Hlavní stránka
Blog Charter Co se děje Ekonomika Historie Kutil Lidé Loděnice Magazín Marketing Moje loď Napsali před Novinky Plavba Právní poradna Představujeme Rádce Sport Technické novinky Technika Test Test použité lodě Videoprohlídka  
 

 

Konečně Francie

Pátek 24.6. 2016 je krásný den. Je tu citelně tepleji než v Anglii, i když léto si představuji jinak. Vyplouváme v 8:00 do velkého bazénu. Fouká mírný severozápad. Vytahujeme „modrou plachtu“, naši tajnou zbraň a závodíme s místními spinakeristy.

 

Tady všichni závodí. Francouzi milují závody a závodění. Hlavně na moři. V tom jsou dobří. Ne, jsou v tom nejlepší na světě. Zkus se jich zeptat. Musí ale vyhrávat, jinak je to nebaví. Pak jsou otrávení a kašlou na to. „To není závod, jedeme přece jen tak“.

Připlouváme do Lorientu. V marině za vjezdem hned vlevo kupujeme benzin. Pokračujeme do centra města. Je tu další marina a my potřebujeme udělat pořádný nákup a hlavně potřebujeme datovou SIM kartu do tabletu na předpověď počasí.

Nechceme tu zůstat, proto v19:00 vyplouváme směr ostrov Belle Ile. Vítr přidal na18 uzlů jihovýchod. Vlny jdou z boku tak 1,5 m VKV (velmi krátké vlny). Najednou křup - rána. Koukáme, co se děje, ale nic nevidíme. Ája trochu vyděšeně křičí: „To kormidlo se nějak hýbe do stran.“ „Ale, prosím tě, je tam jen trochu vůle“, odpovídám v klidu. Jo prdlajs vůle. Ulítl jeden šroub M8, který to drží a celé se to začíná kroutit. A do hajzlu. Ihned koukáme do mapy. Jo, je tam město. Ústí řeky, město a marina. Nějaký Étel. Jedeme tam. Honem, než to zase upadne. Je to asi 5 mil. „Bacha, je tam u vjezdu nalevo dlouhý podmořský val. Musíš to nadjet hodně zprava“, varuje mě Ája. „Musí tam být hloubka, je přece příliv“, já na to. Později jsme se dozvěděli, že vjezd do Ételu je jedním z nejnebezpečnějších míst na Francouzském pobřeží. Na tomto nenápadném místě ztroskotalo mnoho lodí, a dokonce zahynulo mnoho neopatrných námořníků. Měli jsme velkou kliku, že byl příliv.

„Jmenuju se Dany“, představil se místní rybář, když nám uvolnil místo u malého mola. „Já to opravit, když vy chcete“, a pokračoval „Umím svařit nerez“. Jeho angličtina je hrozná, ale on je skvělý. Jedeme s ním 10 km do jeho domu. V garáži má dílnu. Je fakt pečlivý. Hraje si s tím krámem skoro tři hodiny. Dany říká, že pracoval ve zdejší opravně rybářských lodí. Ale teď není práce, tak jezdí lovit ryby. Dávám mu 30 €, ale on si nic nechce vzít: „To jen pomoc“. Strkám mu to za stěrač a mizím. „Vy už dnes ne vyjet. Je odliv a to moc nebezpečné“. Zní to naléhavě, tak se podvolujeme a jdeme se projít do města.

Étel je prostě nádherné město. Má atmosféru jako ve filmu Čokoláda. Naproti stylovému kostelu s moderními malbami je cukrárna „Au Petit Prince“. Překonává všechny, které jsem v životě viděl. Vystavené kousky jsou malá umělecká dílka, která je hřích sníst. Obdivuji francouzský cit pro krásno. Všechno to má na svědomí ta usměvavá paní, co tu prodává. Je po právu hrdá na to, co dělá. Tiše jí závidím. Kousek dál je dav lidí v maskách. Každý má v ruce tácek a na něm tři plné skleničky - pivo, víno, panák. Tři dva jedna start. Najednou všichni běží hlavní ulicí dolů a snaží se vyhnout nastraženým stolům, židlím, stojanům s ovocem a zeleninou, které jim tam nastrkali škodolibí obchodníci . Skleničky nesmí spadnout. Je to závod a vyhrát může jenom jeden.

Dole na nábřeží už je vítá nadšený dav. Je tu postavené pódium. Celý večer hraje živá hudba s tradičními bretaňskými motivy. Ta hudba je úplně jiná. Je v ní slyšet keltský základ. Diváci utvoří kruh a všichni tančí. Je to celé fakt velký zážitek. Jdeme spát s pocitem, že nad námi bdí nějaký anděl, který nám vždycky něco provede s kormidlem, aby nás přibrzdil, a my mohli zažít něco výjimečného.

Vyplouváme v 8:15 ještě za přílivu. Máme co dělat, abychom se dostali přes místy velmi silný proud. Venku fouká příjemný severozápad. Děláme si původně plánovanou zastávku na Belle Ile. Název říká, že je to „krásný ostrov“, a to je fakt. Bohužel je neděle a všechno je tady zavřené. Pokračujeme tedy dále na výběžek Ile de Noirmoutierre. Připlouváme už za šera. Fouká skoro 20 uzlů a moře je nepříjemně rozvlněné. Uvazujeme se u prvního volného stání a jdeme spát.

Ráno zjišťujeme, že jsou tu trhy, a tak doplňujeme zásoby o spoustu francouzských dobrot. Máme naspěch, protože musíme být do středy v Bordeaux. Ája má letenku na čtvrtek, kdy také přiletí moje tři děti. Další zastávka je tedy v Les Sables d' Olonne. V listopadu se odsud odstartuje Vendée Globe 2016 a je to tady už znát. Kupujeme si trička s logem regaty jako suvenýr. Také jsme zde zakoupili regulátor plynu na zdejší normu plynových lahví, která je samozřejmě jiná, než česká. Naštěstí se stejné lahve používají ve většině zemí středozemí a i v Anglii. V úterý jsme až za tmy dorazili až do ústí řeky Garonny, mariny Port Medoc. Tím jsme se rozloučili s vodami Atlantického oceánu a Biskajského zálivu. Byli jsme dost vyhoupaní, takže nám to ani nevadilo.

Ráno jsme vypluli už v 7:30, aby nám neutekl příliv, který je tu nezbytný při plavbě do Bordeaux. Ve 14:30 už jsme kroužili u vjezdových vrat do zdejší mariny. Zjistili jsme, že přesto, že je příliv, vrata se překvapivě otevírají pouze v noci, a tak jsme se nakonec vyvázali u mola před vjezdem. V Bordeaux se dají za drobný poplatek půjčit kola a dá se na nich pohodlně objet celé město. Centrum je krásné a silně připomíná Paříž v malém a velice příjemném provedení.

 

Canal Du Midi

Dnes je čtvrtek 30.6. Vyprovodil jsem Áju na letiště a počkal 3 hodiny na děti. Letěly poprvé samy letadlem. Tomášovi je už 20, Filipovi 18 a Kamilce 9, takže to tak úplně děti vlastně nejsou.

Hned v pátek ráno začínáme připravovat loď do říčního režimu. Sklopit stěžeň, odmontovat zbytečnosti atd. V 11:30 je ideální proud na vyplutí. Po několika ujetých kilometrech zastavujeme v Begle, kde je malá marina a dá se tu natankovat. Mává na nás nějaký Francouz: „Jedete na kanál Du Midi? Mám pro vás pneumatiky. Dejte si je na bok jako fendry, jinak si tam odřete loď.“ Dává nám ještě spoustu cenných rad. „A kde se to platí?“, ptám se. „Oni vám tam řeknou“, odpovídá. V 17:45 připlouváme do Castets k první „Ecluse“, plavební komoře, která je odbočkou na Canal lateral á la Garonne. Komora funguje do šesti, a tak nám oznámili, že nás proplaví až zítra. Ač je to proti předpisům a není to ani zvykem, Filipovi se daří přemluvit zdejšího šéfa, aby nás ještě vytáhli nahoru. Jsou tu hned 2 komory za sebou. Už při vyplouvání z první z nich máme velké problémy s trsy trávy, které se nám chytají na kýl, kormidlo a motor. Nedaří se nám rozjet ani s motorem na plný výkon. Propadám panice. Jestli to takto bude pokračovat, nemáme šanci kanál vůbec proplout. Nahoře je marina se skromným zázemím. Vyplňujeme formulář s popisem lodi a posádky, ale zaplatit nikdo nic nechce.

První kilometry plavby v travou zarostlém kanále jsou utrpení. Rychlost je tu omezená na 8 km/h, ale nám se daří jet stěží 6 km/h. Trsy trávy se pořád chytají na kýl i motor. Kormidlo každou minutu škrtne o dno a vysekne se ze záseku, který ho drží ve sklopené poloze. Jakmile se uvolní, vznikne takový odpor, že loď není možné řídit. Každou chvíli hrozí, že narazíme do břehu. Takhle není možné pokračovat. Zastavujeme se v marině Buzet. Našel jsem tu kus prkna a rozhodl se z něj udělat krátké říční kormidlo. Hrozně lituji, že to, které jsem používal na Labi, odjelo autem z Magdeburgu do Prahy. Prkno osekávám sekyrou, protože jiný nástroj nemám. Výsledkem je list, který je sice krátký, ale také úzký a jeho účinnost je mizerná.

Celý kanál se skládá z Canal latéral á la Garonne, který vede do Toulouse a Canal Du Midi. Ten první měří 195 km a má na sobě 53 komor. Většina z nich je automatických. Funguje to tak, že 50 m před komorou je uprostřed kanálu na lanech zavěšený spínač, kterým vyšleš do komory požadavek na proplutí. Když je komora volná, otevřou se vrata a rozsvítí se zelená. Vplutí do komory je ale mnohdy horor. Většinou totiž asi 5 m před vjezdem ústí z boku kanálu obtokový kanál, který vytváří před vjezdem silný boční proud. Ten vychýlí příď lodi ze směru a hrozí nabourání lodi do zdi. Několikrát jsme měli namále a párkrát si opravdu škrtli bokem o zeď. Provoz komor je od 8:00 do 19:00 s hodinovou přestávkou na oběd od 12:30 do 13:30. Vzhledem k tomu a omezené rychlosti plavby je úspěch uplout denně vzdálenost kolem 50 km. Na velikosti plavidla nezáleží. Hloubka v kanálu by měla být 2 m, ale té dávno nedosahuje.

Vlastní Canal Du Midi měří 240 km a má 65 komor. Nejvýše položenými komorami jsou Ocean a Mediterrannee, které tvoří rozvodí. Komory na Canalu Du Midi jsou automatické jen v blízkosti Toulouse. Fungují tak, že je nutné vysadit jednoho člena posádky před komorou u malého mola na břeh. Ten dojde na komoru a tam ji aktivuje tlačítkem. Některé komory jsou tak blízko sebe, že Filip ani nenasedá do lodi, ale rovnou běží po břehu na další. Většina dalších komor je s obsluhou, což je mnohdy ještě horší, protože je provoz zatížen lidským faktorem ve francouzském stylu. Například přijedeš na komoru a nikdo tam není. Půl hodiny hledáš komorníka, který si jen odběhl. V 18:30 nepočítej s tím, že tě obsluha proplaví. Prostě zahlásí „fermé“ a máš smůlu. Plavební hloubka na Canal Du Midi je jen 1,6 m, což je pro nás na hraně, ale díky tomu, že je tu mnohem větší provoz než na Canal latéral á la Garonne, je střed kanálu méně zanesený. „Kde máte vignetu?“, zeptal se nás komorník na jedné z komor. Snažím se mu vysvětlit, že nevíme, jak to zde funguje a vignetu si ihned koupíme. Nerozumí anglicky a už vypisuje formulář na pokutu. „Musíte dojet do Narbonne, a tam zaplatit,“ vysvětluje. Problém je v tom, že Narbonne je na bočním kanálu, kde je ale hloubka jen 0,9 m. Nemáme šanci tam dojet. Na formuláři je uvedena ještě adresa kanceláře v Agde. Když tam přijíždíme, paní na komoře nám sděluje, že office je už zavřený. Pán, co vybíral peníze, odešel do důchodu a jiného nemají. Zaplacení jsme tedy vyřizovali dodatečně dost složitou cestou. Doporučuji koupit si vignetu přes internet před vplutím do kanálu.

Canal du Midi má neuvěřitelnou historii, neboť byl postaven už v letech 1666 - 1681. Stavbu projektoval, řídil a zčásti i financoval Pierre Paul Riquet z Béziers. Tedy v době, kdy neexistovaly vlaky, motory, lodní šrouby, bagry, ani beton. Jen výškově zaměřit tak velké území a najít vhodnou trasu musel být neskutečný výkon. Opravdový problém pak bylo zajistit dost vody do soustavy komor. Lodě byly po kanále taženy koňmi. Koně chodili po stezkách vybudovaných na břehu kanálu. Tyto cesty jsou dnes hojně využívány cyklisty.

Největší atrakcí po trase kanálu je středověké městečko v Carcassone - Cité. Jedná se o naprosto mimořádnou a skvěle dochovanou památku.

Technickou lahůdkou je plavební komora v Bézieres která má 6 stupňů za sebou. Nevýhodou je to, že proplavuje 2 hodiny nahoru a 2 hodiny dolů. Přijíždíme v 16:30 a hned je jasné, že dolů pojedeme až ráno. Komora v Agde je kruhového půdorysu. Je strašně velká a pojme ohromný objem vody. Důvodem je to, že je z ní možné vyjet do dvou směrů. Napouští se jen 2x za hodinu a je třeba se rozhodnout předem, kam chceš plout. Každý směr totiž ústí v jiné výšce, takže při jednom napuštění se jede rovně a při druhém doprava propojkou na řeku Le Libron . „Tam neprojedete, je tam málo vody“, říká komornice, když chceme jet doprava nejkratší cestou do moře. My to ale zkusíme. Vyšlo to a jsme tam. Z řeky je už v dálce vidět její ústí a pak modro a modro. Konečně, po deseti dnech se můžou děti koupat v krásné čisté vodě (na kanálech je to vyloučeno). Vyvazujeme se na chvíli u mola a přestavujeme loď do mořské varianty. Ještě vyplouváme na moře, zkoušíme plachty a užíváme si té volnosti a toho, že je zase možné loď normálně řídit. Kotvíme v ohromné marině v Cap d'Agde. Všichni se těší na finále MS ve fotbale - prožíváme to s nimi. Jsou pak tak hrozně zklamaní, když dostanou na frak.

 

 DÁLE JSME NAPSALI 
title

Wauquiez Pilot Saloon 48

Představujeme | Petr Láska
title

Kurs RYA – Coastal Skipper

Magazín | Filip Muhl