Hlavní stránka
Blog Charter Co se děje Ekonomika Historie Kutil Lidé Loděnice Magazín Marketing Moje loď Napsali před Novinky Plavba Právní poradna Představujeme Rádce Sport Technické novinky Technika Test Test použité lodě Videoprohlídka  
 

O naší krásné Evropě

První půlku března jsem strávil s fotografem mého života, mou partnerkou, ve Spojených státech. Neletěli jsme přes Atlantik, abychom objevovali nové jachtařské revíry a neletěli jsme do míst, kam obvykle většina turistů létá.

 

Téměř před sto lety se v roce 1920 vydali sestra (tehdy 17 let) a bratr (tehdy 19 let) mé babičky do Ameriky, která musela být tehdy v jejich očích asi tak desetkrát vzdálenější, než jak jí vidíme my. Vydali se na tu cestu nikoliv proto, že byli objevitelé a dobrodruzi a nevěděli, co „roupama“.

Vydali se na tu cestu proto, protože museli. Protože jejich tatínek zůstal po smrti maminky sám se sedmi dětmi a neměl na to, aby je uživil. Někdo ve vsi jim poradil, že v Americe je blaze, ať tam pošle své dvě nejstarší děti a ony mu pomůžou uživit své sourozence. Ani jeden z nich tam však nechtěl. Tady přece měli své sourozence, tatínka, všechny kamarády a spolužáky ze školy. Neměli možnost volby, museli. Celá vesnice se s nimi rozloučila taneční zábavou až do rána a doprovodila je na vlak do Prahy. Ještě v Praze chtěli oba vystoupit z rozjíždějícího se vlaku na Paříž, ale smysl pro povinnost jim to nedovolil. Z Paříže jeli dalším vlakem do přístavu Le Havre, kde se jim podařilo v květnu 1920 nalodit na parník SS Rochambeau, plující na pravidelné lince do Nového Jorku. Tato loď byla spuštěna na vodu v roce 1911 jako větší verze sesterské lodě SS Chicago a provozovala jí do roku 1934 společnost Compagnie Générale Transatlantique. Všechny archivní materiály této rejdařské společnosti jsou pečlivě digitalizované a pro každou plavbu existuje soupis pasažérů, včetně kompletního seznamu posádky a jejich funkcí. Bylo pro mě velkým dobrodružstvím se do těchto starých materiálů ponořit a strávil jsem tím mnoho času. Protože už nežije nikdo, kdo by mi mohl dát pevný bod v prostoru, pracuji jen s tím, co následující dvě generace nezapomněli, resp. jakou představu si vytvořili na základě toho, co kdysi kdesi slyšeli. Prozkoumal jsem všechny seznamy cestujících a posádky od roku 1919 do roku 1921 a nikde nenalezl jména svých předků. Nabízí se vysvětlení, že jako téměř nemajetní se nechali přes nějakého místního prostředníka na černo najmout na loď jako pracovní síla. To by bylo jediné vysvětlení, že jinak v pečlivě vedených záznamech dopravní společnosti nikde nefigurují.

Na první konkrétní stopu, plnou různých nepřesností, jsem narazil v archivech imigračních úředníků na Ellis Island, ostrově při ústí řeky Hudson, který od roku 1892 do roku 1954 fungoval jako přistěhovalecká stanice pro imigranty do USA. Také zde vedli úředníci v jejich očích přesné záznamy, ale když z lodi vystoupil někdo bez dokladů, kdo připlul napůl na černo, tak museli vzít za vděk informacemi, které jim dotyčný poskytl. Takže sestra mojí babičky připlula do Ameriky už jako plnoletá a jako manželka o 27 let staršího pána, původem ze stejné české vesnice, který poté, co skutečnou manželku v Čechách opustil, měl již v Americe oficiální pobyt. O bratrovi babičky jsem zatím nenalezl ani jedinou zmínku, ale s o to větším úsilím pátrám. Vím jen jediné, že opouštěl svou vlast v době, kdy měl nastoupit vojenskou službu, takže také nejspíš použil jinou identitu a na lodi také nebyl mezi evidovanými cestujícími. Z Nového Jorku potom oba pokračovali na jih Kansasu do Caldwellu, kde na ně čekal jejich bývalý soused z Čech, aby jim pomohl v Americe začít. Od obou sourozenců už z dopisů víme, že cesta z domova do cíle cesty v Americe trvala tehdy 6 týdnů a že si pomoc s cestou do Ameriky museli odpracovat, a tak následujících pět let pracovali na farmě za stravu a střechu nad hlavou. Domů do Čech se už nikdy nevrátili a naše rodiny udržovali formou dopisů s fotografiemi nikdy nepřerušený kontakt až dodnes. Byli pracovití a dařilo se jim stále lépe a lépe. Nikdy doma nepřestali mezi sebou a se svými dětmi mluvit česky a i jejich děti, stejně jako rodiče, byly a jsou celý život pyšné na to, že jsou Češi.

Druhá, v Americe narozená generace v mém věku byla cílem naší březnové cesty za moře. Nikoliv touha spatřit Ameriku a turisticky vyhledávaná místa, ale touha poprvé v životě se potkat s lidmi, které jsem znal pouze z dopisů a z fotografií a spolu s nimi se vydat ve vzpomínkách proti proudu času, abych se dozvěděl co nejvíc o této části mé rodiny.

Jsou to čtyři dámy, naše babičky byly sestry, naši otcové byli bratranci a já jim říkám sestřenice, protože pro tento vztah neexistuje výraz. S jednou z nich jsem se potkal v Oklahoma City a protože ona z facebooku ví, že miluji lodě, vzala mě v prvních minutách našeho setkání do restaurace v místním Yacht clubu u Hefner Lake. Nedaleko restaurace je klubové přístaviště a polovina lodí byla ještě na suchu. Žádná z lodí, které jsem viděl, nebyla taková, že byste si z ní sedli na zadek. Byly to různě staré a dobře udržované modely v délce do 30 stop, spíše menší. Kolem tohoto jezera jsou vybudované běžecké a cyklistické trasy. Jezero téměř ze všech stran obklopují rezidenční čtvrti rodinných domků a musím říci, že kvalitativně a rozměry patřících mezi ty lepší ze všech, které jsme v Oklahomě viděl. Při pohledu na jezero s okolní rovinou jsem si vzpomněl na české vody, na naše přehrady. Jak jsou krásné s okolními kopci, skalami a lesy. Ten první den v Oklahomě jsem ucítil, jak silné je moje pouto k domovu. Jak krásnou máme zem a jak smutno muselo být babiččiným sourozencům, když se ocitli ze své vesničky na úplné rovině na pomezí Kansasu a Oklahomy.

Přestože jsem neviděl Hollywood, Grand Canyon, Colorado či Miami, tak to, co jsem viděl a zažil, bylo lidsky i jachtařsky extrémně silné. Neumím si představit, že by někdy někdo řekl: „Byli jsme na dovolené v Oklahomě, tam je to náááádhernééé, to musíte taky vidět.“ To se nejspíš nikdy nestane, ale já už se nyní těším, až se tam zase vrátím. Cítím tam něco, co jinde cítit nemůžu. Silný lidský příběh.