Hlavní stránka
Blog Charter Co se děje Ekonomika Historie Kutil Lidé Loděnice Magazín Marketing Moje loď Napsali před Novinky Plavba Právní poradna Představujeme Rádce Sport Technické novinky Technika Test Test použité lodě Videoprohlídka  
 

 

Absurdita výrazů

Některá slova používáme naprosto samozřejmě a vůbec neuvažujeme o jejich významu. Například zkratka WC pro nás znamená místo, kde se pohodlně vyprázdníme a nepřemýšlíme o tom, proč to místo slasti označují právě tato dvě písmena. Pocházejí z angličtiny a znamenají Water Closet, tedy vodní záchod. Napadá mě, proč celý svět nezná objevitele tohoto geniálního zařízení, kterému Steve Jobs významem svého přínosu nesahá ani po kotníky.

 

Tedy tři týdny poté, co jsme Artemis přijali za svou, vyrazili jsme z Prahy na jih s neskutečně nacpaným autem a s dalšími věcmi na jeho zahrádce, abychom strávili čtyři dny prací a alespoň na pár hodin se projeli nedaleko mariny. Zůstalo jen u představ, tedy s tou vyjížďkou. 

Nejvíc místa v kufru zabíralo právě „porculánové“ WC, které v danou chvíli mělo pro nás daleko větší důležitost, než motor po generální opravě nebo nová hlavní plachta. Ta slovní hříčka s WC mě napadla až ve chvíli, kdy jsme ho na lodi nainstalovali, vrátili se domů s já dával inzerát na prodej toho starého. Do inzerátu jsem napsal: „Prodám chemické WC“. Blbost, co? Jak můžu prodávat chemický vodní záchod? Proto ho nikdo nechce koupit, protože je absurdní prodávat něco, co neexistuje. A nebo že by se někomu nechtělo používat již poskvrněný předmět. Nevím. První jsme se tedy vrhli na instalaci WC. Ze zpráv z domova jsme věděli, že u nás se ochladilo a prší. Trošku jsme jim záviděli, protože v lodi bylo minimálně 40 stupňů vedro. Nad námi modré nebe, vítr se nehnul a slunce generovalo venku dobrých 30-33 stupňů. 

Vyměnit toaletu, což jsme považovali za hlavní výkon naší výpravy, se ukázalo jako banalita, kterou jsme sfoukli levou zadní. Bývalý majitel měl v lodi tu chemickou věc na konání potřeby (nikoliv WC), přestože v lodi byly prostupy a uvnitř zavřené ventily. Když byla loď venku z vody, tak oba prostupy pro jistotu naplnil Sikaflexem, patrně s vědomím, že už nikdy nebude ty dva ventily potřebovat. Napřed tedy zacpal celý otvor jakousi cupaninou a ponechal od vnější strany prostupu 5-10 centimetrů volných, které zaplnil oním Sikaflexem. Domníval jsem se, že se jen potopím a šroubovákem tu věc vyšťouchnu. jak pošetilá představa. Sikaflex tam dobře držel v celé ploše, kde se dotýkal stěn prostupu. Ležel jsem na hladině s maskou, ploutvemi a šnorchlem a snažil se zabodnout do pružící hmoty ostrý šroubovák. Vždy jsem se při každém pokusu odstrčil od lodi, polovina šroubováku zmizela v pružné hmotě a pomalu mi docházely síly. Nešlo to ani po částech vydloubat, jak dobře je tato hmota soudržná. Až najednou se jakoby na centimetru objevila šance, když Sikaflex nepřilehl po mé destruktivní činnosti zpět ke stěně prostupu. Něco do mě nalilo novou sílu a netrvalo dlouho a dostal jsem se šroubovákem za Sikaflex a začal vydloubávat onen elastický špunt. Zvítězil jsem a byl jsem rád, že jsem to nevzdal. Hnala mě kupředu touha sednout si na WC a spláchnout. Uvolnit druhý prostup už byla hračka, věděl jsem, že to jde a šel jsem do toho jako buldozer. Sikaflex se brzy vzdal jakéhokoliv odporu. Řval jsem z vody: "Je to venku, je to volný. Zkuste to někdo." A zevnitř lodi řval Standa: " Maká to, vole, maká to." Mohli jsme si odškrtnout první bod programu naší cesty.

Tedy, abych v chronologii událostí neudělal guláš, prvním bodem programu byla lávka. Nová lávka, protože ta stará vykazovala notný stupeň únavy a nikdo z nás k ní nechoval důvěru. Na konci minulého dílu o Artemis jsem tu krásnou lávku zmínil. Je udělaná u nás doma v Čechách z poctivého dubu. V Chorvatsku lze také koupit dřevěnou lávku, ale oni jí dělají z měkkého dřeva, někdy ze smrku a někdy z topolu. Zazněla obava, zda dubová lávka nebude těžká. Nelenil jsem a zjistil si specifickou hmotnost dubu. Na 12% vlhkosti vyschlý dub má hmotnost 670 kg/m3. Když jsem spočítal objem dřevní hmoty na naší lávce, vyšla mi její hmotnost na 9,7 kilogramu, což oba společníci shledali přijatelným a tak jsme lávku objednali. Pak jsem se od výrobce dozvěděl, že bude ještě lehčí, protože dříví je vysušené na 8 %. Nicméně, když jsme lávku přivezli k lodi a porovnali hmotnost té staré s novou, byla ta nová těžší, ale ten rozdíl byl v podstatě zanedbatelný, protože 10 kg unese v ruce každá vypracovaná a zkušená manželka, aby si svůj post zasloužila. Není to příliš šovinistické? Možná ano, ale je to legrace. Nikdo z nás by taková neuctivá slova vůči ženám nemohl myslet vážně. 

Připadám si jako Cimrman nebo jako nějaký tiskový mluvčáček, napsal jsem téměř tři normostrany textu a sdělil jsem vám pouze to, že jsme jeli autem, nainstalovali WC a přivezli s sebou lávku. Kdyby mě někdo platil za každé písmenko, tak by to nebylo špatné. To hlavní však bylo před námi. Tedy před Standou, protože co se týká elektriky, tak můj vrchol umění je výměna žárovky. Když před tím vyhodím jistič pro celou čtvrť. Pro jistotu.

Gerald, bývalý majitel lodi, nechtěl mít žádné starosti při technických kontrolách, takže přívod 220V do lodi řešil normálním kabelem, který měl na jednom konci předpisovou zástrčku, kterou naleznete v každé marině na sloupku na mole a na druhém konci byla úplně normální zásuvka, do které přišla na krátkém kabelu pod schody schovaná roztrojka. Do roztrojky pak byla napojená další složitá soustava prodlužovaček, velmi důmyslně poschovávaných, takže bylo jen vidět tu pět zásuvek a zase jinde pět zásuvek. Loď tak byla naprosto dokonale zásobena elektrickou energií bez jakéhokoliv jištění. Geraldova láska k prodlužovačkám by šla nepochybně tak daleko, že kdyby existovala nějaká dostatečně dlouhá prodlužovačka, tak by jezdil na elektromotor z Krku na Cres.

Řekli jsme ne. Tak to nebude. A vše hodili na Standu, protože on jediný budil dojem, že se v tom vyzná. Ve mně však dřímala nedůvěra v jeho sebejistý postoj, protože jsem si vzpomněl na film „Čtyři vraždy stačí, drahoušku“ a na scénu, kdy si jeden z drsňáků s jedním semestrem „veteriny“ dělá na břiše pana „Kejmla“ inkoustovou tužkou čáru, aby věděl, kudy povede řez. Snažil jsem se citlivě vést dotazy, abych zjistil, jak na tom Standa je se znalostmi o elektrice, což se mi nepovedlo a on mou nedůvěru prohlédl a urazil se. Tedy jen trochu a na chvíli. Poslal mě do pr...e a já se bez dalšího viditelného odporu odevzdal jeho elektrikářskému umu. Dobře jsem udělal.

V tom nelidském vedru z něj teklo tak, že jsem v jednu chvíli upozornil na louži na podlaze uvnitř lodi s tím, že nám někde teče voda. Nemohla téct, žádná tam nebyla, byl to Standův pot. Výsledkem jeho mimořádného nasazení je, že máme předpisovou vodotěsnou zásuvku na břehové připojení. Neptejte se mě, co to je za zásuvku, nevím to. Standa řekl, že je sice nejdražší, ale také nejlepší. Tak to by mohla být ohledně zásuvky vyčerpávající informace.

Máme také nový kabel na připojení s předpisovými zástrčkami. Máme jištění přes jističe a prý také nějakou ochranu, která vyhodí pojistky dříve, než může proud někomu ublížit. Svou elektrikářskou mluvou bych řekl, že máme ochranu s intuicí. Manažersky bych to potom vyjádřil tak, že máme sofistikovanou ochranu. Vidíte, zase „popsanej“ jeden odstavec a skutečný elektrikář se nic nedozvěděl. Hovořit o nových luxusních intuitivních sofistikovaných zásuvkách jak u navigačního stolku, tak i v kuchyni je v kontextu předchozích řádků naprosto zbytečné. Co se týká elektriky, tak nám chybí jen intuitivní sofistikovaná nabíječka s nějakým diodovým můstkem (pouze jsem to slyšel, nevím, co to je), která dokáže brát proud jak od alternátoru motoru, z břehovky a nebo ze solárního panelu, která ten proud semele a nakrmí s ním napřed startovací akumulátor motoru a potom ten servisní. Současný servisní akumulátor má pouze 60 Ah, ale je třeba vidět, že žene jen lednici a přístrojové vybavení lodě. V „hundkóji“ máme krásnou originální schránku na akumulátory, která při obsazení dvěma akumulátory (70Ah a 60Ah) zeje prázdnotou. Změřili jsme to a zjistili na internetu, že se nám tam jako servisní vejde trakční baterie s kapacitou až 140Ah, tak proč to nevyužít.

Zatímco teď mačkám písmenka do počítače, tak Standa maká na lodi a nikdo mu do toho nekecá. Ten se má. Takže novinky posledních dvou dnů jsou, že máme u umývadla na záchodě funkční tekoucí vodu, protože Standa starou a léty zpuchřelou nožní pumpu Whale nahradil novou. Do kuchyně instaloval elektrickou pumpu a ke dřezu novou pákovou baterii (ne na elektriku). Minule jsme si přivezli s sebou lazybag, ale byl ušitý příliš malý a nevešel se do něj spodní lík plachty. Takže teď už je vše opravené a lazybag nainstalovaný. Když jsme potřebovali před měsícem instalovat lazyjacky, navlékl jsem si horolezeckou sedačku a byl jsem proti své vůli vytažen na stěžeň. Možná se ptáte, proč proti své vůli. Protože jsem byl se svými 93 kilogramy o pět kilo z nás tří nejlehčí, což byl argument. Ale nebyl to ze shora špatný pohled dolů. Jen jsem těm dvěma vtipálkům nevěřil, že mě zodpovědně udrží a s nadlidskou silou, kterou může vyvolat jen pud sebezáchovy, jsem se držel stěžně a vantů. Úspěšně jsem splnil svůj úkol a oddechl si, když jsem opět spočinul na palubě. Sousedé z okolních lodí samozřejmě koukali, ale do duše mi nevidí a já se tvářil tak, jako bych nic jiného v životě nedělal. Určitě jsem musel zanechat dobrý dojem.

Napsal jsem, že teče voda, ale odkud? V celé přídi pod lůžkem máme asi 150litrovou nerezovou nádrž, kterou posledních 10 let nikdo prokazatelně nevyužíval. Když Pavel otevřel její inspekční otvor, byla suchá. Čekali jsme to. Kdyby totiž nebyla suchá, narazili bychom s největší pravděpodobností na něco, na co bychom narazit nechtěli. Nikdo by na to nechtěl narazit. A nejen to, její stěny byly plné bílého prášku. Aniž bychom to olízli, vyhodnotili jsme to jako zčásti vodní kámen a zčásti možná i sůl. Nádrž tedy prošla dokonalou očistou a když se jen blyštěla, napustili jsme do ní vodu a lupli tam podle návodu odpovídající dávku Sava. „Dejte tam toho radši víc,“ nabádal jsem je. Tak to tam tedy dali a než jsem potom celou nádrž vyšlapal (to jsme ještě neměli elektrické čerpadlo), tak oba kvůli smradu Sava zdrhli ven. A já šlapal, v tom nesnesitelném vedru se potil a šlapal. A čuchal celou dobu to Savo, které se odpařovalo z tekoucí vody. Měl jsem při tom pocit, že mám vydesinfikovanou pusu, nos, oči a plíce. Prostě jsem s těmi bakteriemi zatočil, pěkně zvostra.

A ještě zbývá, abych vám popsal formální úkony. Rozhodli jsme se pro belgickou registraci a Pavel se toho se svým nadáním pro formální pořádek zdatně chopil. Když sleduji jeho mejlovou komunikaci se šéfem belgického registru, tak bych řekl, že jsou za ten měsíc pomalu přátelé. A nebo to bude tím, že belgický úředních necítí pýchu a nepotřebuje si vychutnávat moc. Uvědomuje si, z jakých peněz je placený a slouží vstřícně veřejnosti. Pochopitelně neudělá vůbec nic, co není v souladu s předpisy a vyhláškami, ale v normálním formálním procesu je vstřícný, nápomocný a milý. Také u nás jsou někteří úředníci vstřícní a milí, ale nejsou bohužel tolik vidět. A nejspíš tomu tak bude u agendy, kde není možné někomu cokoliv závidět. A už jsme si koupili belgickou vlajku a taky malou českou, aby bylo jasné, že na palubě belgické lodi pluje česká posádka. Která však nebude platit žádnému úřadu za nesení vlajky své vlasti. Platit za právo nést vlajku své vlasti považujeme všichni tři za drzost a aroganci moci. To právo máme už z toho titulu, že jsme se tady narodili.

 

Video

https://youtu.be/axnBmE00z-8

 DÁLE JSME NAPSALI 
title

Sunbeam 30

Moje loď | Petr Láska
title

Trimaran Spirit

Moje loď | Viktor Brejcha