Hlavní stránka
Blog Charter Co se děje Ekonomika Historie Kutil Lidé Loděnice Magazín Marketing Moje loď Napsali před Novinky Plavba Právní poradna Představujeme Rádce Sport Technické novinky Technika Test Test použité lodě Videoprohlídka  
 

Jižní Francie

Přejezd z Cap d' Agde do Port d' Sete byl velmi krátký, nefoukalo skoro nic. Následující den vyplouváme v 9:00. Jedeme se koupat a vyzkoušet nové potápěčské vybavení, které ještě nebylo v akci.

 

Koupil jsem jen malou třílitrovou láhev na mělké ponory pro případ nutnosti oprav lodi pod vodou. Vše funguje skvěle. Poprvé jsem se potopil ke kýlu a ověřil jeho pevnost. Drží a ani s ním nehnu, což mě dost uklidnilo. Filip si pak vyzkoušel ponor asi v 6ti metrech, takže byla láhev hned prázdná. Má se změnit počasí, a tak přeplouváme do Port Camarque. Je to největší marina ve Francii. To považuji za nevýhodu, protože je tu všechno hrozně daleko. Vítr se rozfoukal přes 20 uzlů a je velmi poryvový. Kdo nemusí, nikam nevyplouvá. V této oblasti je silný vítr dost častý a všichni z něj mají respekt. Zůstáváme tu dva dny, protože si netroufám v tomhle s dětmi vyplout.

Ve čtvrtek už to nevydržím a i když fouká jen o málo méně než včera, musíme pokračovat dále, abychom se dostali do soboty do Marseille. Hned za výjezdem z mariny fouká silný severozápad a vlny dosahují asi 1,5 metru. Vytáhnout hlavní plachtu není jednoduché, ale po chvíli boje je tam. Děti mají evidentně strach, i když máme všichni vesty i harnesy. Už od Anglie jsem si zvykl používat vestu pokaždé, když vítr zesílí nad 15 uzlů. Mám pocit, že v tomto ohledu jsme my Češi trochu lehkovážní, protože místní jachtaři používají vesty prakticky pořád. Jedeme na druhý ref, ale občasný poryv nás vždycky pořádně zhoupne. Je mi jasné, že je dětem blbě, ale nikdo zatím nezvrací. Musíme doplout do první mariny. Kolem třetí vplouváme do Port Gardin v malebném městečku Les Saint Marie de la Mer. Dnes jsou tu býčí zápasy v místní aréně, ale Kamila se odmítá dívat, jak trápí bejka. Celé městečko je plné lidí. Všude to tu žije. Cvičí tu místní věhlasné koně. Na náměstí za kostelem je právě vystoupení taneční skupiny předvádějící flamengo. Kousek dál vystupují dva skvělí flamengoví kytaristi. Připadám si tu jak ve Španělsku. Další den fouká až 35 uzlů, takže zůstáváme pokorně v přístavu. Je to tu krásné, takže to ani nevadí.

V sobotu ráno vyplouváme hned v 9:00. Do Marseille je to asi 45 mil a dnes to musíme dát. Silný vítr naštěstí během dne slábne, takže do Marseille připlouváme v pohodě v 5 hodin odpoledne. Marina je přímo ve městě. Kapitanát je hned na začátku a je třeba tam nějak přistát. Kupodivu tu není draho. Večer jdeme vyzvednout Áju se synem Petrem (11 let). Přiletěli na místní letiště a dorazili autobusem na nádraží. Město je večer velmi živé. Trochu až moc. Je tu pestrá směsice etnických skupin snad z celého světa. Jen se nám zdá, že tu nějak nejsou běloši (anebo se bojí večer vyjít ven?). Autobus je tu načas a my jsme rádi, že jsme zpět dole u vody, kde je přece jen klidněji.

Ája přivezla nový závěs kormidla, který vyrobili u Kamzíků v SC Metal z jednoho kusu pořádného nerezu. Ráno to s chlapci montujeme na zrcadlo lodi desítkami šroubů a polyuretanovým lepidlem. Tohle už vydrží všechno. Dnes nemá cenu plout daleko, protože zítra letí děti domů a budeme se sem stejně muset vrátit. Vydáváme se tedy jen k blízkému ostrůvku Ile Ratonneau do romantické zátoky. Je to krásné místo na koupání, i když voda má jen 18 stupňů. Na kopci je stará pevnost, která stojí za procházku a prozkoumání. K večeru z přeplněné zátoky odplouvají skoro všechny lodě. Zůstáváme poprvé za této plavby přes noc na kotvě - konečně!

Ráno zahajujeme koupačkou v průzračné vodě. Tak kvůli takovým okamžikům má cenu se někam vydat. Romantika nejvyššího stupně na dohled od rušného velkoměsta. Odpoledne se vracíme do Marseille. Doprovázím děti na letiště a posílám je samotné domů.

V úterý kotvíme v Toulonu, v zátoce před marinou na kotvě. Toulon je dost ošklivé město. Kotví tu spousta velkých vojenských lodí. Nakonec prohlídku města vzdáváme a přesouváme se kolem ostrova Ile de Porquerolles k poetickému ostrovu Port Cross. Místní marina je malinká a totálně plná. Před marinou jsou kotevní bóje, ale ani tady se člověk bez předchozího objednání v sezoně nechytá. Tohle místo je pro Francouze velmi oblíbené a taky dost drahé. Nad marinou je hrad a na kopci ve středu ostrova ještě pevnost. Nakonec kotvíme v zátoce na druhé straně ostrova na hloubce 11 metrů. I tady je úplně plno. V noci fouká 15 - 18 uzlů a kotvení na takové hloubce je pro nás na hraně.

Ve čtvrtek přeplouváme do Saint Tropez. To je místo, kam se všichni jezdí předvádět. Máš-li Ferrari nebo Rollse, tak ho musíš tady všem ukázat. U lodí pak bodují nadupané motoráky. Musíš to vohulit na plnej knedlík a udělat pořádný vlny před marinou, aby všichni viděli. Plachetnice tu jsou v menšině a nikoho nezajímají. Pak je taky třeba si vzít nejlepší hadry, co máš, a vyrazit do města. Holky tu předvádějí neskutečné divadlo a věří, že klofnou milionáře. Chlapi se jako milionáři tváří (i když mají prd) a doufají, že si vrznou. Pro mě byl zážitek do Saint Tropez s Torpedem vůbec doplout.

Ráno pokračujeme dále směr Cannes. Pro mne další magické místo. Kotvit před festivalovým palácem se rovná splněnému snu. Večer jdeme na večeři do vyhlášené rybí restaurace Astoux et Brun na čerstvé ústřice a další potvory. Bývá tu narváno, ale vyplatí se chvíli počkat na místo. Jsou to gurmánské orgie.

Přeplavbu na Korsiku musíme kvůli sinému větru o den odložit. V neděli vyplouváme v 11:00 a zastavujeme se hned mezi ostrovy Ile Sainte Marquerite a Ile Saint Honorat. Je to tu kouzelné, ale na koupání dost nevhodné. Malého Petra ihned bolestivě žahla medúza a bylo po zábavě. Bohužel až pak jsme si všimli, že jich je tu fakt hodně. Zbytek přeplavby dlouhé 122 mil proběhlo v pohodě a v pondělí kolem druhé kotvíme v zátoce před Saint Florent na Korsice. Slíbil jsem Petrovi, že ho naučím startovat malý motor Suzuki 2,5. Když se mu to na pošesté nedaří, jdu mu to ukázat. Škubu za to vší silou, ale ani ťuk. Odešla svíčka, a tak vytahujeme vesla. Ty fungují vždycky.

 

Korsika, Elba, Itálie

Ráno startujeme v 10:00 směr sever. Obeplouváme severní výběžek Korsiky a stáčíme se na východ k ostrovu Isola Carpaia. Vítr postupně přidává na 15 uzlů, a tak mastíme na zadáka na pasátového motýla. Kolem ostrova je rezervace a dá se k němu přiblížit jen ze západního směru. Obeplouváme ho tedy dost velkým obloukem a dostáváme se k vjezdu do mariny až za tmy, kolem 11 hodiny večer. Je tu před marinou řada bójí, ale není vůbec nic vidět a v silném větru nechci zkoušet nejistý manévr. Naštěstí je v marině u mola jedna mezírka akorát pro nás. Sláva, jsme v Itálii. Jdeme si procvičit italštinu a dát si pivo.

Ostrov je malebný a stojí za prohlídku. Na kopci je hrad, který je otevřen pro veřejnost jen jeden den za 14 dní. Vyplouváme až v poledne a svištíme na Elbu. Kotvíme v Porto Ferraio, kde žil rok Napoleon, než se jal znovu dobýt Francii. Jdeme se podívat na jeho dům a dát si ve městě něco dobrého.

Elba je úžasné místo pro jachtaře. Místa, která jsme navštívili, byla krásná, a to jsme zdaleka neviděli všechno. Dá se tu bez problémů podniknout týdenní plavba, během které je možné ostrov obeplout po docela krátkých úsecích, takže z toho není zbytečná honička. My jsme se zastavili v Cavo a Porto Azzurro. Všude se dá kromě marin stát i na kotvě, což vyhledávají zejména plavci, kteří tráví na lodi delší dobu.

V sobotu 30.7. přeplouváme z Porto Azzurro na „mainland“ do Piombina. Marina di Salivoli je dost drahá (jako snad všechny mariny v Itálii). Byli jsme už bez vody a proto jsme hned napustili plnou nádrž. Bohužel až pak jsem vodu ochutnal a celou nádrž ihned zase vyčerpal do moře. Je zajímavé, že všude, kde jsme byli ve Francii, měli velmi dobrou vodu, a to i na ostrovech. Zřejmě mají přísnější normu. V Itálii byla voda všude velmi nekvalitní. Když jsem se ptal přátel v Salernu, jestli pijí vodu z vodovodu, koukali ne mne jako na blázna. Všichni používají výhradně balenou vodu. Od té doby jsme si dávali na kvalitu vody velký pozor, abychom si nezanesli nádrž a rozvody vody nějakým svinstvem. Večer jsme sjeli na nádraží pro dalšího člena posádky Pavla, který se přihlásil na základě článku v internetových novinách.

Ráno jsme vyprovodili Áju s Petrem, kteří letí domů. S Pavlem jsme pluli zpět na Elbu do zátoky S. Andrea a pak dále na Korsiku do Bastie. Původní plán obeplout západní pobřeží Korsiky jsem přehodnotil z důvodu špatné předpovědi počasí. Východní pobřeží sice není moc zajímavé, ale je o moc klidnější, a jsou vidět nádherné hory. Udělali jsme zastávku v Porto Vecchio, což je jedno z nejhezčích míst a poté se přesunuli do Bonifacia. Na jihu Korsiky foukal čerstvý západní vítr do 20 uzlů, který vytvořil slušné vlny. Pavel neměl moc zkušeností s plavbou v silnějším větru, a tak byl ze začátku dost nesvůj. Bonifacio je pro mne asi nejkrásnější místo, kam jsem kdy doplul lodí. Miluju to tady. Romantické uličky, strmé schodiště vedoucí k hradbám, domečky postavené na převislé skále vysoko nad mořem, tzv. noční schodiště vytesané do skály vedoucí k moři, zvláštní hřbitov s velkými rodinnými hrobkami. Prostě ideální místo pro piráty, dobrodružství a romantiku. Taky nás hned ráno přijeli zkasírovat do zátoky, kde jsme se vyvázali. 25éček je jednotná sazba za mooring bez ohledu na velikost lodě.

Fouká západních 25 uzlů, a tak váháme, jestli plout dále. Nakonec do toho jdeme a hned po výjezdu ze zátoky máme fofr. Je to zadobok, takže vytahujeme jen část kosatky. Bohatě to stačí a za pár hodin jsme na Sardinii. Míříme k marině Portisco, ale nedaří se nám vplout dovnitř. Venku čeká asi 10 lodí. Volám na VHF 69 a snažím se domluvit, ale je to jaksi divné. Asi po dvou hodinách zoufalého kroužení kolem ve 20 uzlovém větru mi marina sděluje, že nemám rezervaci, a tudíž pro moji loď nemají místo. To je nemilé. Zkoušíme hodit kotvu na asi 3 metrové hloubce, ale vůbec to tu nedrží. Nakonec se nám daří přistát v soukromé charterové marině Cala dei Sardi, a to jenom díky tomu, že jsem se drze vecpal na molo s tím, že mám poruchu motoru. Řekli, že to chápou a podali mi účet na 46 eur. Používají zde tzv. „sophisticated pricing system“, což znamená, že nastavují cenu podle toho, jak moc jsi zoufalý. Bohužel je předpověď na následující dny dost drsná. Severní vítr 25 - 30 uzlů, zataženo, déšť, možnost bouřek. Pavel se potřebuje vrátit na mainland nejpozději do čtvrtka, kdy mu to letí domů.

Tohle je přesně ten moment, kdy člověk v časové tísni reálně zvažuje překročení únosné míry rizika. Při plavbě na méně odolné lodi, jako je ta moje, je třeba mít možnost si počkat na dobré podmínky. Jeden den můžeme ještě prolenošit, ale v neděli stejně musíme vyplout. Fouká pořád hodně, ale na začátku vlny nejsou tak vysoké. Jak se dostáváme ze zákrytu pevniny, začíná to být drama. Jde to přímo z boku a hrozně to s námi hází. Pavlík je strachy bez sebe. Až teprve k ránu, když se začíná rozednívat, vítr i vlny se mírní. Nakonec šťastně přistáváme po 175 mílích v pondělí v noci v S. Felice Circeo. Fuj.

V úterý 9.8. je zase krásný den. Přesunujeme se v mírném větru na ostrov Ventotene. Je to naprosto kouzelné místo. Další z těch, kvůli kterému stojí za to něco podniknout.

Z Neapole nemám vůbec dobrý pocit. V marině Porto S. Lucia požadují 80 eur za naši maličkou loď s odůvodněním, že je Agosto - srpen (to je 2x tolik, co v St. Tropez). V dalších třech marinách není místo, takže kotvíme před marinou Sannazzaro mezi motoráky na bójích.

Ráno Pavlík odjíždí na vlak do Říma s pocitem, že zažil velké dobrodružství a já jsem rád, že se nic nestalo. Mizím z Neapole nejrychleji, jak to jde. Fakt se tu bojím. Kousek od Pompejí je marina u městečka Torre Annunzziata. Tak sem pokud možno vůbec nejezdi. Vládne tady Camora (místní odnož mafie) a normální člověk sem nepáchne. Vypadá to tu jako po válce.

Další zastávka byla u vesničky Vietri Sul Mare, kde žije moje dávná kamarádka Angela s manželem Albertem. Neviděli jsme se 20 let, a tak bylo o čem vykládat. Vietri i vedlejší město Salerno jsou hodně turistické, ale velmi příjemné a kultivované.

 

Messina

V neděli 14.8. je mi ještě 49 a jdu vyzvednout Áju na nádraží v Salernu. Dnes je pondělí a jedeme na výlet, tentokrát vlakem do Pompejí. Mám narozeniny a nechce se mi nikam plout. Pompeje se za 25 let, kdy jsem tu byl naposledy, dost změnily. Je tu spousta nových vykopávek a mnoho zrestaurovaných domů. V úterý panují ideální podmínky, a tak vyplouváme směr Lipari. Noční plavba skoro za úplňku je romantickým zážitkem. Ráno míjíme ostrov Stromboli, který kouří jak fabrika, ale žádné žhavé výstřiky lávy se nekonají. Odpoledne se po 145 mílích blížíme k ostrovu Lipari. Ostrov je hezký, avšak nijak výjimečný.

Ája chce prozkoumat i další ostrovy zdejšího souostroví, ale vzhledem k tomu, že fouká ideální vítr na proplutí Messinské úžiny, přesvědčuji ji, že teď nemůžeme váhat. Vyplouváme v 8:30. Ještě kontroluji příliv a zjišťuji, že jsme pravděpodobně udělali chybu ve výpočtu a budeme v úžině pozdě. Ideální čas na proplutí, kdy proud jde dolů je 4 hodiny po vysoké vodě v Gibraltaru. Jedeme tedy na motor, co to jde a občas si ještě pomáháme plachtami. Jsme u vjezdu do úžiny ve 14:30 s tím, že příznivý proud by měl končit v 16 hodin. Kousek za vjezdem se dělají na vodě víry, ale není to nic hrozného. Fouká 8 uzlů sever, což nám vyhovuje. Potkáváme několik zvláštních rybářských lodí na lovu mečounů. Lodě mají vysokou věž z příhradoviny a ještě delší příhradový čelen. Na něm sedí harpunář. Na věži sedí 3 rybáři, kteří hledají mečouny táhnoucí úžinou a navádějí na ně loď. Je to naprosto bizarní výtvor, který ale evidentně výborně funguje. Jak zaplouváme hlouběji, vítr přidává a zvedají se i vlny. Proud je nevýznamný, cca do 0,5 uzle. Blízko města Messina už fouká 22 uzlů a vlny jsou velmi nepříjemné. No, raději rychle pryč odsud. Křižujeme přes kanál rozdělené plavby, abychom se dostali za špičku Italské boty z dosahu vln. Kotvíme večer u Saline Joniche. Což mi připomíná, že jsme asi v Ionském moři.

Ráno fouká slabý západ, a tak si dovolujeme vytáhnout spinakr. Smaží to na něj krásně, jen vítr pořád zesiluje. Ája už začíná brblat, že ho roztrháme. Tak ještě chvilku, ale v 16ti uzlech už fakt musí dolů. Kupodivu i bez něj to jede na kosu stejně rychle. U města Roccella Ionica je dlouhý pás s hloubkou 3 - 5 metrů a lze tu kotvit prakticky kdekoliv. Jdeme na nákup a večeři. Město je příjemné a na nic si nehraje. Tahle část Itálie je asi dobrá na pohodovou rodinnou dovolenou za rozumnou cenu, ale je to odevšad hrozně daleko. Všimli jsme si, že v Itálii jsou plachetnice na vyhynutí. Italové byli zvyklí předvádět se v autech na silnicích a vyřádit se divokou jízdou. To už ale teď moc nejde, protože policajti jsou drsní a pokuty vysoké. Taky už nemají tak sexy auta, kromě Ferrari a Maserati, na které každý nemá. Takže jim zbývá divočit na vodě v nabušeném motoráku. A dělat pořádné vlny, to je pořád ještě cool. Plachetnice je hrozně pomalá a je s ní moc práce.

 

 

 DÁLE JSME NAPSALI 
title

Lagoon 450F a 450S

Představujeme | Petr Láska
title

Delphia 22

Moje loď | Jarek Šíma alias Jaarek