Hlavní stránka
Blog Charter Co se děje Ekonomika Historie Kutil Lidé Loděnice Magazín Marketing Moje loď Napsali před Novinky Plavba Právní poradna Představujeme Rádce Sport Technické novinky Technika Test Test použité lodě Videoprohlídka  
 

Klobouk dolů

40. Međunarodna Novogodišnja Regata Optimist

Sešli jsme se někdy v listopadu v restauraci a povídali o všem možném. Během rozhovoru padl spontánně dotaz: „Nechcete jet s námi poslední týden v roce na závody na Hvar?“ Ke Hvaru mám svůj blízký vztah a neměli jsme v té době žádný jiný program, odpověď tedy byla jasná.

 

Na Boží hod odpoledne vyrazila celá výprava na jih, nedaleko slovinských termálních lázní Ptuj na nás čekalo přespání a zamýšleli jsme i prohlídku města a návštěvu termálních lázní. Jak už to ale často bývá, nevyrazili jsme z Prahy tak, jak jsme si původně přáli, ale až kolem páté hodiny odpoledne. Program v Ptuji tedy vzal za své.

Zde si dovolím malou nejachtařskou vsuvku, která je citací Wikipedie: Ptuj (německy Pettau, latinsky Poetovio) je město ve slovinském Dolním Štýrsku u hranic s Chorvatskem. Žije zde asi 20 000 obyvatel. Ptuj je jedno z nejstarších měst v celém Slovinsku. Nachází se 27 km na jihovýchod od Mariboru. Jeho historie začíná už v době kamenné, ale největší rozkvět zažívalo za dob Římské říše. Město Poetovio bylo základním táborem pro legii XIII Gemina v Pannonii. Název města pochází z dob císaře Trajána, který dal tehdejší osadě statut města a pojmenoval ho Colonia Ulpia Traiana Poetovio. Roku 69 pak zde byl zvolen císař Vespasianus a z této doby také pochází první písemná zmínka o městu. Vyplenili jej ale Hunové, je vystřídali Avaři a později Slované. Městská práva pak ve středověku Ptuj získala opět až v 10. století. Ve městě se nachází známé termální lázně, ve kterých je bazén s teplotou vody přesahující 40 °C.

Po přespání jsme na Štěpána v šest ráno vyrazili dál do Splitu, odkud nám jel ve 14,30 trajekt na Hvar. Téměř po celý průjezd Chorvatskem ukazoval teploměr v autě vnější teplotu v blízkosti nuly a občas i záporné hodnoty. Stále jsem musel část výpravy ujišťovat, že na Hvaru bude výrazně lépe. Po projetí tunelu Sveti Rok se na displeji palubního počítače objevilo skokově 10 °C a teplota stále rostla tak, aby se ve Splitu na mole u trajektu zastavila na hodnotě 18 °C. Nelze nezmínit, že si jižní teplo každý z nás častými komentáři nahlas užíval. Stejné teplo vydrželo i v úterý 27.12., kdy všichni závodníci po celém nábřeží Hvaru vybalovali a kompletovali lodě. Také ve středu, v den zahájení regaty, bylo azurové nebe bez jediného mráčku, ale vítr bušil jako o život. Přišla bora. Přišla od severovýchodu, převalila se přes Hvar, kde se na jeho jižním pobřeží stočila nad mořem trochu vpravo a působila dojmem, že je to čistě východní vítr. Rychlost větru neklesala pod 30 uzlů, spíše se blížila v nárazech 35 uzlům a pořadatelé odkládali start. Nakonec pustili na vodu k jedné rozjížďce jen dvě třetiny startovního pole. Mladé, nezkušené a lehké závodníky nechali jak pořadatelé, tak i jejich trenéři v zájmu jejich bezpečí na břehu. Ze 108 přihlášených jich šlo na vodu o 40 méně. Vítr polevil jen zdánlivě, když startující flotila opustila bezpečí městského zálivu, dočkala se stabilního větru kolem 30 uzlů. Spolu s Optimisty se jela regata Laser Europa Cup a závodníci spouštěli své lodě z městského mola přímo v historickém centru. Pouhých 50 metrů od mola už měla dobrá polovina z nich problémy udržet v silném větru na vodě stabilitu. Vítr padal na vodu přímo od pevnosti a zasahoval nasednuté posádky s nečekanou silou. Každou chvíli se někdo cvakl a chvíli trvalo, než s větrem v zádech vyrazil do prostoru startu nedaleko mariny Palmižana na Pakleni otocích. Flotila optimistů se ke startu soustředila naopak v oblasti 1-2 míle východně od města Hvar. Tím naše divácké zážitky na chvíli skončily, protože za roh přes skálu mohli dohlédnout od základny u místního jachtařského klubu JK Zvir jen ti nejzdatnější, kterým ani skála zrak nezastře. Do cíle první rozjížďky optimistů dorazilo jen 40 lodí, zbytek po zralé úvaze vzdal a ujel do závětří.

Cítil jsem v tu chvíli ke všem těm dětem, kteří za daných podmínek vlezli na vodu, neskutečný obdiv. Většina rekreačních jachtařů by za tohoto větru ani na velké bezpečné kýlové plachetnici s největší pravděpodobností nevyplula a skončila někde v hospodě. Voda byla výrazně teplejší, než vzduch nad ní a měla cca 18 °C. V závětří se dalo sedět na slunci v tričku, ale nad vodou letěla ledová bora. Namočit se, znamenalo pro závodníky ohřát se na pár sekund, ale pak přišel na odkryté části těla nepříjemný studený vítr. Po rozjížďce se vraceli se zasolenými obličeji a s fialovou podchlazenou pokožkou na rukách. Neumím si představit rodiče, kteří by své dítě dobrovolně vystavili podobnému zážitku. Naštěstí pro ně jich tam většina nebyla a o všem rozhodovali trenéři. Také druhý den se z pohledu počasí nesl v podobném duchu, pouze vítr byl o něco málo pomalejší a byl stabilnější. Třetí den bylo za polevující borou větru ještě méně, ale jak dodělávala, střídaly se silné fackující poryvy s přijatelnou rychlostí větru. Na Silvestra se jela poslední jedna rozjížďka za slabého větru a za stálého doprovodu ničím nerušeného slunečního svitu a azurového nebe.

Anička Teubnerová absolvovala všechny rozjížďky a skončila nakonec z 91 klasifikovaných lodí na nádherném čtvrtém místě celkově a jako nejrychlejší dívka regaty. Desetiletý Jonáš Janota se svými 29 kilogramy nastoupil na start až poslední dva dny, kdy byl vůbec schopen kvůli své nízké hmotnosti a omezené fyzické síle loď v tak silném větru dovážit a ovládnout. Vyjel si tak ve dvou rozjížďkách celkové 74. místo a může být se svým startem v silném mezinárodním poli spokojen. Pro Jonáše je určitě mezinárodní závod těchto rozměrů cennou zkušeností a Anička jen potvrdila své kvality. Cítil jsem stejnou pýchu nad jejími dovednostmi, jako by byla moje. Kromě dvojice českých závodníků byl logicky na startu největší počet Chorvatů, ale byli tam také závodníci z Černé Hory, Estonska, Finska, Itálie, Lotyšska, Rakouska, Slovenska, Slovinska a Ukrajiny.

Kromě své role pozorovatele regaty jsem však zaznamenal spoustu dalších jevů, které se mi ale pranic nelíbily. Šel jsem po jedné z rozjížděk na molo pomáhat Aničce z vody ven. Nebylo pro žádného závodníka lehké čekat v silném větru na lodi kousek od slipu. Držel jsem tedy v ruce vozík a způsobně čekal v řadě. Buď se přede mě tlačili rodiče a trenéři jiných dětí, kteří nepovažovali za slušné dodržet jakousi frontu, nebo se ke slipu nacpaly drzé děti, na které tam nikdo s vozíkem zatím nečekal a znemožňovaly tak ostatním vylézt z vody. Nakonec i u mě zvítězila drzost, vlezl jsem na slip, odehnal od něj všechny ostatní čekající a zavolal na Aničku, ať jede. Kdybych to neudělal, byla by jistě poslední, kdo by se dostal z vody. Byl jsem tím zážitkem šokovaný, kam se poděla přirozená lidská slušnost. Trenéři a rodiče tímto ukazovali dětem, že drzejší a silnější vítězí a „slušnej“ blbec stojí opodál. Naivně jsem se domníval, že jachting je sportem gentlemanů, kde ještě vládne nějaká morálka a slušné chování. Následovala druhá, už přece jenom více patrná fronta u hadice se sladkou vodou na odsolení. První, který si právě umyl loď, podal hadici přes nás třetímu, patrně kamarádovi, a ten dalšímu, a ten dalšímu. Stáli jsme tam jako trubky a bránili ve výlezu z vody všem za námi. Nechtěl jsem se zprvu domáhat hadice fyzickou silou, abych nebyl stejný, jako oni, ale to mě odsoudilo do role neúspěšného outsidera. Zakročila až maminka Jonáše a hadici si prostě i přes námitky všech ostatních vzala. Kladu to za vinu všem přítomným trenérům a rodičům, kteří by měli v takových situacích použít svou autoritu a ukázat dětem, jak se mají chovat. Vrchol lidsky mizernému zážitku dal třetí den, kdy Aničce někdo ukradl z lodi persenik s vyšitým CZE111. Nemohl to ukrást nikdo, kdo nemá optíka. Jedině snad místní cikáni, kteří by s tím přikrývali nějaký lup. Ale to je pouhá fantasmagorie, kterou si vyvolávám, abych nemusel myslet na to, že to ukradl někdo ze závodníků. A že ho s tím rodiče nebo trenér nevyhodili, aby to šel vrátit.

Prožili jsme společně na Hvaru krásný týden a nenechám si ho ničím zkazit. Nemůžu vychovávat cizí děti a lidi ke slušnosti. Můžu se pouze sám slušně chovat a mít sám ze sebe a svých dětí hezký pocit.

Na vodě jsem s našimi závodníky nebyl a tak logicky nemůžu vědět, co se tam dělo. Požádal jsem tedy oba, aby vám to řekli sami.

 

 

Anička Teubnerová

1 den: Už od rána foukalo okolo 35 uzlů a tak se nikomu moc na vodu nechtělo, tak odložili start místo v deset hodin na poledne. Já jsem šla úplně poslední na vodu, protože nemám ráda konflikty na souši mezi závodníky, tak proto raději ustupuji. Naštěstí na mě všichni počkali a v klidu jsme odstartovali. Já jsem byla na první bójce první a za mnou bylo asi deset závodníků. Ostatní se v tak silném větru cvakali, nebo vůbec nezvládali vítr. Jela jsem na bočák na druhou bójku, měla jsem hodně vody v lodi a viděla jsem, že ostatní mají taky problém v tak silném větru vybrat vodu pomocí vylejváků. Tak jsme prvních pět na sebe kývli, zastavili se a vylili si vodu, kývli znovu a jeli dál. Mě toto gesto hrozně překvapilo a bylo moc příjemné vidět, že i mezi soupeři je v extrémních podmínkách důvěra. Tak jsme dojeli do cíle a jelo se domů, protože víc jak polovina závodníků podmínky na moři nezvládala a cvakali se nebo jeli domů kvůli vysílení. Ke mě přijel člun s trenéry, probrali jsme dopodrobna celou rozjížďku a dostala jsem napít vody, protože jsem vypila asi deset litrů slané vody kvůli velkým vlnám :-).

2 den: Už foukalo kolem 30 uzlů. To byl pro mě snadnější vítr a pro ostatní taky, ale i tak po včerejšku nešlo na vodu 30 závodníků. Celý den byl stálý vítr, což je pro mě hodně dobré.

3 den: Foukalo okolo 25 uzlů, ale měnily se strany větru. Vítr chodil v silných poryvech, takže to dávalo takové „facky“. Byla jsem spokojená se svými výsledky a hodně mi pomáhal člun s chorvatskými trenéry, kteří na mě naštěstí neřvali „stupido“ a další slova, jako na jejich vlastní závodníky. Když jsem přijela ke člunu, tak jsem si připadala spíš jako když formule zajede do depa a přiběhnou k ní mechanici. Na člunu byli tři trenéři. První mi vysvětloval teorii, druhý mi upravoval plachtu a třetí mi dával napít vody.

4 den: Jeli jsme jen poslední finálovou novoroční rozjížďku. Vůbec nefoukalo a tak jsme čekali chvíli na vítr. Nakonec jsme odjeli rozjížďku ve velmi slabém větru. Nakonec jsem z celého závodu skončila na 4. místě, z čehož mám velkou radost a příště to dotáhnu na bednu!

 

Jonáš Janota

Byl to pro mě první velký mezinárodní závod. První den jsem se bál jít na vodu, ale potom jsem vyplul a přijel na start. Jelikož jsem ale dostal ráhnem, tak mě odvezli na břeh. Druhý den jsem šel jenom na člun s trenéry, abych viděl závody z blízka, ale protože mi byla zima, tak mě také odvezli na břeh. Třetí den jsem vyjel na vodu a odjel jsem jednu rozjížďku, při které jsem se vešel s rezervou pěti minut do limitu. Čtvrtý den vítr polevil a mě se povedlo dojet na 21. místě a to mě posunulo v celkovém pořadí na 74. místo. Celkově to pro mě byla dobrá zkušenost. Jen škoda, že první tři dny hodně foukalo. Čtvrtý den se jela navigační rozjížďka a tento typ závodu neznám a chvílemi jsem nevěděl kam mám jet. To mě také zpomalovalo.

 

Výsledky

http://www.jkzvir.hr/hr/regattas/roic_memorial/optimist_results

 

 

 DÁLE JSME NAPSALI 
title

Rolex Sydney Hobart

Sport | Viktor Brejcha
title

Poslední slovo

Blog | Petr Láska