Hlavní stránka
Blog Charter Co se děje Ekonomika Historie Kutil Lidé Loděnice Magazín Marketing Moje loď Napsali před Novinky Plavba Právní poradna Představujeme Rádce Sport Technické novinky Technika Test Test použité lodě Videoprohlídka  
 

 

Průšvih

Neděle 29.5. nás uvítala ideálními podmínkami. Severovýchodní vítr měl rychlost kolem 10 kts. Proud byl s námi, kolem 2,5 kts. Ihned po vyplutí na skutečné moře Ája vytáhla láhev Metaxy. Můj proslov k Neptunovi s prosbou o požehnání šťastné plavby označila za slabý až trapný. Pronesla tedy sama plamennou řeč, kterou zakončila rituálním hozením téměř plné flašky do moře. Grrr ... takhle ho rozmazlovat!

 

Vlny chodily asi kolem půl metru, takže jsme zkusili vytáhnout spinaker. Jelo to báječně, až 9 kts. Vítr začal postupně sílit a stočil se více na sever. Spinaker musel dolů a i tak to jelo parádně. Snažili jsme se využít příznivý směr větru a dojet co nejdále a dát si tedy hned na začátek noční plavbu. Předpověď slibovala NNE do 15 kts, tak proč ne? Ája měla letenku z Amsterdamu na středu, a tak bylo třeba trochu spěchat. Ája si vzala hlídku se mnou do 23:00, pak Radim a Petr do 2:00, já a Ája do 5:00 atd. Vítr večer přidal už na 18 kts. Začaly chodit nepříjemné krátké skákavé vlny cca 1,5 m. Na kormidle už byl cítit tlak a boční kurz nebylo snadné udržet. Proto jsme dali 1. ref na hlavní plachtě. Radimovi a Petrovi vítr zesílil už na 22 kts a vlny se zvedly na 2 metry. Oběma začalo být špatně a postupně začali zvracet přes palubu. Byli moc rádi, když jsme to ve 2:00 od nich převzali a oni si mohli jít lehnout. Během naší hlídky přidal vítr na 24 kts. To už jsme jeli na 2. ref, ale kormidlování v nepříjemných vlnách bylo těžké. Pět minut před pátou jsem ucítil, jak uchycení kormidla povolilo a celé mi to zůstalo v ruce. Podařilo se mi ho vytáhnout na palubu. Vzbudili jsme kluky a začali vymýšlet, jak budeme loď řídit. Oprava kormidla v těchto podmínkách nepřipadala v úvahu, navíc některé části závěsu byly zlomené. Zkusili jsme kormidlovat pádlem, ale to se ohýbalo jako kus špejle a loď stejně nedržela směr. Nahodili jsme motor a stáhli plachty, ale ve vlnách se nedalo s motorem nijak manévrovat. Navíc pořád vyskakoval z vody a vydával příšerné zvuky. Nacházeli jsme se asi 5 nm severně od ostrova Shiermonnikoog. Bez schopnosti manévrovat by nás vítr a vlny za chvíli hodily na břeh. Byli jsme zesláblí a unavení a bylo nám jasné, že to v těchto podmínkách sami nevyřešíme. Zavolal jsem tedy s velkým sebezapřením a pocitem absolutní prohry nouzový signál PAN PAN pro případ nouze bez přímého ohrožení života. K mému překvapení jsem dostal okamžitou odpověď: „Torpedo Torpedo, toto je pobřežní stáž, zachytili jsme vaše volání, máme vaši polohu, posíláme k vám rychlý člun.“ Za neuvěřitelných 15 minut byl u nás veliký gumák s hliníkovou nástavbou. Velmi obratně se přiblížil těsně k našemu levoboku. Lodě skákaly vedle sebe na vlnách o +- 1,5 m. Jeden záchranář si vyčíhal správný moment a přeskočil na naši přeplněnou loď. Kolega mu hodil balík s vodní kotvou a on ihned začal organizovat záchranu. „Jmenuji se Tijes. Dej mi nejsilnější lano, které máš na lodi.“ Kam ho uvázat? No, na vazáky rovnou zapomeň. Takže na obě strany (jako váha) kolem vazáků a dozadu na vinšny. Záchranáři nám hodili tažné lano (průměr asi 20), které jsme provlékli naším lanem. Vodní kotvu jsme vypustili dozadu přes váhu uvázanou na zadní vazáky. A teď se opatrně rozjet. Loď 2x zabrala, aby napnula lano, a v tom to naše nejsilnější ihned prasklo. Aha, tak teď už chápu, proč nás na kurzu učili, že táhnout loď je veliký problém. Vyvázali jsme novou váhu z lana záchranářů a už jsme jeli. Tedy rychlost vlečení byla maximálně 1,5 kts. Škublo to a loď sebou mrskla na jednu stranu. Pak se lano znovu napnulo a mrsklo to s námi na druhou. Byly to strašné rány. Urvalo to čelen, ohnulo příďový koš, ztratili jsme navigační světla. Měl jsem hrozný strach, že to utrhne kýl. Na takový extrém jsem ho nenavrhoval. Ve vinšnách to praskalo a vypadalo to, že se každou chvíli rozletí na kusy. Tijes seděl vedle mne a povídá: „Budeme koukat támhle do dálky, aby nám nebylo špatně.“ Já mu říkám: „Ty jsi přece záchranář. Tobě nemůže být špatně.“ „Ale může“, odpovídá on. Ptám se: „Kolik mě tahle akce bude stát?“ „Bude tě stát přesně zero. My jsme totiž dobrovolní záchranáři a tuto činnost provádíme zadarmo. Tahle loď je dar od královny. Je to absolutní Hi-Tech, co se dá v tomhle oboru vymyslet. Má cenu 2 miliony Euro. Motory mají výkon 2000 kW. Loď nemá propelery, ale jetové pohony, které je možné natáčet na všechny strany. Proto se můžeme přiblížit k zachraňované lodi i v těžkých podmínkách tak blízko. Spotřeba nafty je asi 100 l/hod. Máme nádrže na 6000 litrů. Když dojde k převrácení lodi, motory se automaticky vypnou. Loď se sama otočí zpět do tří vteřin a motory zase naskočí“. Říkám: „Je mi to hrozně líto, že jsem vás sem zavolal a vystavil vás nebezpečí.“ Tijes mi odpověděl: „Udělal jsi dobře, že jsi nás zavolal hned, jak jsi zjistil, že si nemůžete pomoci sami. Nejhorší je, když přijedeme k lodi, kde jsou už všichni na pokraji vyčerpání. Taková posádka nám pak s ničím nepomůže a my musíme nejdříve oživovat je, a pak ještě zajistit loď.“ „A jak to, že jste tu byli tak brzy?“ ptám se dál. „Dnes jsem vstával ve tři a před vámi jsme už zachraňovali jednu rybářskou loď. Byla taky neovladatelná, ale dostali jsme ji za ostrovy, kde může kotvit a nehrozí jí už nebezpečí. Když fouká západ - to je u nás normální vítr - nic se většinou nestane, ale jak začne foukat z druhé strany, vytvoří se tyhle krátké ničivé vlny a to se pak nezastavíme. Až vás dotáhneme do přístavu, máme už nahlášenou další rybářskou loď, která potřebuje pomoc.“ „Co vlastně děláš, myslím práci?“ nedá mi to. „Jsem instruktorem kitesurfingu, windsurfingu a dalších vodních sportů. Máme tady kousek základnu. Asi pět až šest dní v měsíci mám službu tady v KNRM. Moc mě to baví a vidím v tom smysl života. Takhle to tu mají všichni kluci. Já nejradši skáču na lodě.“ To už mi fakt stačilo. Styděl jsem se jako blázen a po tváři mi tekly slzy.

Minuty se vlekly. Ať už jsme za prvním podmořským valem, kde by se měly vlny trochu zmírnit. Asi po třech hodinách prasklo lano záchranářů. Naštěstí to bylo už blíže k ostrovu, kde vlny neměly takovou sílu. Vyvázali jsme Torpedo na bok záchranářské lodi. Měl jsem tedy trochu strach, že ho to rozmačká, ale mohli jsme takto jet o něco rychleji. Ája připravila pro všechny sendviče a uvařila kafe. Záchranáři byli vděční, strašně nám děkovali, že už měli opravdu hrozný hlad. Konečně jsme dorazili asi po pěti hodinách do rybářského přístavu Lauwersoog. Dal jsem jim jedinou láhev mého oblíbeného rumu Diplomatico, kterou přijali s neskrývanou radostí. Nic lepšího jsem v tu chvíli na lodi neměl.

 

Že prý na jezerech nefouká.

Ihned poté, co jsme se bezpečně uvázali u mola, jsme začali rozebírat poškozené části kormidla. Odnesli jsme to do zdejší dílny, kde opravovali rybářské lodě a vyráběli jakési řetězy z bójí. Majitel firmy Olaf se nás ujal a vlastnoručně všechno opravil, svařil a vyztužil. Namontovali jsme to zpátky na Torpedo a šli si trochu odpočinout. Stejně bylo počasí, že by psa nevyhnal.

Ráno jsme vyprovodili Áju na autobus (letadlo by už jinak nestihla) a s odlivem se vydali zase na moře. Podle rady Tijese jsme se striktně drželi bójí, které vyznačují dráhu s dostatečnou hloubkou. Mapa tady nefunguje, protože podklad dna je měkký a s příbojem dost cestuje. Byla mlha a tak jsme byli rádi, když jsme rozpoznali další bójku. Fouká mírný vítr NNE, takže to máme na stoupačku. Na konci dlouhého kanálu stáčíme kurz na západ. Chvíli plujeme na spinaker na zadobok, ale pak při jednom nenadálém silném poryvu loď dostane spinout a spinakrový peň je rázem ohnutý do pravého úhlu. Dost experimentů. Pokračujeme se základními plachtami. Mlha houstne a za chvíli je vidět tak na 20 metrů. Troubíme na trumpetu (foghorn) a kontrolujeme na AIS lodě kolem sebe. Je to super, jak jsou všechny pěkně vidět. Škoda jen, že malé lodě jako my, AIS signál nevysílají. Najednou z mlhy před námi vyjede asi čtyřicetistopá plachetnice. Jenom ztuhnu a ani jsem nestihl pohnout kormidlem, když nás minula tak o pouhé dva metry. Fuj, asi se mi na chvíli zastavilo srdce. Hledáme na mapě vhodnou marinu a zdá se, že nejjednodušší bude zajet na východní výběžek ostrova Vlieland. Podle GPS se strefujeme přesně mezi vjezdové bóje, které jinak skoro nevidíme. Nádherná marina. Kotví tu asi patnáct klasických holandských plachetnic, většinou trojstěžníků. Tyto lodě nemají klasický kýl, ale používají sklopné ploutve z každé strany trupu. Vypadá to trochu primitivně, ale jistě to funguje. Navíc jsou tyhle lodě prostě kouzelné. Na všech se vezly děti. Asi nějaká školní plavba.

Ráno vyplouváme spolu s flotilou historických tjalků (tak se ty krásky jmenují). Najednou vidíme jeden trojstěžník nasedlý na břehu. Pobíhají kolem něj lidi, ale do přílivu stejně nemůžou nic dělat. Asi včera v mlze udělali navigační chybu. No, nemít Navionics, tak jsme tam někde vedle nich. Stáčíme kurz na jihovýchod směrem na Harlingen. Fouká jako blázen a jedeme kolem 7kts. Taky jsou tu slušné vlny. Kousek před městem uhýbáme na jih do vyznačeného kanálu. Je zde hloubka 2 m, ale hned kousek vedle to jde strmě nahoru. Jedeme jen na kosatku a bohatě to stačí. Těšíme se, až budeme za první zdí na IJsselmeeru, kde to snad bude klidnější. Kousek za komorou to tak skutečně je, ale po pár stech metrech je to zase mazec. Vlny jako na moři. Kotvíme v marině Compagnieshaven v Enkhuizenu. Moc příjemné a hlavně to nehoupe. Celou noc fouká pětadvacet. Je tu taková zima, že kachny vozí své mladé na zádech pod křídly.

Ráno proplouváme komorou na další jezero Markermeer. Snažíme se držet plavební dráhy, ale i mimo ni je hloubka kolem 3,5metrů. Míjíme ostrůvek Marker s krásným majákem a pokračujeme k hlavnímu kanálu do Amsterdamu. Musíme počkat, až nám otevřou most k proplutí, pak ještě komora o půl metru dolů a už se vezeme centrem města. Kotvíme v marině Sixhaven. Je tu málo místa, asi taky proto, že není drahá (14€). Jezdí odsud vodní shuttle na druhý břeh do centra města. Hurá! Jsme tady, ve městě s opilými domy. Tanečnice ve výlohách se nám nelíbily. Vypadaly smutně, znuděně a unaveně. Větší zážitek je dát si herinka a pivo.

Když tak přemýšlím o tom, co se nám stalo s kormidlem, je mi jasné, že kromě toho, že to „soudruzi v PLR“ odflákli, byla to i moje chyba. Líbilo se mi, že loď jela rychle a dokonce překonala svoji teoretickou trupovou rychlost (která je u Torpeda asi 6,7 kts). Navíc loď byla jen v mírném náklonu, který nepřesahoval 15°. Na Orlíku jsme jezdili i větší extrém. Jenže jsem podcenil sílu krátkých vln, znásobujících sílu od plachet, která se přenáší přes trup, kýl a kormidlo do vody. Vydal jsem proto jako kapitán sám sobě a všem členům posádky rozkaz, že jakmile pojedeme vůči vodě rychleji než 6,5 kts, budeme refovat plachty. Později se ukázalo, že většinou jsme i se zmenšenými plachtami jeli pořád těch 6,5 uzlu.

Příště se vydáme podle holandských a belgických břehů do Spojeného království.

Pavel Polák, 50 let, začínal s windsurfingem ve 30ti letech, jezdí na jachtách od r. 2002, na moři napluto 10.000nm, vlastní loď od r. 2010 na Orlíku, 2. místo MSČR v ORC 2015, 1. místo Jabuka 2015 v ORC, 3.místo MSČR v ORC 2016

 

 

 

 

 

 

 

 

 DÁLE JSME NAPSALI 
title

Lagoon SEVENTY 7

Představujeme | Tomáš Kapička
title

Křižník Aurora

Magazín | Petr Láska