Hlavní stránka
Blog Charter Co se děje Ekonomika Historie Kutil Lidé Loděnice Magazín Marketing Moje loď Napsali před Novinky Plavba Právní poradna Představujeme Rádce Sport Technické novinky Technika Test Test použité lodě Videoprohlídka  
 

 

Čím víc pracujeme, tím víc práce přibejvá

Čím víc na Carmen pracujeme, tím víc práce se objevuje a kupí. S tím jsme asi žádnou Ameriku neobjevili. Potvrdí to každej, kdo někdy opravoval nebo stavěl barák nebo právě třeba loď. Je to samozřejmě na hovno, ale o to větší radost pak člověk má, když se dlouho zaseknutý věci pohnou.

 

8.6. 2015

Náš takový první milník nastal teď o víkendu. Po týdnech zdržování a řešení nově nastalých problémů jsme konečně mohli začít vracet renovované dřevěné obložení zpět. Začalo to prozaicky: Filip si na sobotu pořídil mohutnou kocovinu. S tou si pak v letošním asi nejteplejším dni vlezl do té vyhřáté plechovky a montoval a montoval. Za víkend jsme pak zvládli dát zpátky většinu záchodu, lednice a chodbičky. Chybí ještě doladit spoustu detailů.

 

No a co tomu předcházelo?

Napřed jsme dost bojovali vůbec s koordinací prací, pořadím a určením, co a jak se ten danej víkend bude dělat. Všechno rozebírat je prostě rychlejší a jednodušší, než přijít na to, jak s tím vším pak správně naložit.

Aktuálně máme téměř dořešenou elektriku v kajutě. Kabely natažený, označený a připravený. Natřený je téměř všechno dřevěný, co se do přídě bude vracet. Nakoupili jsme překližky na díly, který vyrábíme znovu, to už jde rychle. Taky je natřený všechno ocelový z přední části, co bylo potřeba ošetřit. Prasklo to rezavé místo pod spodním šroubem úchytu. Díra je skrz, Filip si všimnul, že tím ven trošku protekla ochranná barva, kterou jsme to natírali uvnitř.

Přibyla nám starost s přídí. Úchyty předních stěhů byly navařené na palubu. Celé to místo a ta špička je možná nejvíc namáhané místo na lodi, drží stěžeň a nese plachty. Paluba ten nápor na úchyt nevydržela a podél jednoho sváru praskla. Správně má být ten držák vedený skrz palubu a držet někde na konstrukci lodi. Vůbec ta příď potřebuje větší úpravy. Řešíme kotevní čelen a taky novou kotevnu, jelikož plánujeme silnější a hlavně o několik desítek metrů delší kotevní řetěz. To s sebou přináší nepopulární zásah a totiž udělat další velkou díru do lodi. Už teď ta příď připomíná cedník, ale tady jiné řešení prostě nemáme. K tomu tam ještě přibude manuální kotevní vrátek. Filip tedy odřízl celou tu konstrukci stávajících úchytů a příští víkend mají přijet svářeči, kteří nám tam přidělají nové a správně provedené uchycení předního stěhu – půjde to skrz palubu, což je daleko pevnější spoj. Zároveň snad udělají tu kotevnu, to ale bude zase trvat.

Jiný svářeč už taky začal pracovat na záďový konstrukci na solární panely. Jde o takovou hrazdu, ohnutý žebřík. I kolem toho jsou takový jako malinký komplikacičky, protože potřebujeme hrazdu širokou na dva panely. Taková pak ale nebude kopírovat tvar lodi, hrazda by byla širší než záď a to není úplně ono a nelíbí se to ani tomu svářeči. To je člověk, který loď docela dobře zná, několikrát se na ní plavil a taky pro ní vyráběl například stávající na míru dělané nádrže na vodu. Řešením by možná mohly být výklopné solární panely. Uvidíme. Práce na zádi nás momentálně v ničem nebrzdí a tak je možný si s tím různě pohrávat.

Taťka nám minulý týden natáhl elektriku a teď tedy snad přijde na řadu dávno očekávaný montování všeho zpátky. Včera jsme koupili led světla, zatím jen čtyři, abychom otestovali, jestli daná velikost bude stačit. Do kajutky přijdou dvě, další na záchod a jedno nad lednici. Rozhodli jsme se pro řešení se samostatným vypínačem, aby na něj dosáhl i Matěj (předtím mělo každé světlo vypínač jako svojí součást). Přidáme i zásuvku na 12 V, kdybychom si chtěli připojit třeba větráček.

Zjištění měsíce: mravenci jdou jak diví po tom epoxidovym nátěru…

 

Zatím jsme spotřebovali:

- několik desítek metrů kabelů

- několik metrů bužírek

- minimálně deset litrů barvy

- tak deset, patnáct štětců

- několik plechovek acetonu

- desítky šroubů

- mnoho litrů piva

Jsem zvědavá na závěrečnou rekapitulaci.

 

23.7. 2015

Dovolená na plachetnici

Těšili jsme se na to celý jaro. Filipovo týdenní volno se konečně přiblížilo. A strávili jsme ho kde jinde, než na lodi. Na lodi, která je na suchu, tak alespoň jsme pořídili bazének.

Na Carmen jsme konečně strávili několik dní v kuse a do nekonečna dál montovali, demontovali, brousili a natírali. Posunuli jsme se do salonku. Jeho rozebrání na první pohled vypadalo jednoduše. Šup, šup, a je to, že jo, nic složitýho. Jenže… Sem se krásně hodí věta z knížky od Ivana Orla - Idioti na plavbě kolem světa: „Člověk si myslí, že mu nějaká práce bude trvat třeba jeden den. Ve skutečnosti je potřeba tento čas vynásobit třemi, teprve pak se odhad blíží realitě. Práce se zahajuje hledáním materiálu a nářadí. Následuje oprava nářadí a úprava pracoviště. Vlastní práce je pak zpomalena několikerým přerušením dodávky elektrického proudu, ošetřením zranění, čaje o páté a návštěvami.“ Nás tentokrát kromě čaje o páté a neustálých Matějových úprků na jeho skejtu mimo náš dosah brzdilo něco jinýho. Dost pravděpodobně s rozebíráním obložení postupujeme jiným směrem, než jak to Zdeněk stavěl. Občas jsme se dostali do situace, kdy tenhle díl nešel vyndat, dokud není venku tamten kus, který je tam ale držen ještě dalším dílem a tak dále. Dvakrát přišla na řadu i přímočará pila. Jestli jsem tu před časem psala o ježku v kleci, tak to byl takový slabý odvárek.

Část nábytku je napadená plísní. Ve větším rozsahu je to ale spíš výjimka. Další případy, kdy vyrábíme nový díl, je pokroucená překližka, které se rozlepují jednotlivé vrstvy. Dřevěných kusů, které jsou po vymontování na vyhození, je ale minimum. Takže nemám moc možností se s tou přímočarkou pořádně naučit. Mnou vyřezaný nový kusy vypadají, jako by je vykousal bobr. Můžu jenom tiše obdivovat hladkost, s jakou byl vyřezávaný původní nábytek. Neustále se snažím pochopit, jak to jenom Zdeněk mohl zvládnout měřit, řezat, postavit. Klobouk dolů.

Taky jsme se sešli se svářečem a řešili s ním novou vanu na kotevní řetěz. Filip dostal za úkol vymodelovat vanu na míru přídě v poměru 1:1 z kartonu. Neměl to vůbec jednoduchý, není to žádnej pravidelnej tvar. Vana musí být tak velká, aby se do ní vešlo 50 m řetězu. No, když jí nakonec postavil, tak zjistil, že s ní neprojde dveřmi do přídě lodi. Takže jsme pak se svářečem probírali možnosti, jak to celé vyřešit. Včetně průřezu z paluby, jak udělat dveře kotevny a uchycení vany v palubě. Nakonec snad byla vymyšlená ideální varianta. Podle modelu teď svářeči vanu udělají, pravděpodobně z nerezu. Jednoduchý nebylo ani vymyslet uspořádání všeho, co na přídi bude. Kotevní čelen s kotvou, manuální vrátek a dvířka do kotevny. Všechno tam napasovat tak, aby byl dostatečný prostor kolem vazáků a aby se z vnitřku lodi dalo v případě potřeby dostat k jakémukoliv místu a šroubu. Teda přesněji, hlavu si s tím lámal především Filip a vylámal z ní opět asi nejlepší možný řešení.

Koupili jsme manuální vrátek a kotvu patnáctikilovou pluhovou Rocnu a k ní čelen na uchycení na palubě a k tomu 50 metrů 10 mm řetězu. Ten má možná přes sto kilo. Na loď jsme to všechno přivezli jen na přípravu a vrtání děr na šrouby, jinak to máme samozřejmě doma. O kotvu jsem si už ukopla malíček. Beru to jako trénink na loď. Všechno tohle příslušenství jsme nakoupili v Marine Sportu na Veslařském ostrově v Praze. Můžeme jenom doporučit, skvělá spolupráce po všech stránkách a dobrý ceny.

Došlo i na broušení už dříve natřeného. Taková práce bolí. Spousta vyhozeného času prvotním natíráním i následným napravováním škod. My původně zvolili špatnou barvu a navíc jsem asi natíraný povrch nedostatečně očistila a odmastila. Celý strop kajutky jsme se rozhodli předělat, zabralo to víc než víkend. Původní nátěr byl balakryl. Sice měl být odolný vůči povětrnostním vlivům, nebyl ale odolný dost a ještě než jsme to stihli namontovat, začal se po kusech oprýskávat, jak jsme to různě přendávali. Sviňská práce. Díky Ivet a Adélce a Tomovi a Eskymu za pomoc v těch těžkých chvílích. A Filipově mamce za hlídání.

To ale nebyla poslední chyba. Další jsme udělali, když jsme zadali svářečům vyrobit nové úchyty předních vantů do špičky, o tom jsem psala minule. Ta chyba nevznikla na straně svářečů, ale naší. Neřekli jsme – vůbec nám to nepřišlo na mysl – že potřebujeme všechno udělaný tak, abychom se pak dostali ke všem opravovaným místům a mohli sváry i plech natřít ochranným nátěrem, aby to nerezivělo. To nám došlo, až když byla práce hotová a já se na to natírání vrhla. Vevnitř ve špičce navařené profily úchytů ve tvaru L nedovolují dostat se štětcem pod ten profil a tedy natřít nejrizikovější místo i zevnitř, to je svár nerezu a oceli. Vymyslela jsem sofistikovaný zařízení z bužírky a stříkačky a v tom minimálním manipulačním prostoru udělala, co jsem mohla, aby se barva dostala na největší možnou plochu. Nemůžu to ani zkontrolovat. Mezi těmi navařenými profily a kolem nich je jen několik centimetrů místa. Poučení tedy je zadávat veškeré práce tak, aby bylo možné vždy všechno ošetřit a na všechna místa se dostat. Toho jsme se drželi i při domluvě, jak bude ukotvená a vyrobená kotevna. Tedy, že v té úzké špičce to musí být tak, abychom se přes vanu do špičky dostali.

Natírání je ze všech prací časově naprosto nejnáročnější. Vždy je potřeba několik vrstev nátěrů a všechno musí napřed dobře uschnout, než se ve vrstvení barvy pokračuje. Konstrukce lodi natíráme dvěma až třemi vrstvami antikorozního nátěru a na to dvě patra základovky. Dřevo potřebuje většinou tři vrstvy barvy a to z obou stran. Natřít toho navíc můžu jenom tolik, abych byla schopná to poschovávat na nosný konstrukce okolních lodí tak, aby to bylo chráněný před případným deštěm. Takže pro představu, kompletně natřít jeden kus, aby se mohl dát zpátky, zabere až pět dní. Teď už všechno natíráme řadou Sea Line. Uvidíme, kolik na to celkem padne litrů. Čeho mám obrovskou spotřebu, to jsou štětce. Používám je maximálně na dvakrát. Už po prvním dnu natírání a následným vymytí v acetonu vypadají hrůzostrašně, ale jednu šichtu ještě zvládnou bez výraznějšího pouštění chlupů, víc jsem z nich nikdy nevymáčkla. Nemám představu, jestli je to jejich běžná životnost anebo je neumím správně obstarat. Jestli někdo znáte nějaký trik, jak na štětky, aby vydržely více, než jen dvě kola, a nestydíte se o něj podělit, budu za tipy vděčná.

 

21.9. 2015

Léto končí, práce zdaleka ne

Na konci posledního příspěvku jsme začali pracovat na salonu. Zdaleka to není hotové, nějaký rozdíl ale vidět je. Kromě nás teď na lodi pracuje elektrikář. Od Filipa dostal plánek, co tam kde budeme potřebovat zapojit na baterky a teď se v tom bordelu snaží všechno připravit. V kajutě už kabely ke světlům a 12V zástrčkám rozvedený máme od mého táty. Napojení baterek a solárů na celý systém řeší chlapík, který se specializuje na lodě. Samotný baterky i soláry budeme pořizovat až později. Filip sehnal GPS plotter z Anglie. Je to Standard Horizon, takže stejná značka, jako máme rádio. Navíc mapy jsou levnější, než do Garmina. Pořád čekáme, až jeden svářeč dořeší kotevnu. Jiný svářeč zatím dodělal rampu na solární panely.

Mezi tím vším jsme se na začátku září stihli vzít, parádní svatba na horský chatě v Krkonoších. Jako svatební dar jsme mimo jiný dostali krásnej bajbót. Svatba byla hodně povedená událost plná krásnejch usměvavejch lidí. No a k bajbótu jsme dokoupili motor, 2,5 koňovou Yamahu. O víkendu jsme to převezli na Cindu na zkoušku, všechno krásně šlapalo a klapalo. Pak jsme to všechno zase zabalili a převezli domů. Člun má ke třiceti kilům, motor sedmnáct, Filip si urval záda. A z ložnice se nám pomalu stává spíš taková garáž, plná příslušenství a nářadí. Máme tam i tři plachty, kosatku a genu a hlavní, tu necháme ušít novou. Mimochodem loď, která stála vedle Carmen, tam už není. Takže se to naše žihadlo ukázalo v celé své kráse. Vzhledem k tomu, že se nám odjezd asi trochu opozdí, Matěj stihne vyrůst ze škodiče v trochu užitečnějšího člena posádky. Už teď umí naprosto spolehlivě sedni a přines. Občas se ale pořád snaží zdrhat a rozkouše si všechny nafukovací hračky, včetně bazénku. Blíží se zima a my jsme toho tedy nestihli ani zdaleka tolik, kolik jsme potřebovali. To není vůbec optimistický závěr. Ještě jsme zvládli vymontovat jednu kóji, aby tam mohl elektrikář připravit rozvody.

Rádi bychom letos dořešili i tu kotevnu, abychom měli konečně hotovu celou příď. Tam je ale nějaký problém s tvarem té nádoby. K tomu se pořád ochlazuje a jakmile klesne teplota pod nějakých 15 stupňů, asi už nebudeme chtít do lodi řezat, protože to pak nebudeme moct natřít ochranou proti korozi. Ty barvy by nepracovaly správně. Tak nevíme, kolik času na to tak máme. Měsíc? Možná míň.

 

10.3. 2016

Pokračujeme…

Tak i když jaro začalo už v lednu, nebylo tehdy počasí ideální k tomu, abychom Carmen hned zase odzimovali. To jsme udělali minulý víkend. Cestou k lodi jsme na Cindě potkali jednoho toho sokolíka, který před asi týdnem uletěl z pražské zoo (jsem zajásala, hrozně jsem si přála nějakýho potkat a zavolat na něj odchytovku – jakože mu pomoct, ne asi). Odchytový auto u ibise zastavilo ještě dřív, než jsem dohledala telefonní číslo.

Takže jsme dorazili k lodi. Chtěli jsme si tam hlavně všechno projít a sepsat si, co ještě budeme dělat. Nevím, jestli je dobrý sem psát termín a jestli je naivní si myslet, že bychom ho snad mohli stihnout. Asi si vzpomenete, že naše původní plány byly dokončit Carmen už teď na jaře. Práce nás čeká pořád dost a pořád je to o tom, že volno máme jen o víkendu. Nicméně jsme optimisti. Jednu stránku „to do“ seznamu vidíte tady u článku. Zprůměrovali jsme časový odhad na každou položku. Odhadujeme, že to bude chtít plus mínus víkend na každý řádek. Počítat musíme i s tím, že se objeví sem tam něco nečekaného. Naše představa je přesto taková, že to stihneme za polovinu času. Jak se tak při podobných projektech běžně stává.

Využili jsme toho, že máme ještě trochu času a rovnou jsme rozebrali kus kuchyně. Po nějakých čtyřech hodinách jsme se vydali na cestu zpátky. Ibis si zatím stále užíval svobody. Toho jsme si všimli až ve chvíli, kdy se leknul našeho auta. Pak před očima svých ne úplně šťastných pronásledovatelů z odchytovky zamával křídly a zamířil si to přes řeku směrem k Vyšehradu.

Abych nezapomněla: Co řešíme aktuálně, je cesta, kudy se na moře dostaneme. Ve hře je kombinovaná varianta silnice/Labe do Hamburgu. Další možnost: do Bambergu na voze a potom po Rýnu a kanálech do Marseille. Nebo po Dunaji do Černého moře. Každá trasa je jinak časově náročná. Nás ovšem zajímá hlavně náročnost finanční – největší sumu spolkne převoz lodi po zemi.

 

17.6. 2016

Nespíme, makáme

Čas letí jak splašenej, za měsíc, dva chceme vypadnout. Interiér je téměř hotový, elektrika a elektronika fungují, loď pluje, stěžeň stojí, matrace mají nové čalounění. Loď je na vodě, neteče do ní, a i kdyby, tak se zatím nic neděje. Je vyvázaná a kýl je bezpečně zapíchnutý hluboko v bahně. Například si představte, jak se třináctimetrový stěžeň staví desetimetrovým jeřábem. Vezmeme to postupně. Natírání sabotovala nejčastěji příroda. Z topolů toho padalo opravdu hodně a dlouho, několik týdnů. Máme novou pohyblivou takeláž (lana). Pro zajímavost, všechno dohromady to váží 30 kilo. Úplně to sem nepatří, ale musím zmínit, že nám to pošta přivezla domů v době, kdy nefungoval výtah a Filip nebyl doma. Bydlíme v pátém patře. Výtah se rozjel vzápětí, co jsem za sebou z posledních sil lehoulince zacvakla dveře.

Motor je překontrolovaný, a je předělané uložení hřídele. Kormidlo převařené v místech, kde to bylo potřeba. Připravené jsou bilge pumpy (automatická se spustí, pokud se v lodi objeví voda, v záloze máme i manuální). I když prý v případě krize je stejně nejrychlejší chlap s vědrem. Velikánský dík posílám každému, kdo se chvíli staral o Matěje. Moci z něj na chvíli spustit oči a pracovat považuju za jednu z největších pomocí. On sám teda taky pomáhal – hlavně když opravdu dlouho spal.

Carmen jde na vodu. Potřebovali jsme postavit stěžeň. Měli jsme všechny ty stěhy a vanty popsaný, ale loď má zdvojenou takeláž a celkově jsme to poprvé chtěli dělat s někým, kdo loď zná, takže nám přijel pomoct Hacmac. Takže jelikož je jeřáb o několik metrů nižší než stěžeň, muselo se s lodí namanévrovat patkou stěžně přímo pod kladku. Stěžeň se na kladku chytil pod horními sálingy. Ideální je mít na to dost silnejch chlapů a to jsme měli. A je dobrý mít kladku, která není desetkrát přetočená (to jsme neměli). Zjistili jsme to, jak jinak, až když stěžeň téměř stál.

Péťa Šimon nám před časem naměřil a předvrtal stupačky na stěžeň a Hroch je tam přidělal. Ty se nám hned hodily. Ještě jsme nevypluli a už se nahoru lezlo asi desetkrát.

Vyzkoušeli jsme novou plachtu a na ráhno přidělali lazy bag (zase díky Péťovi a Pavlovi Jakubcovi). Tak a určitě nesmím vynechat nejbližší plány. Příští týden Carmen odvážíme na pískování a nátěry. Zároveň doladíme vnitřek. Většina dřeva je namontovaná zpátky.

Dorazilo automatický kormidlo, z výbavy máme skoro vše. Záchranné vesty, harnessy, včetně dětského, na cestě je lékárna, záchranný kruh a podkova a světlice, tedy povinná výbava. Máma ušila krásný potahy na všechny matrace, máme síť kolem zábradlí, nechali jsme zkontrolovat a opravit přívěsnej motor na gumák.

Zbývá napsat o plánu trasy, ten se podstatně změnil. Už jsme počítali s cestou vnitrozemím po Rýnu, Rhóně a kanálech do Marseille. To by zabralo +- 3 týdny, na cestě je cca 180 zdymadel. Porýní je prý kromě snad jedné oblasti nádherné. Nicméně jsme dostali od přepravce zajímavou nabídku, přemýšleli jsme o ní, upřímně, asi tak dvacet pět vteřin a řekli ano. Carmen necháme odvézt do Slovinska přímo k moři. Potom chceme plout kolem východního pobřeží Itálie, vyhnout se pokud možno drahému Chorvatsku a zamíříme někam do Řecka.

Musíme ještě kromě výše zmíněných poděkovat Šimonovi, Vaškovi, Pavlovi elektrikářovi, o motor se skvěle stará pan Pasler, díky Erikovi, Janičce, Martinovi, Jeníkovi za vytvoření nového nápisu Carmen.

Ještě doplním, že vyřizujeme papírování, belgickou registraci. Docela zajímavé bylo sehnat si potvrzení o tom, že jsme osvobozeni od platby DPH. Splňujeme podmínky, že loď je stavěná amatérsky a byla dokončena pět let před vstupem ČR do EU. Ale kde se ten papír shání, to nevěděli nikde. Celní správa tvrdila, že nic takového neexistuje, finančák nevěděl, nikdo nic. Nakonec nám přišla vytoužená odpověď z Generálního finančního ředitelství a potřebný dokument máme.

 

24.7.2016

Facelift

V záchvatu pečlivosti jsme se rozhodli, že když je loď zrenovovaná zevnitř, vezme se to zevrubně i zvenčí. To znamenalo opískovat a natřít. Z Cindy by nás kvůli pískování ochránci přírody vypráskali, takže jsme Carmen přesunuli do Úžice k Martinovi do Nautica Servisu. Tam jsme mnoho a mnoho dní všechno připravovali. Odmontovat, co se odmontovat dá, okna překrýt překližkama, neprodyšně ucpat každou díru (když byly pryč všechny úvazy, úchyty, víka, panty a stojany, děr v palubě bylo zhruba sedmnáct tisíc pětset osmdesát devět). Muselo se pečlivě omotat zábradlí, aby písek nepoškrábal nerez trubky a nerozšlehal kabely. Srali jsme se s tím snad týden, ne-li déle.

 

Pískování

Stará barva dolu nechtěla. Opískování trvalo tři dny místo jednoho, místo tuny a půl písku se vysypaly tuny čtyři. Máme pod lodí Omaha beach. Nesmělo zapršet, to se nám docela povedlo. Jedna z výhod této metody je, že ten písek odhalí každou dírku nebo klidně prorazí dramaticky ztenčený plech. Carmen dopadla dobře, vyloženě ďoura se ukázala jedna v palubě a jedna v trimovacím kormidle. Pod nádržemi je pár mini dírek omaštěných od nafty. Martin kormidlo zavařil a díry jsme zatmelili. Jedna z nevýhod pískování je, že i přes sebelépe ucpané a překryté díry se písek dovnitř dostane. A dostal se i přes igelit, kterým jsme celý interiér překryli a všude na tom novém dřevě vytvořil protivnou vrstvičku prachu a písku. Chlapík z toho gumoval starou barvu jak ve photoshopu. Na obrázku jsou vidět dírky, kudy se ven dostávala nafta.

 

Natírání

Toho bylo zase ažaž. Na to holé tělo lodě se vysokým tlakem nastříkaly dvě vrstvy šedého jotunu (ochrana oceli). Pak jsme vyznačili vodorysku (jsme zvědaví jak, to uvidíme až na vodě).

Barvy: Na bocích tmavomodrá, i když ta ocelová šedá byla výborná! Příště do ní jdeme. Antifouling máme bílý. Místo řas budeme lákat pářeníchtivé kytovce. Taky se čistí líp, než červená. Paluba bude bílá. Práce šla pomalu, válečkovat plech zvlněný jak nejhorší fáze celulitidy vyžadovalo soustředění. I stříkání trvalo, ta pórovitá ocel spolykala litry barvy. Pro představu, dvě vrstvy bílého základu pod vodoryskou cca 5 litrů barvy a 1 litr tvrdidla; kolik litrů ředidla ani nevím). Pod tím jsou dvě vrstvy jotunu a na základovku přijdou ještě dvě vrstvy antifoulingu – a to je jen na tu část pod ponorem.

Když jsem u spotřebovaného materiálu, nadhodím další čísla. Padlo přes 10 kilo hadrů na ochranu nerezu. Kdybyste někdo potřebovali, koupit se to dá ve Feroně v Holešovicích daleko levněji, než třeba v Hornbachu nebo kde jsem to viděla. Jsou to vyřazené kusy oblečení, 10 kg balík za 210 káčé. Dál cca 20 metrů miralonových izolací na trubky. Padlo hodně přes 200 metrů malířské pásky a 2-3 kotouče gafy. Padlo nepočítaně metrů čtverečních igelitu, něco překližky a sololitu, několik litrů odmašťovadla a další dva vagony piva.

Ocel. Vypadá moc pěkně, ale naskočí mi puchýř už jen při představě, jak je to ve Středomoří rozpálený. Bílý polyuretan bude k nohám přátelštější, jen skrz čočku vypálí sítnici. Zároveň je vidět rozdíl mezi robustním opancéřováním okem před pískováním a jemnou ochranou fólie pro lak.

No ještě zmíním, jaké peripetie zapříčinily takovou spotřebu. Je to vlastně jednoduché. Po pískování bylo nutné sundat většinu ochrany na nerezu a oknech. Vzápětí stejná místa zadělat ochranou novou, která neobsahovala všudypřítomný písek a byla vhodnější pro natírání. Po nastříkání ochranným jotunem a před stříkáním finálního polyuretanu jsme si celou srandu s převlečením oken a trubek zopakovali. Hrozný žrout času byly všechny tyto aktivity.

Mezi tím nám Marťa šije alespoň sprayhood, když už nebudeme mít bimini. Stín v kokpitu budeme muset řešit celtou přes ráhno nebo tak. Vymyslíme brzy. Nakoupili jsme kila šroubů (do slané vody patří nerez s označením A4, nejlevněji se seženou asi v Akrosu) a bude se montovat. Pak jen přelízneme omyvatelnou barvou vnitřek do čista, navezeme všechno harampádí a díky, čau! Plán odjezdu zůstává na začátek srpna.

 

22.8. 2016

První míle

Na moři jsme asi dva týdny. Carmen jsme spustili ve slovinském Koperu. Renča nás odvezla, pár dní se starala o Matěje, tak jsme dolaďovali potřebné. Vypluli jsme až za nějakých pět dní od příjezdu. Jen na hodinu, na motor, vyzkoušet manévrovatelnost lodi, v podstatě abychom byli hlavně schopní zase zajet do maríny. Mám cukání nepsat o amatérských chybách, ale amatéři jsme a třeba budeme pro někoho inspirací. Všechno jsme si před vyplutím zkontrolovali, všechno cajk, domluvili jsme si postup atd. Jen jsme teda nevypojili břehovou přípojku. To jsme zjistili až v pohybu lodi dopředu, kousek od jachty asi za osm milionů euro, jak jinak. Nakonec to bylo vyřešeno v rámci možností elegantně díky kolegovi z nedaleké plachetnice, ale teda chyba obrovská. Zbytek tréningu proběhl dobře a druhý den jsme se během asi pětihodinové plavby přesunuli z Koperu do Itálie do města Grado.

Italskou stranou jsme se vydali na jih proto, abychom se vyhnuli drahému Chorvatsku. Přesto solíme peníze slušně. Mariny 40 – 50 euro za noc. Navíc ne všude je místo, případně ne pro loď, která umí couvat jenom do zatáčky a to jen do levé. Měli jsme ale štěstí a narazili na lidi, kteří nás nechali stát ve své maríně zadarmo, případně za daleko nižší cenu. Na noční kotvení si zatím netroufáme, dny jsou pěkné, ale většina nocí s bouřkami anebo aspoň lijákem.

Pak nám tu někdo doporučil klub Lega Navale. Zaplatí se 100 euro jako roční poplatek a stání v jejich marinách, které mají po celé Itálii, je tři i více nocí zadarmo. Musíme se jen předem ohlásit, jestli mají volno. Registrace je možná i pro cizince, tak jsme se nakonec rozhodli do toho jít. Radost nám trochu zkazila informace, že samotná registrace stojí dalších 150 éček, takže jsme nakonec vysypali víc než dvojnásobek předpokládané částky. Ale za jednotlivé placení po lodních stáních bychom ve finále dali určitě víc. Dostali jsme seznam míst, kde Lega Navale má své přístavy, a další cesta se bude odvíjet tak, abychom pokud možno za stání už moc neplatili. Například zítra ráno se přesouváme do Benátek, kde je možné být až týden bez dalšího poplatku.

Jinak kdo zažil, ví, že na lodi je dál práce jak na kostele. Něco chybou naší. Na přívod vody z nádrží do vodovodního kohoutku jsme nepoužili podtlakové hadice. Takže v kuchyni nám téměř neteče voda. Na druhou stranu jí dost teče tam, kde nemá. Nefunguje záchod. Při vyšších otáčkách se přehřívá motor. Předělávaly se dva jezdci na plachtě. I pod motorem je pravidelně loužička, nedaří se nám jí identifikovat. Ze stěžně vylezly elektrický kabely. Všechno opravujeme vesměs v prvním možném okamžiku.

Carmen jezdí krásně. Dopředu je výborně ovladatelná, s couváním se už Filip sžil a já se to začnu učit. Na plachty se jí jezdit chce a motor při nějakých 1500 otáčkách šlape krásně, při 2000 se zahřívá víc, než se nám líbí. Ale zatím jsme si vystačili i s cestovní rychlostí kolem těch 4 uzlů, co dává bez problému.

 

Tak a trochu cestopisu: Koper

Musím vychválit Koper, nádherné místo. Na promenádě u moře nával lidí, ale minutu dvě pěšky odtamtud v centru městečka nádhera a klid. K tomu nákladní přístav, monstrózní nákladní lodě mi dojem vlastně nekazily. Něco takového se zblízka všude nevidí.

K Itálii. Italové jsou hodně srdeční, o tom žádná. Nebude to teda úplně nejzručnější národ (pomáhali nám „opravit“ pár věcí na lodi) a moc z angličtiny toho nepobrali ani v letoviscích, ale nakonec jsme se zatím vždycky domluvili.

Grado jako město celkem neurazilo, i když podruhé bych sem nemusela Ale to proto, že nejsem příznivcem podobné formy dovolené, do hotelu a na pláž. Momentálně jsme nedaleko Caorle v přístavu Santa Margherita. Co jsme viděli z Caorle, špatné nebylo (vyjma dětského menu špaghetti carbonara plus hranolky, to z hlavy už nevymažu), ale Santa Margherita je nehezké levnější letovisko s dlouhou pláží, narvanou lidmi (z velké části italskými turisty) a zábavou v podobě vyžilých (případně mladých, ale nedoceněných) zpěváků. Nejnudnější je ale kupodivu to moře, dvě stě metrů od břehu máte vodu sotva po stehna. No ale na druhou stranu, pro děti ideální. Těch je tu taky jak much a na nepřipravené rodiče tu číhají na každých sto metrech nějaké atrakce na eura jako vláček, auta, šmoula se sedátkem a dětská kasina. Takže buď sypete drobné, nebo máte uřvaný problém. Trochu se bojíme, že to není naposledy, kdy to v Itálii vidíme.

 

V třetím pokračování proplujeme kolem východního pobřeží Itálie a doplujeme do Řecka, kde od listopadu Carmen zimuje.

 DÁLE JSME NAPSALI 
title

Azorské ostrovy 1

Plavba | Tomáš Kůdela
title

Václav Kubů

Historie | Pavel Rauner