Hlavní stránka
Blog Charter Co se děje Ekonomika Historie Kutil Lidé Loděnice Magazín Marketing Moje loď Napsali před Novinky Plavba Právní poradna Představujeme Rádce Sport Technické novinky Technika Test Test použité lodě Videoprohlídka  
 

Smutný osud

Dutch East India Company (VOC), tedy Holandská východoindická společnost, vlastnila loď Batavia, která byla postavená v Amsterdamu v roce 1628 a byla vyzbrojena 24 litinovými kanony a množstvím dalších bronzových zbraní. Při své první plavbě Batavia ztroskotala a proslavila se především následnou vzpourou a masakrem mezi přeživšími.

 

Nově postavená Batavia vyplula 27. října 1628 z ostrova Texel, aby pro Holandskou východoindickou společnost dovezla ze vzdálených trhů koření. Velícím důstojníkem (commandeur) byl Francisco Pelsaert a Ariaen Jacobsz sloužil na lodi jako skipper, resp. kapitán. Oba dva se již dříve potkali v indickém Suratu a je pouze spekulací, že mezi nimi postupem času vyrostla jakási averze. Na palubě lodi sloužil jako druhý důstojník také Jeronimus Cornelisz, zbankrotovaný lékárník z Haarlemu, který v podstatě utíkal ze strachu před zatčením z Holandska, protože jeho kacířské přesvědčení a spojení s malířem Johannesem van der Beeckem, známým též jako Torrentius, nebylo přijímáno s potěšením.

Během plavby se spojili Jacobsz a Cornelisz a začali osnovat plány na vzpouru a převzetí lodě, což by jim umožnilo začít nový život někde jinde a využít tak obrovskou zásobu zlata a stříbra na palubě. Po odplutí z Kapského Města, kde se zastavili pro dílčí dodávky, Jacobsz záměrně vedl loď z kurzu pryč od zbytku flotily. Jacobsz a Cornelisz už kolem sebe shromáždili malou skupinu lidí a zkonstruovali incident, ze kterého měla vzniknout vzpoura. Jednalo se obtěžování vysoce postavené mladé ženy, jež se jmenovala Lucretii Jans, aby se tímto činem vyprovokoval Francisco Pelsaert a chtěl ukáznit posádku. Oba vzbouřenci doufali, že v očích zbytku posádky vzbudí soucit pro nespravedlivý trest a získají další členy na svou stranu. Nicméně, žena byla schopná identifikovat své útočníky. Vzbouřenci pak byli nuceni čekat, až Pelsaert provede zatčení, což se nikdy nestalo nejspíše z důvodů, že Pelsaert trpěl neznámou nemocí, která ho sužovala.

Dne 4. června 1629 Batavia najela u západního pobřeží Austrálie na útes Morning Reef nedaleko ostrova Beacon Island, východně od ostrovů West Wallabi a East Wallabi (28°29′25″S, 113°47′36″E). Z 322 osob na palubě se většině podařilo dostat na pevninu, ale přesto se 40 osob při tomto manévru utopilo. Všichni přeživší, včetně žen a dětí, byli dopraveni v záchranných člunech na blízké ostrovy. Následný průzkum ukázal, že na ostrovech není pitná voda a je zde jen omezené množství potravy, nějací lachtani a ptáci. Pelsaert si uvědomoval zoufalou situaci a rozhodl se hledat vodu a pomoc na pevnině. Záchranná skupina, v níž byl kapitán Jacobsz, Francisco Pelsaert, vyšší důstojníci, někteří členové posádky a někteří cestující, opustili pro hledání vody vrak Batavie na 30stopém (9,1 metru) záchranném člunu, jehož replika nyní také existuje. Po neúspěšném hledání vody na pevnině zamířili na sever a nakonec dopluli do města Batavia, což je dnešní Jakarta. Tato cesta, která se řadí mezi jedny z největších výkonů plavby v otevřených lodích, trvala 33 dnů a bylo skutečně ojedinělé, že všichni na palubě přežili.

Po jejich příjezdu do Batavie byl loďmistr, muž jménem Jan Evertsz, zatčen a popraven za nedbalost a „pobuřující chování“ před ztrátou lodi (byl podezřelý z účasti na vzpouře). Jacobsz byl také zatčen za nedbalost, i když jeho role v potenciální vzpouře nebyla podle Pelsaerta zřejmá.

Guvernér Batavie, Jan Coen, okamžitě pověřil Pelsaerta velením lodě Saardam, aby zachránil ostatní přeživší a samozřejmě zajistil veškeré bohatství z vraku, které Batavia na své palubě vezla. Francisco Pelsaert dorazil zpět po dvou měsících od chvíle, kdy trosečníky na záchranném člunu opustil, a nalezl zde pozůstatky krvavé vzpoury, jež se mezi nimi strhla. Důsledkem vzpoury se počet trosečníků snížil minimálně o stovku.

Jeronimus Cornelisz, který zůstal u vraku s ostatními, dobře věděl, že pokud záchranná skupina dorazí do přístavu Batavie, bude Pelsaert reportovat o chystané vzpouře a jeho roli v ní. Proto spřádal další plány, jak unést případnou loď záchranářů, která se vrátí k vraku, a použít ji k tomu, aby pro sebe a své kumpány nalezl někde bezpečné útočiště. Dochovaly se dokonce zmínky o tom, že Cornelisz konstruoval přehnané plány na nové království, k jehož vybudování chtěl použít veškeré bohatství ze ztroskotané Batavie. Nicméně pro úspěšnou realizaci tak velkého plánu potřeboval odstranit potenciální nepřátele, resp. soupeře. První, co Cornelisz udělal, bylo, že dostal pod svou kontrolu všechny zbraně a zásobování potravinami. S přesvědčením, že budou neúspěšní, vyslal potom skupinu vojáků, které vedl Wiebbe Hayes, na ostrov West Wallabi pod falešnou záminkou, že jdou hledat vodu. Pokud by vodu našli, měli dát ostatním trosečníkům ohněm znamení, že byli úspěšní, ale v podstatě je tam poslal na smrt, aby se jich zbavil. Cornelisz tak získal nad všemi naprostou kontrolu a během následujících dvou měsíců vládlo mezi přeživšími řeznictví a neřízená brutalita.

S vyvolenou bandou mladých vraždících mužů začal Cornelisz systematicky likvidovat každého, o kom si myslel, že by mohl být potenciálním problémem jeho hrůzovlády. Vzbouřenci byli opojeni zabíjením a nikdo nebyl schopen je zastavit. Hledali si každou sebemenší záminku, aby mohli topit, škrtit a bodat k smrti kohokoliv, včetně žen a dětí. Cornelisz se žádné vraždy nedopustil sám, ačkoliv se jednou pokusil otrávit dítě, které nakonec bylo uškrceno. Místo toho využíval své přesvědčovací schopnosti k tomu, že nutil ostatní, aby pro něho pracovali. Nejprve vždy pod záminkou, že se oběť dopustila trestného činu, například krádeže. Nakonec vzbouřenci začali zabíjet pro radost anebo jen z pouhé nudy. Cornelisz plánoval snížení populace ostrova tak na 45 lidí, aby jejich zásoby vydržely tak dlouho, jak bude možné. Celkem jeho následovníci zavraždili nejméně 110 mužů, žen a dětí.

Ačkoliv Cornelisz původně odeslal vojáky na smrt, byli úspěšní a nalezli na ostrovech dobré zdroje vody a potravin. Vojáci samozřejmě neměli tušení o barbarství, které se odehrává na ostrovech, a odeslali smluvená kouřová znamení. Brzy se ale vše dozvěděli od prchajících z ostrova, který ovládal Cornelisz. Jako odezvu na brutální dění si vojáci vyrobili provizorní zbraně z čehokoliv, co zbylo z vraku lodě. Postavili malou pevnost z korálových a vápencových bloků, aby byli připraveni na stráži proti vzbouřencům.

Cornelisz se samozřejmě zajímal o nově nalezené zásoby vody na jiném ostrově, protože ty jeho vlastní se pomalu tenčily. Přežití vojáků objektivně ohrožovalo jeho plány na vlastní úspěch. Vydal se tedy se svými muži, aby se pokusil porazit vojáky na ostrově West Wallabi. Nicméně vojáci byli daleko lépe vycvičení a byli také lépe živení, takže v několika bitvách snadno porazili vzbouřence a Cornelisz byl zajat jako rukojmí. Uniknuvší vzbouřenci se přeskupili a pod vedením muže, který se jmenoval Wouter Loos, se pokusili tentokrát za pomoci mušket porazit vojáky v pevnosti Hayes a téměř se jim to povedlo. Hayesovi muži však opět zvítězili a stalo se to v době, kdy k ostrovům dorazil se záchrannou lodí Francisco Pelsaert. Nastal závod mezi vojáky a Corneliszem o to, kdo jako první dorazí k záchranné lodi a bude moci předložit Pelsaertovi svou verzi příběhu. Hayes byl rychlejší a po krátké bitvě byli všichni vzbouřenci zatčeni. Pelsaert se rozhodl provést veškerá šetření a soud bez odkladu na ostrovech, protože loď Saardam by na zpáteční cestě do Batavie byla trosečníky, vězni a nákladem přetížená. Po krátkém vyšetřování byli nejaktivnější zločinci převezeni na ostrov Seal a popraveni. Corneliszovi a několika dalším hlavním vzbouřencům byly před oběšením useknuty obě ruce. Wouter Loos a další méně významní vzbouřenci byli vysazeni na australském západním pobřeží a nikdy už o nich nikdo neslyšel. Zprávy o nějakých domorodcích s výrazně bledší pletí, které přinesli později noví britští osadníci, byly důkazem, že dva muži z řad vzbouřenců mohli být přijati do místních domorodých kmenů.

Důkazy z rozboru genetických informací potvrzují v krvi australských domorodců stopy specifické krevní skupiny, která je typická právě pro Holanďany. Nicméně Batavia nebyla jedinou holandskou lodí, která u západních břehů Austrálie ztroskotala, v roce 1712 zde ztroskotala na skoro stejném místě loď Zuytdorp a přeživší měli také prokazatelný kontakt s domorodými obyvateli.

Zbývající vzbouřenci byli odvezeni do Batavie k soudu a zatímco většina jich byla zbičována, pět jich bylo oběšeno. Jacop Pietersz, pravá ruka Jeronimuse Cornelisze, byl vpleten do kola, což byl v té době nejtěžší možný trest.

Kapitán Ariaen Jacobsz, přestože byl mučen, nepřiznal účast na plánování vzpoury a unikl popravě pro nedostatek důkazů. Co se s ním nakonec stalo, není známo, ale je celkem pravděpodobné, že zemřel ve vězení v Batavii. Vyšetřovací komise rozhodla, že Francisco Pelsaert neuplatnil dostatek autority, a proto byl částečně zodpovědný za to, co se stalo. Byl zabaven veškerý jeho finanční majetek a on jako zlomený člověk zemřel do jednoho roku. Na druhé straně byl obyčejný voják Wiebbke Hayes oslavován jako hrdina. Holandská východoindická společnost ho povýšila na seržanta a později na poručíka, čímž pětinásobně zvýšil svůj plat. Z původních 341 lidí na palubě lodě Batavia se jich pouze 68 dostalo ve zdraví do přístavu Batavia.

Během 18., 19. a 20. století vyslala královská admiralita do oblasti ztroskotání Batavie několik průzkumných výprav, které přivezly víceméně sporadické výsledky a nikdy se nepodařilo potvrdit, že dochované fragmenty pocházejí skutečně z Batavie. V 50. letech minulého století historička Henrietta Drake-Brockman důsledně studovala veškerou dochovanou dokumentaci a určila relativně velmi přesně polohu ztroskotání Batavie v blízkosti souostroví Wallabi. Bruce Melrose a novinář potápěč Hugh Edwards se ztotožnili s její teorií a na počátku šedesátých let realizovali v blízkosti ostrova Beacon průzkumné práce. Byli velmi blízko tomu místu, ale vrátili se s neúspěchem. Až v roce 1963 rybář Dave Johnson uviděl při kladení pastí na humry starou kotvu z Batavie. 4. června 1963 se Max a Graham Cramer spolu s Gregem Allenem jako první potopili ke skutečnému vraku Batavie. Jejich výzkum potom vedl k založení Departments of Maritime Archaeology and Materials Conservation and Restoration at the Western Australian Museum. V letech 1970 až 1974 se pod vedením námořního archeologa Jeremyho Greena z Western Australian Museum podařilo vyzvednout nějaké artefakty z vraku Batavie, kanony, kotvu, řadu dalších drobných předmětů a také stále dochované konstrukční dřevěné prvky trupu ze zádi na levoboku, které byly zakonzervovány.

Replika Batavie byla postavena v Bataviawerf v holandském Lelystadu a projekt se realizoval v letech 1985 až 1995 v rámci podpory zaměstnanosti mladých lidí pod vedením zkušeného mistra stavitele Willema Vose. Od 7. dubna 1995 je replika na vodě jako místní turistická atrakce. Loděnice, nesoucí toto legendární jméno, však stavbou repliky svou činnost neukončila a nyní rekonstruuje další loď ze 17. století. 25. září 1999 byla replika Batavie dopravena do Austrálie a vyvázána na vodě v blízkosti National Maritime Museum v Sydney. V roce 2000, v době konání olympijských her, pak byla vlajkovou lodí holandského olympijského týmu (Dutch Olympic Team). Během svého pobytu v Austrálii byla Batavia jednou vytažena na oceán, kde plula vlastními silami. Do domácího přístavu v Lelystadu se vrátila 12. června 2001. 13. října 2008 večer se celým přístavem prohnal požár a bylo zničeno hodně budov a zařízení. Batavia však zůstala nepoškozená a slouží dodnes jako turistická atrakce. www.bataviawerf.nl

 

 

 DÁLE JSME NAPSALI 
title

Caravelle 33

Historie | Libor Stacho
title

Christian Radich

Historie | Dita Petrová