ponoru jen jakýsi šlem, který nemá šanci se na mikroskopické poréznosti nátěru udržet a po sezóně postačí jen trup lodě umýt wapkou. Měl bych se tak zbavit opakovaného nanášení antifoulingu a hlavně otravného broušení a tak jsem sám moc zvědavý, jak to bude fungovat. Určitě se s vámi o zkušenosti po první sezóně podělím.

Takže jsem se nyní ocitl ve čtvrté fázi svého jachtařského života a pochopil mnohá tátova slova. Po trpném užívání jachtingu s rodiči v první fázi, jsem přes dvě fáze menších lodí dospěl ve své čtvrté fázi k přesvědčení, že loď, na které chcete trávit čas s rodinou, musí mít minimálně osm metrů. Momentálně nemám žádné plány a je super, užívat si se svými blízkými současnou loď. Kdesi vzadu ale stále visí kacířská myšlenka – jaký bude můj další jachtařský krok. S příchodem silných motorových člunů jezdících na Slapech ve skluzu se původní oáza klidu a míru, kde si člověk srovnal myšlenky a odpočinul si od stresů v práci a hluku města dost mění.

 DÁLE JSME NAPSALI 
title

Rekonštrukcia SunStar 18 - 4. časť

Moje loď | Miroslav Pavlinský
title

Rekonštrukcia SunStar 18 - 3. časť

Moje loď | Miroslav Pavlinský