Hlavní stránka
Blog Charter Co se děje Ekonomika Historie Kutil Lidé Loděnice Magazín Marketing Moje loď Napsali před Novinky Plavba Právní poradna Představujeme Rádce Sport Technické novinky Technika Test Test použité lodě Videoprohlídka  
 

 

Nic není nemožné

Přesunul jsem se tedy z Austrálie do Malajsie a mám trochu víc času, abych se v psaní vracel zpět k tomu, co jsem přes léto nestihl. Nikdo se se mnou asi nebude přít, že nejsme jako lidé schopní cestovat v čase. Já to však při svém písemném dokumentování plavby dokážu. Vrátím se nyní na začátek července 2016.

 

7.7.2016 Siota Harbour

Florida group je malá skupina ostrovů, na Šalamounových ostrovech, mezi ostrovy Malaitou a Guadalcanalem. Ostrovy se skládají ze dvouch hlavních ostrovů Nggela Pela(jih) a Nggela Sule(sever). Mezi ostrovy je zařízlý úzký splavný průliv Utaha passage, který ostrovy od sebe odděluje. My v noci odvážně dopluli za svitu baterek až na Neru point mezi korálové útesy, k severní straně průlivu. A zakotvili před vesnicí odkud se nesla rytmická hudba. Už jsme se těšili na páteční venkovskou zábavu. Bohužel během chvíle u nás byla kánoe a radila nám, abychom překotvili o kus dál, že tam budou silné přílivové proudy. Než jsme překotvili hudba a zábava utichla a my mohli jít jen spát nebo hrát karty. V deníku mám poznámku - Dnes je kapitán Jamal. A do poznámek je od něj zapsáno: Během mé služby se nic mimořádného nestalo Kpt. Jamal. (Jen si vlastně nemohu vzpomenout proč?)

 

8.7.2016

Hledáme slavné vodní čerpadlo, které zde zanechali po válce sloužit američtí vojáci v Utaha passage (Florida group, Šalamounovy ostrovy). Ve skutečnosti to nebylo vodní čerpadlo. Pouze voda, tekoucí samospádem z vápencových jeskyní vysoko v kopci nad vodou, kde byl vyvrtán otvor do jeskyně a tažena potrubím dolů skrz prales.

Dnes už bohužel po slavném vodním čerpadle, které zásobovalo vodou celou americkou armádu nejsou patrné známky. Místní tvrdí, že se plovoucí část čerpadla potopila, před dvaceti lety. Nicméně vodu si z tohoto vrtu natáhli k sobě do vesnice a tryskající gejzír chladné vody, dává jasně najevo, že vrt je stále funkční. Kotvíme před vesnicí a využíváme sladký proud vody k mytí a nemusíme šetřit. Také bereme vodu do kanystrů a doplňujeme nádrž. Místním přispíváme na provoz jejich vodního čerpadla. A voda je opravdu dobrá.

 

Boj o Guadalcanal.

Operace byla pojmenována Watchtower (Strážní věž), bylo připraveno 75 válečných a přepravních lodí z USA i Australie a 16 000 mariňáků. Ráno 7. srpna 1942 zahájila vyloďování spojenecká vojska na ostrov Guadalcanal. Japonci zde stavěli letiště s cílem ohrozit zásobovací trasy mezi USA a Austrálií. Vylodění spojenců Japonce překvapilo a v první fázi spojenci rychle zvítězili a obsadili nedostavěné letiště, později pojmenované na Hendersonovo. Nakonec zde proběhly tři hlavní pozemní souboje, pět velkých námořních bitev a několik vzdušných soubojů. V prosinci roku 1942 ukončili Japonci další pokusy o znovuovládnutí ostrova, své jednotky evakuovali a přenechali ostrov spojencům. Bitva o Guadalcanal byla velkým a důležitým vítězstvím spojenců a ukázala, že Japonci mohou být poraženi v džungli, kde se do té doby zdáli být neporazitelní.

V Tokoyo bay na Florida group jsme se jeli podívat na japonský torpédoborec, který se zde ukrýval, ale byl objeven hlídkujícím spojeneckým letadlem a následný útok byl pro něj smrtelný. Dnes je vidět celý torpedoborec jen za nízkého odlivu. Další loď, která je u vstupu do Tokoyo bay, je americká loď LST, která si kuriózně spletla vstup do Tokoyo bay se vjezdem do Port Purvis a v noci najela do mangrov, korálů a břehu. Ta je také velmi zachovalá a stála za prozkoumání.

Guadalcanal je ostrov v Tichém oceánu, který patří k souostroví Šalamounovy ostrovy.

Je to hornatý ostrov, který je skoro celý pokryt džunglí. Většina populace, asi 110 000 obyvatel, žije na severním pobřeží, kde leží i hlavní město Honaira. Jižní pobřeží je známé jako (Weather Coast), protože zde velmi často a vydatně prší a nevedou tam žádné silnice. Ostrov objevila španělská expedice vedená Álvarem de Mendaña v roce 1568. Jeden z Mendañaových podřízených, Pedro de Ortega, ho pojmenoval podle svého rodného města v Andalusii, Guadalcanal.

V polovině 19. století se o oblast Šalamounových ostrovů začalo zajímat Německé císařství, které převzalo protektorát nad severními Šalamounovými ostrovy. Na základě britsko-německé smlouvy uzavřené roku 1886 pak následně vyhlásila Británie protektorát nad jižními Šalamounovými ostrovy, jejichž součástí byl i ostrov Guadacanal. Od 7. srpna 1942 do 9. února 1943 bojovaly na ostrově Spojené státy americké a jejich spojenci proti císařskému Japonsku v bitvě o Guadalcanal. Hlavní bitva se vedla o vojenské letiště Henderson Field, které původně začali budovat Japonci, aby mohli ovládat okolní ostrovy. Američané dobyli letiště a následných půl roku museli bránit pozice, kde se svedli největší bitvy v Pacifiku.

V sedmdesátých letech docházelo k uvolňování Britského protektorátu nad Šalamounovými ostrovy a dne 7.7.1978 získalo celé souostroví úplnou nezávislost.

My připluli úžinou v minulosti známé jako Sealark Sound, kterou v období 2. světové války vojáci USA přejmenovali na Průliv se železným dnem (Ironbottom Sound). Toto pojmenování má původ v množství lodí a letadel, které se potopili na dno průlivu během šesti měsíců bojů o ostrov. Spustili jsme kotvu na kotvišti před jachtklubem a byli jsme jedna ze tři plachetnic, která tu kotvily. Pokud nepočítám další čtyři ztroskotané lodě. Kotviště není moc chráněné proti vlnění a občas i severovýchodní vítr uměl pobyt na kotvišti znepříjemnit. S chutí jsme se vrhli do jachtklubu na první točené pivo a vlastně na první restauraci v celém souostroví. Naše radost byla o to větší, protože jsme byli pozváni oslavit den nezávislosti, majitelem klubu. Po měsíci kuchtění z našich zásob příjemná změna. Proslov, rozkrojení dortu a hurá na raut. Samotné město není příliš zajímavé a mě zradila technika a tak dávám dohromady pár fotografií, co jsem měl na jiné kartě. Snad asi zajímavý byl místní trh, museum, ale čekal jsem mnohem víc připomínek bojů zde o Guadalcanal. Kromě Amerického a Japonského památníku zde až na vraky lodí a pár kousků techniky moc k vidění není.

 

14.7.2016

Jsme už jen dva. Peťák odletěl do Čech a my jsme již celně odhlášeni ze Solomon Islands, ale ještě se zastavujeme na New Georgia Group, kde má být skvělé potápění. Počasí nám příliš nepřeje a tak místo potápění v dešti, utrácíme zbytky peněz a hlavně měníme věci za vyřezávané sošky u ostrova Toatelave.. Naštěstí brzo odkotvujeme a tak je loď uchráněná zbrklým směnám. Každý si něco vezeme na památku.

Vyplouváme směr Austrálie, ale cestou se chceme zastavit na tajňačku a bez papírování u lidojedů na ostrovech PNG. Vybíráme na doporučení Jiřího Denka ostrovy Deboyne islands. Při západu slunce zase záběr, naviják nešel ubrzdit a začalo se z něj kouřit, jak se odvíjel. Oba jsme si oddechli, když se ten mastodont pustil. Teď jsem byl rád, že se ten hák ohnul. Bylo to jako kdybychom chytli ponorku. V noci jsme pluli okolo podmořské sopky, která je jedna z nejaktivnějších v Pacifiku. Kavichi undewater volcano, a ty zvuky co dělala!

K ránu jsme zakotvili u jednoho ostrůvku z Deboyne islands. Dopoledne dorazily holky na kanoji a vyměnily s námi trička Tangaroa za zeleninu. Odpoledne jsme hledali vrak japonského stíhače - Zero, který měl být ve dvou metrech. Nepodařilo se.

Ještě trochu k historii PNG Papua-Nová Guinea. Jako první Evropané se do oblasti kolem ostrova Nová Guinea dostali v roce 1512 španělští a portugalští mořeplavci. Východní část ostrova si v roce 1884 rozdělili Velká Británie (jihovýchodní část) a Německé císařství (severovýchodní část). Britská část, zvaná teritorium Papua, se roku 1901 stala součástí Australského svazu. Německá kolonie Německá Nová Guinea byla v roce 1920 svěřena jako mandátní území Společnosti národů pod názvem teritorium Nová Guinea do australské správy. V roce 1949 Austrálie spojila obě teritoria (Papua a Nová Guinea) v jeden celek, zvaný teritorium Papua-Nová Guinea. 16. září 1975 byla vyhlášena nezávislost země.

Země je jednou z posledních na světě, které nejsou pořádně prozkoumávány. Nachází se zde ještě mnoho druhů rostlin a zvířat, které nebyli doposud objeveny. Některé společenství žijí dodnes dle svých původních tradičních práv. Je zde stále ještě to, co se v jiných částech planety dnes hledá s velkými obtížemi. A to je původní život bez civilizace a globalizace.

 

18.7.2016 - Směr Austrálie

Vyplouváme z PNG, report, ne méně, než 96 hodin před příjezdem, jsme poslali Australským celníkům již z Guadalcanalu. Vše vyplněno - odesláno, cestou ještě loď důkladně vydrhneme a v rámci toho, že už opravdu nemáme nic k jídlu, tak starost co smíme dovézt do Austrálie odpadá.

V noci pak vplouváme do Jomard entrance a vůbec nemám ponětí, že tímto úzkým místem proplouvá tolik velkých lodí a že je to hlavní cesta do Japonska (odvykli jsme si potkávat lodě). Hustý provoz, noc, úzké místo, kde po obou stranách dráhy jsou útesy a do toho všeho velice silný protiproud. I bez kontejnerových lodi by to byl adrenalin. Na plné plachty jsme pluli skoro sedm uzlů, ale hadí klikaticí jsme se sunuli po plotru 0,5-1,5 uzle. Šest hodin jsme závodili s Tangošem a snažili se z něj vymáčknout co nejvyšší rychlost. Vítr z boku 20-25 uzlů, proud vyhladil vlny a útesy chránily od oceánských vln. Navíc je tu jen jednodenní cyklus přílivu a odlivu. Zlaté AISko, kde jsou vidět velké lodě a my na něm, jako kybernetická myška uskakujeme tankerům a velkým lodím.

Pokračujeme kurzem na Tonswille, máme předoboční vítr 15-20 uzlů, vlny 2-2,5m, sluníčko a před sebou 550 Nm.

 

20.7.2016

Tak jsme překročili pomyslné hranice Australských vod a začínáme proplouvat Velkým bariérovým útesem. Vítr je stále víc z východu než jihovýchodu a my nemusíme ostře proti větru a vlnám. Chytli jsme velkou barakudu, která se mrcha bránila (zuby jako pes, jen ostřejší) a jen taktak, že se mi nezakousla do pytlíka. Naštěstí mě jen škrábla do stehna. A protože jsme jí vytáhli na otevřeném moři, tak jsme usoudili, že nebude mít ciguateru. Večer jsme usmažili první kousky.

V noci měsíc krásně nasvětluje moře a já vedu souboj s terejema. To jsou poměrně velcí ptáci, 1,5-1,8 m rozpětí křídel. Ti hajzlíci si usmysleli, že si na anténách a na radaru udělají bidélko! Ve mě to začalo vřít. Ono jim nestačí, že je nechávám na předním koši, kde vše poserou a to mi ještě jeden z nich ohodil celou kosatku. Ale budou mi srát i na hlavu, na radar, na iridium a GPS anténu a ještě mi zničí vějičku s anemometrem. Šel jsem do boje! Vzal jsem si krátké metrové bidlo. Oni v noci tak dobře nevidí, nebo mě nepokládají za hrozbu. A to byla jejich chyba. První co chrápal na radaru dostal prdu, jen se oklepal a odletěl pryč. Dalšího jsem řachnul v letu po makovici jen to zazvonilo. Ten také pochopil, že tu nemá co dělat. Jenže ptáků je hodně a tak je řežu hlava nehlava, jen to vždy zaduní. Musel to být pohled, jak za svitu měsíce lezu kolem biminy s metrovým bidlem jako kordem a mlátím ptáky v letu, když si chtějí sednout na radar nebo biminy.

Už jsem ve své ďábelské nenávisti a za to, jak mi zesrali plachty, přemýšlel o tom, že bych jednoho chytl provázkem za nohu. Zobák mu přelepil lepenkou, nohy také zalepil stříbrňačkou a na krk mu připevnil GoPro kameru. A frajera ve dne vypustil, jako draka ať dělá luxusní záběry. Tangouška. Pak bych ho přitáhnul a možná pustil. No na druhou stranu bych asi Australským ochranářům těžko vysvětloval proč za sebou táhnu ptačího kameramana. Tady co proplouváme je všude rezervace.

 

Pátek 22.7. 2016

První kontakt byl s letadlem australských pohraničníků, kde jsme nahlásili, co jsme zač. Brzdili jsme příjezd do portu. Nechtěli jsme tam doplout o víkendu, ale až v pondělí (důvod - dvojnásobná sazba za biosecurity). Teprve, když jsme byli v neděli v noci obsazeni pohraničníky, prý se jim zdál náš postup podezřele pomalý, a následováni bojovou lodí, plul jsem úmyslně pomalu na motor jen 3 uzle. Pět ozbrojenců na palubě (jediné, co jim vyčítám, byla obuv, i když černé šmouhy nedělala). Ze začátku stále dokola ty samé otázky, proč a jak, ale po sedmi hodinách plavby, kdy ozbrojenci postupně během noci usínali na palubě, jsme dojeli do mariny Breakwater, kde začala veliká prohlídka lodě bez naší účasti. Technici a specialisté proudili v řadě směrem k lodi. Bylo vedro a my leželi pod slunečníky a na toaletu chodili s doprovodem. Teprve až odpoledne jsme se dozvěděli od chlapíka z biosecurity, že za rok sem přijede okolo deseti lodí se odclít. Tak je to pro ně událost a zároveň mohou dokázat svoji užitečnost. Nicméně jsme udělali dobře, že jsme počkali až na pondělí - jinak bychom platili 660$ místo 330$. Jediná komplikace nastala, když našli půl kila Yerba mate (vítězoslavný pohled celníků, co mě už viděli v kozelci s pouty). Naštěstí i biosekuriťák jim potvrdil, že se opravdu jedná o čaj (jinak musím říci, že jednali korektně). Trochu mi připadá úsměvné, jak se neumíme doma vypořádat s imigrační vlnou.

Guadalcanal Honiara - Australia Townsville upluto 1193 Nm.

Teprve až teď mohu zvolat Terra Australis... hurá!

 

A příště se podíváme na přeplavbu z Austrálie na Bali a dále přes Malajsii do Thajska, v jehož vodách jsem oslavil příchod roku 2017.

 

 

 DÁLE JSME NAPSALI 
title

Bali 5.2 / 5.8

Představujeme | Michal Štěpán
title

Boot & Fun 2016

Blog | Pavel Libora