Hlavní stránka
Blog Charter Co se děje Ekonomika Historie Kutil Lidé Loděnice Magazín Marketing Moje loď Napsali před Novinky Plavba Právní poradna Představujeme Rádce Sport Technické novinky Technika Test Test použité lodě Videoprohlídka  
 

130 let soužití s mořem

Každý ze současných výrobců lodí má nějakou historii, někdo delší a někdo kratší, někdo úspěšnou a někdo už uzavřenou. Na světě ale nebude mnoho loděnic, jejichž historie by byla tak dlouhá a tak úspěšná, jako v případě Bénéteau.

 

Annette Bénéteau Roux

„Věřím, že jsme jednou z nejstarších loděnic na světě, která je dodnes aktivní pod vedením rodinné majority. Naše historie, která je povětšinou spojená s plachetnicemi, byla v posledních padesáti letech různými způsoby popsána. Porozumět ale celému tomu příběhu znamená pochopit hodnoty naší společnosti, vrátit se k jejím začátkům a sledovat všechny kontinuity a vývoj. Kořeny Bénéteau jsou nedílnou součástí Saint-Gilles-Croix-de-Vie. Na konci středověku byla Saint-Gilles-sur-Vie malá vesnička na břehu řeky, zvané La Vie (česky život), obklopená slanými bažinami. Pomalu se stávala jedním z významných přístavů na atlantickém pobřeží. Její růst vedl logicky k expandování a dalšímu vývoji, takže na počátku 17. století vznikl Croix-de-Vie, který se stal největším přístavem pro lovce sardinek. V prostředí rybářů a obchodu s rybami se zrodila naše rodina a spolu s tímto obchodem po staletí žila a rozrůstala se. Zde je její příběh.“

 

1884-1928, Benjamin Bénéteau, období dědečka současných majitelů

Osud Benjamina byl poněkud neobvyklý. Narodil se v St. Gilles do velké rodiny bez prostředků a v šesti letech ho adoptoval strýc François Houyère, zaoceánský námořník, který se právě vrátil z moře. Benjamin poslouchal jeho vyprávění a snil o Mexiku, Karibiku, Réunionu a nebo Indii. Osamělý námořník obrátil všechnu svou lásku k moři, dobrodružství a lodím k adoptivnímu synovi. Když bylo Benjaminovi 12 let, nastoupil na palubu šalupy Eliza a celou plavbu ho sužovala mořská nemoc. Jeho sen o stavbě lodí se zrodil, když navštívil loďařskou dílnu nejlepšího přítele svého otce. Vyučil se lodním truhlářem a ve svých dvaceti letech Benjamin vstoupil ke konci roku 1879 do vojenské služby ve škole v Rochefortu. Benjaminovi se začal naplňovat jeho sen a absolvoval v Rochefortu jako námořní architekt. Během studií se jako asistent zúčastnil na vojenské lodi Tactique vědeckého výzkumu, který ho zavedl do argentinského La Plata, čímž objevil nový svět v podobě několika měsíců na moři. Když se potom rozhodl založit vlastní firmu na stavbu lodí, rozhodoval se mezi Jižní Amerikou a Kanadou. Nakonec zvítězil Croix-de-Vie, kde nedaleko mostu Quai des Greniers založil dědeček současných majitelů v roce 1884 loděnici, která samozřejmě nesla jeho jméno, Bénéteau. V roce 1912 postavil svou první plachetnici. Benjamin zemřel v roce 1928 ve věku 68 let.

 

1928-1964, období rodičů současných majitelů

Po Benjaminově odchodu se všichni obyvatelé St-Gilles-Croix-de-Vie domnívali, že je konec i s loděnicí. Jeho syn André Bénéteau asi nebyl v jejich očích na první pohled tak charakterově silný a měl pověst spíše mlčenlivého. K tomu, že ho často nazývali jedním z největších námořníků, dostal od boha dar v podobě talentu na projektování lodí.

Kdesi uvnitř v něm dřímala rybářská duše a doma v kůlně nakreslil a potom postavil svůj první rybářský člun, což lidé vyprávěli Annettě Roux, když byla malá. Také jí vyprávěli, že když její otec poprvé spouštěl svou rybářkou loď na vodu, přišli všichni z okolí, jak bylo tehdy zvykem, když šla nová loď na vodu, aby se zúčastnili tohoto slavnostního okamžiku. A netajili se tím, že byly tvary této lodě všichni nadšení. Loděnice Bénéteau znovu žila.

Otec Annetty si vzal její matku Georginu a v roce 1934 se jako jejich první dítě narodil bratr André. Přišla 2. světová válka a s ní i útlum výroby lodí. Spousta spolupracovníků a zákazníků odešla do války. Když se po jejím konci vrátili, znovu se rozjela výroba lodí naplno. Až do začátku šedesátých let prožívala loděnice kontinuální rozvoj ve výrobě rybářských motorových člunů, ale to nejlepší mělo teprve přijít. Lov sardinek byl sice významný, ale nikoliv jediný. V St-Gilles-Croix-de-Vie byla také flotila speciálních rybářských trawlerů, určených pro lov tuňáků. A tato flotila byla přes válku neudržovaná a zastaralá. Léta 1945 až 1960 byla tedy obchodně fantastická, bylo totiž potřeba celou tuto flotilu trawlerů obnovit. Pro rybáře bylo tehdy z obchodního hlediska velmi důležité, aby lodě byly rychlé a oni byli ti první, kdo přivezou na trh čerstvé ryby. Otec tehdy dobře pochopil, co je pro jeho zákazníky důležité a navrhl výkonné lodě a na svou dobu i komfortní a bezpečné lodě, pro které se tehdy rozhodlo díky jejich kvalitám spousta zákazníků. Annette Roux má na toto období se svými bratry a sestrami moc hezké vzpomínky. Rodina žila velmi skromně a samotné peníze nenaplňovaly jejich otce pocitem spokojenosti, což byla pro děti velká škola života. Byla to celá řada jiných prožitků. Otec s celou rodinou vždy v neděli chodil do přírody a vybírali společně ty nejlepší duby pro stavbu lodí. Volba stromu, jeho poražení a doprava do loděnice byly až nábožné okamžiky. Také prožívali napětí, kolik mízy ten strom bude mít a kdy bude pro stavbu lodí použitelný. Někdy se museli sebrat a jít znovu vybírat jiný vhodný strom.

Celá rodina se sžila s každodenním rytmem, naplněným vůní dubového dřeva, těsnících materiálů a konopí. Jejich každý den byl vyplňován diskuzemi rybářů, pohledem na počasí a strachem rodičů ze všeho, co mohlo napadnout a zničit jejich dřevo. Všichni žili společně jako jedna rodina, rodiče, děti, učni, zaměstnanci a zákazníci, byl to obvyklý jev obchodování té doby. V tomto prostředí se současná generace majitelů loděnice Bénéteau naučila vše, co ve svém profesním životě stavitelů lodí potřebovala. Nelze ale opomenout jejich matku. Otec byl sice respektován, ale byl to takový umělec, trochu bohém. Matka byla skutečný boss. Když byly v loděnici jakékoliv problémy s personálem, ona se jim vždy postavila čelem a řešila vše s obdivuhodnou silou osobnosti. I přes svých 150 centimetrů výšky byla vždy velkou ženou.

 

1962-1964, přechodové období

Annette Roux si dobře vzpomíná na toto období. Všechny zvuky okolního života se změnily. Dělníci si už nepohvizdovali tak často jako dříve. Rodiče byli stále tišší, návštěvy zákazníků ubývaly a stále častěji k nim docházeli na návštěvu pracovníci banky. Všichni cítili začátek konce stavby těchto lodí, který přicházel spolu s tehdejším spontánním utlumením rybářství. Rodiče měli ještě další tři děti a také měli zaměstnaných sedmnáct lodních truhlářů pro které těžko hledali jinou práci. Starší bratr André se oženil s Mimie a narodily se jim dvě děti. André taky miloval kreslit návrhy nových lodí. Bohužel ale v této době nebylo co kreslit.

 

1964, období začátku stavby plachetnic

Annette si uvědomila, co bylo v posledních letech na aktivitách rodinné loděnice špatné, co zůstalo nevyřčeno a uvědomila si vážnost situace, v které se celá rodina ocitala. V jejich rodině byla často manželka tím bossem. Někdo by mohl říci, že to bylo štěstí a nebo že to byl osud, když Annette potkala jako mladá 22letá „byzbysmenka“ muže svého života, kterého si později vzala. Louis-Claude Roux byl tehdy ředitelem společnosti v nedalekém Challans, dodal Annette nejen kuráž, ale přislíbil i pomoc, což dělal po celý život až do svého odchodu. Nikdy neměl potřebu rozhodovat za ní, byl stavitel, který s Annette sdílel velké potěšení z rozvoje loděnice Bénéteau. Kdyby se ti dva nikdy nepotkali, dnes bych nepsal tyto řádky.

Bratr André byl o osm let starší než Annette a oba velmi rychle v té nelehké situaci pochopili, že se navzájem potřebují. Každý z nich se zhostil po zbytek života své role. Jejich láska k rodinnému obchodu a tradici byla po celou dobu štítem proti nekonečným sobeckým útokům, kdy i uvnitř rodiny byli mnohdy s některými jedinci na kordy.

Za nový start loděnice do nového období vděčí Annette a André svému otci, který se rychle seznámil s novým materiálem pro stavbu lodí, kterým byl polyester. Loděnice Bénéteau začala rychle s tímto materiálem pracovat stejně tak, jako loděnice Jeanneau ve Vendée a nebo loděnice Kirié. Henri Jeanneau byl tehdy se svou ženou na studijním pobytu ve Spojených státech a přivezl nadšený zpět domů do Evropy poznatky o práci s polyesterem, který začal velmi rychle nahrazovat dřevo v konstrukci malých lodí. Nápad otce, vyrábět malé rybářské čluny pro lov sardinek z polyesteru, podpořil i syn André v roce 1963 byla na světě první loď z nového materiálu. Dinghi pro lov sardinek s délkou 3,6 metru dostala jméno Guppy, větší 4,3 metru dlouhá se jmenovala Flétan a rychlý laminátový člun s délkou 5,8 metru, který byl současně poslední lodí, kterou navrhl otec, dostal jméno Ombrine. Těmito loděmi byl položen základ novému segmentu trhu rekreačních rybářských plavidel. To ale nikdo z nich v tu chvíli netušil.

 

1965-1972, období prvních modelových řad plachetnic

Na pařížské výstavě v roce 1965 vystavovala loděnice Bénéteau svou kompletní řadu polyesterových plachetnic v délkách od 3,60 do 5,80 metru, což byly tehdejší požadavky trhu pro rekreační plavidla. V nabídce tehdy byly modely Guppy, Flétan, Capelan, Cabochard, Galion, Forban, Kerlouan, Baroudeur a Ombrine. Na stánku byli tehdy André, jeho žena Mimie a Annette a všichni byli vystresovaní, jak trh přijme jejich produkty. Již několik hodin po otevření výstavy je oslovili nezávisle na sobě tři byznysmeni, kteří měli zájem prodávat svým zákazníkům lodě Bénéteau. Po obvyklých obchodních jednáních bylo po rodinné poradě rozhodnuto přijmout nabídku těchto obchodníků a loděnice Bénéteau začala prodávat své lodě prostřednictvím smluvních partnerů v obchodní síti, což byl také historicky nový prvek v životě loděnice. André opět usedl za stůl, aby projektoval nové lodě, otec dohlížel na stavbu prototypů, obchod zase rostl a rodina byla opět šťastná.

 

 

 DÁLE JSME NAPSALI 
title

Nemesis

Historie | Petr Láska
title

HMS Victory

Historie | Dita Petrová