Hlavní stránka
Blog Charter Co se děje Ekonomika Historie Kutil Lidé Loděnice Magazín Marketing Moje loď Napsali před Novinky Plavba Právní poradna Představujeme Rádce Sport Technické novinky Technika Test Test použité lodě Videoprohlídka  
 

Petr Láska o mimozemšťanech

Nejsem sám, kdo rád čte. Je nás mnoho a každý má rád jiný žánr. Já mám rád všechny žánry. Neumím si představit, že bych byl fanouškem Dicka Francise a přečetl všechny jeho knihy. Za prvé by mě umořilo takové množství koní a za druhé takové množství detektivních zápletek.

 

Tak to mám s každým autorem a s každým žánrem. Kdykoliv něco čtu, tak už přemýšlím do jakého soudku sáhnu příště, aby to bylo barevné. Nebráním se tomu, aby detektivku vystřídal dokument a historický román učebnice filozofické antropologie od Jana Sokola nebo sociologie Anthony Giddense. Samozřejmě bych měl otevřít novou knihu ve chvíli, kdy jednu dočtu. Ale to neumím, to je zlozvyk. Zlozvyk, který praktikuji jen doma, kde mám všechny knihy po ruce. O dovolené nebo při nemoci čtu spořádaně jednu knihu od počátku do konce. A propos, to mi připomnělo, že už jsem nebyl dlouho nemocný (nebo na dovolené).

Přiznám se tedy k tomu, jak to vedu se čtením právě teď v tuto chvíli. Mám rozečtenou jednu hlavní knihu (protože je z těch tří první, kterou jsem začal číst) a dvě vedlejší. Hlavní kniha se stěhuje z obýváku do ložnice nebo na loď anebo na víkend. Hlavní knihu jsem s sebou táhl na konec roku na Hvar a nebo letadlem do Düsseldorfu na výstavu Boot, přestože jsem dopředu věděl, že na ní nedojde. Ale co kdyby. Vedlejší mají smůlu, ty s sebou nikam netahám. Ještě jsem si vzpomněl, že mám jednu další vedlejší. Takže jsou celkem čtyři. Nebojím se, že by to na mě zanechalo nějaké důsledky, protože ty důsledky už zanechalo mnoho jiného a důsledkem těch důsledků je, že čtu paralelně čtyři knihy. Tak tedy dnes je hlavní knihou Zapomenutý faraon od Philippa Vandenberga. Miluju číst o období starého Egypta, ať jsou to dokumenty nebo romány. Jedním dechem jsem přečetl Egypťana Sinuheta a nebo Řeku Bohů. Vedlejší knihou číslo 1, která je nejvíce zanedbávanou, je v ložnici vedle postele ležící Boccacciův Dekameron. Přeložil jí Radovan Krátký a v roce 1959 vyšla nákladem 90 000 výtisků jako 6. vydání. Ten náklad asi protáhne „ksichty“ všech dnešních nakladatelů. Nepřitahují mě ani tak samotné příběhy, jako dnes poněkud těžký způsob vyjadřování. Ten dobrý a dobu děje vystihující překlad se tak strašně špatně čte a odporuje dnešnímu naprosto přirozenému slovosledu, že čtu Dekameron jen velmi zřídka a to jen nahlas, když si jdeme lehnout a nechce se nám spát. Myslet si, že by nás jednotlivé příběhy mohly jakkoliv inspirovat by bylo pošetilé. Když jsem byl na střední škole, tak se o této knize vyučující na literaturu zmínil a já se hned doma ptal, jestli v naší knihovně takový titul existuje. Samozřejmě mě tehdy nezajímala čeština překladu, ale obsah, protože vyučující knihu charakterizoval jako pornografii počátku renesance, Giovanni Boccaccio se totiž narodil roku 1313. Táta sáhl do druhé řady knih a Dekameron mi ochotně podal se slovy: „A tím končí teorie o čápech.“ Když jsem tedy vloni zahlédl v antikvariátu důvěrně známý přebal, okamžitě jsem nakupoval. Motivací nákupu byla nostalgie. Chtěl jsem se při čtení Dekameronu vrátit do časů na studiích. A skutečně se vracím.

Vedlejší knihou číslo 2 je brožovaný maloformátový výtisk Fulghumovy knihy s názvem Možná, možná ne. Tato kniha má své místo vedle tabletu v mé aktovce a čtu jí výhradně v autobusu do/z kanceláře nebo v autě, když na něco nebo někoho čekám. Její pojetí je takové, že jí můžete kdykoliv otevřít a pokračovat a kdykoliv zavřít. Nikdy se v ději neztratíte, je totiž jen plná Fulghumových životních moudrostí, které cítím jako nutné si stále připomínat. Čtu jí asi po třetí. A také jsem četl další jeho knihy a také jsou tak trochu na jedno brdo.

Vedlejší kniha číslo 3 má své pevné místo na poličce vlevo od záchodové mísy. Napsal jí Erich von Däniken, jmenuje se Vzpomínky na budoucnost a vyšla jako jeho první kniha v češtině v roce 1969. Film vzpomínky na budoucnost jsem viděl 156x a knihu už četl asi 5x. Taky jsem četl několikrát jeho knihy Zpět je hvězdám a Křížový výslech. Přestože Däniken napsal celkem 36 knih, četl jsem „jen“ tyto tři, ke kterým se kdykoliv rád vrátím, když mám na toto téma náladu. Kdybych četl všechny jeho knihy, přišlo by mi to i přes zcela odlišný obsah knih stejně přitažlivé, jako kdybych přečetl vše od Dicka Francise. Dänikenovy Vzpomínky na budoucnost přicházejí jako četba na řadu každý pracovní den ráno mezi 6,50 a 7,20 (tedy asi hodinu před Fulghumem). Doba četby závisí na zájmu mých spolubydlících o toaletu. Někdy jsem nucený zavřít knihu s nedočtenou kapitolou. Dělám to nerad, jsem při tom velmi rozmrzelý, v duchu nadávám na svou ohleduplnost, ale přesto to udělám. Co kdybych byl někdy v podobné situaci, jako ti za dveřmi. Každopádně teď už vím, že Dänikena brzy nahradí Petra Pleskotová a její titul Tajemný rozměr čas, na který už se moc těším.

A tím jsme se dostali k mým mimozemšťanům. Bez ohledu na to, co si o mně pomyslíte vy, čtenáři jachtaři, a bez sebemenší představy, co si o mně pomyslí skutečný vědec, jehož život stojí jen na konstantách, se zde přiznám, že mi Dänikenovy teorie přijdou přijatelnější, než suché vědecké interpretace naší minulosti bez špetky fantazie.

Neříkám tím, v co věřím, ale v co bych chtěl věřit. Fakt by se mi líbilo, kdyby Erich von Däniken měl pravdu. Myslím si, že většinu toho jako lidstvo ještě nevíme a že stejně jako všechny generace před námi se cítíme komfortně s výklady minulosti, které umíme pochopit a přijmout.

Podle mě tady mimozemšťané byli, možná jsou a zcela jistě budou. Se základní školou jsme před více jak 40 lety byli v pražském Planetáriu na komponovaném pořadu, který tehdy uváděl mladý Dr. Grygar. Říkal nám, že čas v kosmické lodi při meziplanetárním letu plyne jinou rychlostí, než čas na Zemi. Říkal, že když posádka vesmírné lodi stráví na cestě desítky let, tak na Zemi uplynou třeba tisíce let. Nedokázal jsem to pochopit tehdy a nechápu to ani dnes, ale přijal jsem to jako fakt, protože už jsem to slyšel vícekrát od různých fyziků. Tehdy jako školák se svými Primkami na ruce jsem se v planetáriu jako jediný přihlásil o slovo a předložil panu Grygarovi svou hypotézu: „Kdybych měl dvoje identické hodinky s mechanickým strojem času, který by teoreticky nepotřeboval nikdy natahovat, a který by stále ve stejném rytmu mechanicky měřil čas. A kdybych si jedny hodinky nechal na ruce a druhé dal do té rakety, která odstartuje na desítky let k jiné planetě, pak kdyby se tyto dvoje hodinky zase setkaly na Zemi, musely by oboje ukazovat stejný počet let, dnů, hodin a minut.“ Stručné vysvětlení pana Grygara tehdy bylo a dnes stále je mnou nepochopené. Nicméně přijaté jako fakt. Omlouvám se. Když tedy budeme vycházet z toho, že ve vesmíru plyne čas jinak, pomaleji, pak je pro mě o to přijatelnější domněnka, že tady mimozemšťané už jednou byli, našim předkům předali, co předat mohli a odfrčeli. Jen tak na skok. Třeba si doma zapomněli šroubovák nebo kombinačky.

A zatímco se vracejí s tím božským verkcajkem zpět na Zemi, tak tady uběhlo několik tisíc let, během kterých jsme se my naučili plachtit. Tedy zatím ne všichni. Slyšel jsem, že ještě existují lidé, na které to teprve čeká. Třeba v nadcházející sezoně. Mají se určitě na co těšit.

 

 

 DÁLE JSME NAPSALI 
title

Editorial

Blog | Petr Láska
title

Boot & Fun 2016

Blog | Pavel Libora