Hlavní stránka
Blog Charter Co se děje Ekonomika Historie Kutil Lidé Loděnice Magazín Marketing Moje loď Napsali před Novinky Plavba Právní poradna Představujeme Rádce Sport Technické novinky Technika Test Test použité lodě Videoprohlídka  
 

 

Klobouk dolů

V historii Československého a Českého námořního jachtingu je několik známých a významných jmen, ale jsou tam i jména neznámá, téměř zapomenutá. Jedním z nich je i osamělý mořeplavec Václav Kubů z Plzně. Narodil se v roce 1929 a byl členem jachetního klubu Lokomotiva Plzeň na Boleváku.

 

Jako montér ve Škodovce často jezdil do zahraničí, kde se naučil anglicky. Byl zručný řemeslník a proto se sám pustil do stavby ocelové námořní plachetnice podle plánů konstruktéra z bývalé NDR. Stavbu dokončil na jaře roku 1987. Loď byla pokřtěna jménem OTTAVIE a svojí první plavbu absolvovala na Boleváku a Jesenické přehradě. Počátkem srpna 1987 ji pak Václav Kubů přepravil na přívěsu za nákladním autem do tehdy jugoslávského přístavu Bakar a 6. srpna vyplula Riečským zálivem kolem Istrie do Benátek a zpět. Jelikož Václav Kubů ještě neměl potřebnou kvalifikaci, byl na této plavbě jako kapitán Ing. Petr Lewi. Celkem šestičlenná posádka - Arnoštka Lewiová, Mudr.Zdeněk Jíleček, Dana a Zdeňka Jílečková, upluli tehdy celkem 453 Nm. Touto plavbou započala námořní kariera Václava Kubů. Začal se zabývat myšlenkou na sólové obeplutí světa. Zvýšil si kvalifikaci k vedení námořní plachetnice. Příprava na tuto plavbu mu zabrala celých šest let. Na plavbu kolem Světa se vydal z Hamburku v říjnu roku 1993, ve věku 64 let. Brzy však musel plavbu pro nepřízeň počasí přerušit, loď zanechal ve Francii a odjel domů. Na loď se vrátil na jaře 1994. Další plavba vedla přes Biskajský záliv, na Kanárské ostrovy, přes Atlantik do Brazílie. Pak plul 2000 km proti proudu Amazonky, kde uvízl na několik měsíců v bahně. Po návratu na oceán zvažoval další cestu Panamským průplavem kolem světa, ale nakonec se rozhodl, jednak z finančních důvodů a jednak ze stesku po domově pro návrat přes Azory do Evropy, domů, na Bolevák. Autentický průběh části plavby je popsán ve třech dopisech, které Václav Kubů poslal kamarádům na Bolevák a jsou v původním znění.

 

Dopis č. 1

Amazonka, Brazílie, stát Amapá, Macapá.

Vážení příznivci vodního sportu,

zasílám Vám všem moc srdečných pozdravů z povodí Amazonky státu Amapá v Brazílii. Musíte mi prominout, že neposílám pohled, ale sem hluboko do džungle povodí, kam se žádný turista nedostane, se něco takového nedostane. Píši vám tento dopis, jelikož se opět blíží placení příspěvků clubu a aby jste věděli, co a jak je se mnou. Zatoulal jsem se až sem za teplem rovníkového pásma, zužován komáry a vysokýma teplotama, které snižují pouze deště, ale všechny tyto útrapy docela dobře snáším, jenom se bojím té malárie, jsem v pásmu nejvíce zamořeném. Ale beru antimalaricum, tak snad se mě to nechytne. Loď i já proděláváme život v těch nejtěžších podmínkách, jak na moři, tak tady. Když však zlobí moře není to tak strašné, jako tady, kdy chybí 10 cm vody a musím čekat až deště opět zvednou hladinu, abych mohl plout. Doufám však, že se z toho zeleného pekla opět dostanu i s lodí. Nerad bych ji tu nechal a prosekával se po pás vodou s tím nejcennějším, co mám. Ale když přemýšlím, co vlastně je pro mě nejvíce důležité, tak je to loď, bez ní bych tady byl ztracen. Je to můj domov, tady prostě všechno.

Rád bych se ještě jednou i s lodí dostal na Bolevák, mezi Vás, proto Vás žádám o strpení se mnou. Vrátím-li se, vše vyrovnám. Rád bych ještě jednou smočil kýl své lodi v chladných vodách Boleváku. Moc se mi stýská po domově, jsem již dosti dlouho z domova, ale když však jsem doma, volají mne zase jenom dálky. Proto již to asi nebude jiné do konce života.

Udělám si delší zastávku ve Fr. Guayaně, kde se budu rozhodovat, zda popluji Panamou, nebo se vrátím do Evropy a domů. Ale ještě nechci čekat na tu paní s kosou doma se založenýma rukama, to ať si raději pro mě přijde až sem.

Doufám, však, že Vám mimo peněz nic nechybí. Přeji Vám všem hodně zdraví a prosím o vyřízení pozdravů paní a Milanu Čadovým. Dobrý vítr do plachet a dosti vody pod kýlem. Nevrátím-li se v roce 1995, budu se toulat Pacifikem, budu-li však moci, určitě se Vám ozvu.

V.Kubů

 

 

Dopis č. 2

15.11.1995 Miami USA

Vážení sportovci,

zasílám Vám všem moc srdečných pozdravů z Miami, kde již jeden a půl měsíce odpočívám a nabírám sil na další cestu přes Atlantik a domů. Hlavně ale čekám, až pominou hurikány, mělo by to být tento měsíc. Stačilo mi, když jsem potkal hurikán Marylin 15. září u Haiti a dal mi co proto. I když jsem měl před jeho příchodem plachty srolované, vše mi rychlost větru strhala, že zůstaly jen provazy a cáry. Pomohli mi vojáci USA na Quantanamě a Kubánci, také vojáci u mysu Maisi. Dostal jsem se další bouří do mělčin Miami a i tady jsou velké větry časté.

Předpokládám, že v polovině ledna se dostanu k Evropě, je to 9000 km. Natřel jsem spodek lodi a opatřil sadu plachet, vše je tady moc drahé, ale loď tady nechati nemohu. Cesta letadlem je laciná, 485 dolarů turistická letenka tam i zpět. Doma ale začala zima a to mě moc netěší.

Těžko jsem se dostával z objetí Amazonky, kde jsem byl jediný turista a jediný jachtař v Mananas a v Macapá, 2000 km hluboko od moře v džungli. Moc jsem tam dostal za vyučenou, ale hlavně že loď obstála. Stovky dní jsem byl bez hluboké vody, abych mohl plout. Proto jsem tam bezmocně byl půl roku. Musel jsem se vracet pro poruchu motoru a to mě zdrželo. Obrovská vedra, tropické deště, komáři, Candirn (dravé ryby), mravenci – myslel jsem, že je to můj konec. Ale přece i za velkých obětí a věcí, co jsem tam v té kalné vodě zanechal, jsem pevnou vůlí se tam odtud dostal.

Jenom ale vzpomínám na hodné lidi a krásné Amazonky, nic tak lepšího na světě není. Kdyby mi bylo čtyřicet, tak bych tam okamžitě zůstal, ale žít na vodě to potřebuje moc sil, aby tam člověk obstál. Žil bych v džungli, nikdo se tady nic neptá, pochopitelně s krásnou Amazonkou. Ale život je pionýrský v těchto končinách, ale dá se přivyknout.

Když mě pustila Amazonka, toulal jsem se dalších půl roku po ostrovech Malých a Velkých Antil. Tam jsem nabíral dalších sil a nemohl jsem se rozloučiti s tak překrásným mořem, jako je Karibské a také s lidmi, kteří zde většinou hovoří španělsky. Dlouho mě zůstanou ty vzpomínky v paměti na Margaritu – ostrov a jeho pevnost Arenas, dobré venezuelské pivo s překrásnou španělskou hudbou, a zase krásné a pěkné ženy, plné temperamentu. Vše tady není ztuhlé od zimy, jako u nás doma. A to slunce a jeho paprsky dovedou své.

Nutí mě cesta do Evropy jen z finančních důvodů, ale dá se tady žít jen za 200 dolarů za měsíc, ale jenom za jídlo. Nesmí člověk platiti různé poplatky za stání s lodí. Většinou kotvím volně na moři nebo v nějaké zátoce. Ale ne jenom jako spousta lodí. Každý ani v Americe a jinde na světě není bohatý, aby si to mohl dovolit kotvit v marině, to je hlavně pro luxusní lodě. Ale co bych byl za námořníka, kdybych tady nechal loď a odletěl domů, jako mi píší z domova. Nikdo z nich nemá ponětí, co pro mě znamená, jsem s ní tak svázán a zvykl jsem si na ni a ona na mě, protože jsem ji vždy vyvedl ze všeho nebezpečí, kterým jsme prošli. Doma budu žít do smrti v ní, ať na vodě, tak na suchu.

Budu s ní míti trochu práce, dáti ji zase do náležitého pořádku, nátěry a leccos vylepšit. I já se ale potřebuji dáti trochu do pucu. Vlasy za tu dobu mám až na ramena, takže budu muset choditi na trvalou. Brýle potřebuji nové na čtení i na dálku. Tady je vše moc drahé, zuby si musím dáti do pořádku. Ale jinak se cítím dobře, za celé dva roky mě nic nepotkalo až na ty dvě přeražená žebra. Ale to se spravilo za 14 dní bez nějakého zásahu.

Jenom mě mrzí, že tady v Americe zase nabírám váhu. Je tady dosti jídla a cenově přístupné, hlavně v supermarketech:

šunka – 74 Kč/kg, 12 vajec – 26 Kč, máslo – 18 Kč, chleba veka – 26 Kč, sýry jsou drahé – 20 dkg – 4 dolary, pomeranče 6 lb/1,1 dolaru a to bych mohl pokračovat. Nejlaciněji je v supermarketech, v malých obchodech se nakupuje o třetinu dráže. Jízdní kolo v supermarketech stojí 90 dolarů a v malém obchodě 280 dolarů. A to je podstatný rozdíl. Ale ne ve všem. Supermarkety mají pro mne tu nevýhodu, že jsou na kilometry daleko a bez auta je tady člověk ztracen. U těch velkoobchodů jsou veliká parkoviště. Američan jinde nenakupuje. V obchodech je tolik zboží a druhů na tak obrovských plochách, vše klimatizované, pěkné obaly, osvětlení, čistota, tak, že vše láká k nákupu, zvláště v tomto předvánočním čase je všechno nej... V těchto obchodech je otevřeno 24 hodin, sobota i neděle, vše je v pohybu, nic se nesmí zastavit. Velké vozíky, jednou tak velké jako u nás tlačí se k autům. Plné se překládají do kufrů, každý nakupuje ve velkém. Malé obchody živoří tam, kde ještě jsou. Proto Američané jsou jako „bečky“, není divu všemu odolat. Potom se běhá po parcích, ale až když již každý může běžet jako parní válec. Také na kolech se hodně jezdí.

Miami je pěkné město se 170 000 obyvateli, spoustou zeleně pečlivě upravené a vše kolem chodníků a domů jsou osázeny překrásné květiny, spousta druhů, prosvětlené zespoda po záhonech reflektory tak, že hlavně v noci vše je moc pěkné. Tráva jako na golfových dvorcích, nesmí být delší 7 cm a seká se. Technika pro tyto práce je super, vše se sbírá, nesmí být nikde smítko, vše se čistí velmi dobře, vše osvětlené. Ale i spousta spáčů, kteří si najdou kus kartonu a místo, kde neprší a pod hlavu si dají ten svůj raneček a dívají se do ztracena když nespí. Hned vedle se tyčí obrovské mrakodrapy bank, které se střídají s obrovskou plochou zeleně palem a stromů mezi překrásnými rodinnými domky. Vše přízemní a každý jiný. Já ale osobně bych v Americe žíti za žádnou cenu nemohl a nechtěl.

Moc se mi stýská po domově. Šel jsem hledat do světa ráj a tady právě zjišťuji, že jsem to doma opustil a to všade. Tady každý miluje ten svůj ostrov, ať je porostlý jenom kaktusy a rozpáleným pískem a kameny. Zpívá o něm krásné melodické písně a já při tom vzpomínám na domov tak krásný, ke kterému se nesmí ve světě nic přirovnat a říkat si, zda i my ho máme tak rádi. Ale to jsem poznal až tady. Proto mi promiňte moji sentimentalitu, ale moc se těším domů. Proto mi držte palce, ať ještě dopluji živ a zdráv.

Ještě jednou Vás všechny na Boleváku zdraví V.Kubů.

 

P.S. Také hodně štěstí a zdraví do dalšího roku 1996 a alespoň stopu vody pod kýlem. Hezké vánoce aby každý z Vás prožil šťastně a vše v pohodě.

 

 

Dopis č. 3

Azory, Portugalsko, ostrov Faial, přístav Horta

Vážení sportovní přátelé.

posílám Vám tentokrát srdečný pozdrav z Faialu, ostrova Azor, kam jsem se dostal po cestě domů.

Ten čas pro mě severní Atlantik nebyl moc příznivý, bouře střídala bouři a ta jedna na N 38 20, W 52 16 stála za všechny. Ani nevím, kolikrát mě ta smrtící vlna obrátila, ale když jsem se opět narovnal, zjistil jsem, že jsem s mojí plavbou u konce. Vše, co bylo na palubě, bylo tou silou smeteno, záchranný člun, stěžeň, hlavní kompas, náhradní motor Honda 20, jenom stěhy a všechna lana táhla tři kusy stěžně za lodí do rána, než se trochu živel uklidnil. Nemohl jsem proti tomu, co se dělo, vůbec nic dělat, než se zavříti do kajuty a čísti si z bible epištoly sv. Pavla. Přitom jsem měl odjištěnou vedle sebe moji devítku, abych rychle ukončil svůj život v případě beznadějné situace. Takový je život na moři a nebyl bych jediný, který tak skončil. Kdo to vše neprodělal, těžko pochopí. Tyto obrovské prostory mají svaté právo, zvláště tady 1000 km od Bermud a přímo ve středu Atlantiku. A jak víte naděje umírá poslední. Bylo moc dobře, že jsem neudělal to, co nařizují teoretici, přecvakat ocelová lana a zbavit se všeho. Já jsem však udělal to, že jsem se v prvé řadě zbavil předepsaných nůžek a postupně jsem rozebral ze spleti lan vše, co by mi ještě posloužilo. S velkou námahou jsem ze zbytků postavil 4,5 m stěžeň, na který jsem dostal jen bouřkové plachty o ploše cca 15 m2 a to mě zachránilo.

S pomocí Golfského teplého proudu, který se žene k Evropě 25 km rychlostí denně mi moc pomáhal. Proto jsem se také snažil v něm udržet. Nedosáhl jsem víc než 70 km denně. Proti stálému východnímu větru jsem musel celých 2000 km jen křižovat. Teprve před Azory 400 km mi pomáhal jihozápadní nebo severozápadní vítr.

Z Miami na Azory jsem plul 58 dnů, ke konci takřka bez jídla a posledních 14 dnů i bez vody. Pil jsem v malých dávkách slanou vodu. Dnes vím, proč všichni dávní námořníci byli pobožní i já jsem denně prosil Boha, aby mi pomohl v mé beznadějné situaci. Den střídal den, noc s nocí a mě moc síly unikaly. Těžko jsem vytahoval i tak malé plachty na kousek stěžně. Ale věděl jsem, že pluji denně o kousek kupředu a to mě udržovalo ve víře a v naději, že snad dopluji.

Bylo moc dobře že jsem měl dva navigační přístroje: velký „Magnavox“, který jsem si zakoupil v Americe a ruční „Garmin“, který mi moc spolehlivě sloužil a dovedl mě až na Azory. Zatímco baterie „Magnavoxu“ lítaly při saltech jako peří a ukončily jeho provoz, „Garmin“ pracoval dál a moc spolehlivě. Zakoupil jsem ho v Sao Paulo, ani v Amazonce, ani při cestě k Antilám a na Miami jsem v něj moc nevěřil, dělal chyby, ale jenom mojí vinou, protože jsem do něj nekupoval alcaline baterie, které v Brazílii nebyly. Tyto baterie jsou kalibrované a on je tak přesný, že je potřebuje.

Když mě dost silný vítr 5.3. 1996 hnal k Flores, prvého ostrova Azor, nemohl jsem se k němu přiblížit, byl jsem v jeho návětrné straně a to bylo moc nebezpečné. Vidím zemi na 20 km a nemohu se přiblížit po tak dlouhé době a já jsem to moc potřeboval. Celou noc jsem plul na jihovýchod, že snad k ránu se dostanu na jeho východní stranu, kde leží jeho jediné město a přístav Santa Cruz. Jaké bylo ale moje zděšení, když mě dosti silný vítr NE hnal od ostrova a k ránu se mi vzdalovaly světla majáků „Catarinkas“ a „Ilhaos“. S tak malými plachtami do Santa Cruz nenastoupám. Proto jsem se také té naděje vzdal. Nezbývalo mi nic jiného, než doufat, že se mi to lépe povede na dalším ostrově souostroví, který leží 300 km dále na východ.

Dne 9.3. mi zbývalo ve 12 hod. ještě k Faialu 30 km. To mě ale moc neuklidňovalo i když se v mlžném oparu rýsovala jeho vyhaslá sopka „Caldeira“, vysoká 1021 m. Věděl jsem, že k ostrovu dopluji v západu slunce. Celou noc jsem stoupal proti „Castello Branco“ a jeho vysoká skála mě naháněla hrůzu, aby mi to vyšlo.

Zase země a zase ne tak laciná. Za „puntou“ se táhnou k Hortě vysoké skály a jenom v tmavé noci svítí pěnící vlny, které se o ně tříští. Tu a tam nad skalou svítí světlo obytných samot. Vítr je moc silný, ani nevím, zda se mi podaří přistát. Bude to sázka na život a nebo smrt. Držím se skal a řvoucího příboje, protože mezi Faialem a ostrovem Pico podle Francise Chichestra je velký proud, aby mě nezabránil přistáti v Hortě. Jsem v koncích svého života. K ránu asi ve 3 hod. se silně přiblížila světla ulic a samotného přístavu. Noc vše zkresluje a mate. Bojím se přiblížit k hrázím. Obě silné kotvy zatím drží. Ale než se rozední zvedne se i silný vítr a žene mě od vytouženého přístavu kanálem k ostrovu Pico asi 10 km. Ani jedna kotva se nezasekla, sopečné dno moře je jako mlat, jenom úhel lan naznačuje, že mezi ostrovy není velká hloubka asi 10 m. Blížím se k dvěma skalním výběžkům, od Pica tak 400 m a jejich skal 100 m. Cítím, že se konečně kotvy zasekly a že u skal se změnilo dno. Ale tím ještě vše neskončilo, veliké vlny a silný vítr si ještě celý den se mnou zahrával. Až teprve k večeru mě zpozorovali z nedalekého pobřeží a přijel mě z beznadějné situace vyprostit remokér z přístavu Pico a odvlekl do Horty.

Veškerá pomoc na Atlantiku je mizivá. I když jsem plul v trase velkých lodí do Ameriky a zpět, vysílal jsem asi pětkráte v noci silnou lampou nouzový signál lodím, které jsem v noci zahlédl, ani jedna nezměnila svůj kurz a nepomohla, i když některá byla dosti na blízku. Na moři vládne amerikanismus, každá loď je ke všemu netečná jako lidi v Americe k těm, kteří leží na chodníku, třeba taktéž v beznadějné situaci. Tam si pomáhají jenom chudáci mezi sebou. Tam vládne jenom hon za dolary a to přímo šílený a kdo s nimi neoplývá, je ztracen.

Horta je pro mne Jardin Felicitade, druhý život a „zahrada štěstí“, že jsem ji dosáhl, protože další cesta k Evropě je tak dlouhá, že bych ji určitě nepřekonal. Ale i tak děkuji za vše Bohu, protože jenom on vše řídí a stane se jenom jak on chce.

Dnes sedím na pobřeží na lavičce a dívám se na 2500 m vysokou nedalekou sopku Pico, na zasněžené vrcholy, na zeleň na úpatí, mlžný závoj vše dělí a dává všemu tu okouzlující krásu horských velikánů. Děkuji Ti, Bože, že jsi mě opět vyvedl z beznadějné situace a prosím Tě, pomoc všem v těchto končinách, kteří se také do podobné situace dostanou. Jiná pomoc není než ta Tvoje. Moje cesta až do konce nebude jiná než křížová, ale věřím, že ji ukončím s pomocí Boží a shledám se opět s Vámi se všemi na Boleváku a k tomu mi i vy držte palce.

 

S pozdravem V. Kubů

 

 

Tento poslední dopis poslal Václav Kubů před vyplutím z Horty na ostrově Faial na Azorských ostrovech a přišel na Bolevák 29.3.1996. Jakým způsobem opravil poškozenou loď, kdy přesně vyplul a jak plavba probíhala nevíme, ke břehům Evropy však Václav Kubů nikdy nedorazil. Od té doby jsou Václav Kubů a jeho loď Ottavie nezvěstní.

 

Václav Kubů je ten v pruhovaném tričku, Petr Lewi je na jiné fotografii v modrém triku s dioptrickými brýlemi. Ten třetí je Zdeněk Jíleček s rodinou. Je to z první plavby Ottavie do Benátek, jiné fotky asi neexistují.

Lodní deník z plavby po Jadranu a diapozitivy poskytl Ing. Petr Lewi. Děkujeme.

 DÁLE JSME NAPSALI 
title

GetMyBoat

Magazín | Viktor Brejcha
title

NuTeak

Technické novinky | Michal Štěpán