Hlavní stránka
Blog Charter Co se děje Ekonomika Historie Kutil Lidé Loděnice Magazín Marketing Moje loď Napsali před Novinky Plavba Právní poradna Představujeme Rádce Sport Technické novinky Technika Test Test použité lodě Videoprohlídka  
 

 

Na jih

První zkušenosti z plavby na severu Itálie byly velmi cenné. Získávali jsme jistotu při manipulaci s lodí, vychytávali poslední mouchy a postupně získávali důvěru v Carmen. Caorle s houpacími automaty pro děti nám bylo pochopitelně velmi rychle těsné. A tak jsem vyrazili za svými sny na jih.

 

19.9.2016 - Sailing Italia

Máme za sebou něco přes 900 námořních mil, necelých 1700 km. Průměrná rychlost 5 uzlů (lehce přes 9 km/h). Napřed jsme podnikali denní plavby, potom 24hodinovky. Večer se rozloučíme s Itálií a přeplujeme do Řecka. Taky za sebou máme noční přeplavbu s vichrem a následnou buřinou. Pořád čekám na delfíny. Zatím můžeme sledovat hlavně to, jak racek racku pochcal packu.

Pořád dokola studuju knížku Jachting v bouřích. Kromě užitečných praktických informací je plná optimistických historek o tom, jak plachetnice zdolala dvanáctimetrové vlny a třídenní vichřici, pád stěžně na palubu atd., a ještě to dva námořníci přežili. Z popisů různých typů jachet vím, že tvar trupu a celkové provedení Carmen je ideální pro špatné počasí. To dodá klid. Také je známo, že nebezpečné nejsou velké vlny, ale jenom ty vlny, které se zalamují. To mi na klidu nepřidalo vůbec, protože to vypadá, že kolem nás se lámou vlny téměř všechny. Tolik knižní teorie. Nijak jsme se nehnali do toho si všechno otestovat v praxi.

Je znát nízká počáteční stabilita lodi (tzn. snadno se rozhoupe i v malých vlnkách). Třeba při projetí rychlého člunu. Okolní plachetnice se sotva na vzniklých vlnách pohnou, Carmen se okamžitě rozkymácí do všech směrů jako nějaký pán, co jde z návštěvy ruské ambasády. O to větší má ale loď stabilitu koncovou.

Při jednom nočním přejezdu nás zastihl silný vítr a moře se pořádně vlnilo. Ležela jsem v lodi a snažila se spát, než půjdu na hlídku. Vevnitř byl šílený rámus, ozývaly se nemožné zvuky. Každou chvíli jsem jasně identifikovala, co se nahoře děje. Teď se utrhl stěžeň. No, možná teda jenom spadlo ráhno. Nepravidelné kývání spánek taky nepřinášelo. Byla tahle šlupka nějaká velryba nebo co? Kolik tady těch velryb sakra je? Zas to práskání, to ten stěžeň, ten nevydrží, to poznám. Co chvíli jsem slyšela, jak Filip leze na příď. Nedalo se přeslechnout, jak do lodi mlátí karabina, kterou byl přichycený k vodící lajně. Najednou bouchání přestalo. Přepadl, to je jasný. Takže vlaje někde vedle lodi. Snad se moc nepraštil, sama ho nevytáhnu. Klidný spánek nepřicházel. Pak mě Filip zavolal (seděl normálně v kokpitu) na pomoc.

 

Příjezd do Brindisi

Kosatka byla dávno stažená, narychlo jsme stahovali hlavní plachtu. Takhle napoprvé to bylo docela napínavé. Spíš ale pro to, že to bylo poprvé, než že to bylo napínavé. Pak jsme pokračovali naším kurzem. Kolem třetí šel Filip spát, já hlídala dál. Musím podotknout, že všechny ty divné zvuky dostaly jasný původ a najednou to nebyl problém. Hm, teď bych možná i usnula. Daleko před námi jsem viděla, jak se blejská. Původně jsme chtěli zastavit u ostrova Tremiti, v tomto počasí to ale nebylo možné, tak jsme pokračovali dál. Když jsme po čase byli z dosahu světel ostrova, byla taková tma, že nebylo vidět za zábradlí lodi. Přísahala bych, že byly tak třímetrové vlny, občas jsem viděla vodu i nad solárníma panelama (samozřejmě třímetrové nebyly).

Jen se těžko určovalo, odkud vlny jdou, každopádně jsem trochu upravila kurz tak, aby šly co možná nejvíc odzadu. Plavba začala být i celkem pohodlná. Taky si Filip dole pěkně chrupkal. Pak jsme se konečně potkali s bouřkou, prudký déšť a blesky ze všech stran. Poměrně často bylo vidět i dál než za zábradlí. Seděla jsem v kokpitu jak dědeček hříbeček s hlavou skloněnou, aby mi voda netekla přes obličej za límec, občas jsem se rozhlídla, co všechno zase neuvidím. Za hodinu se déšť uklidnil. Musím říct, že jsem se předem děsila chvíle, kdy se nějakému špatnému počasí nevyhneme. Viděla jsem se, jak plaším, brečím, chci utéct, zvracím a já nevím co ještě – nic takového se nekonalo. První chvíli, než byla dole plachta a mohli jsme si vybrat cestu přes vlny zase podle svého, se mi trochu klepalo kormidlo v ruce, ale pak už jsem lodi naprosto důvěřovala a žádné napětí nebo snad strach jsem necítila.

No někdy po páté přišlo svítání. Jestli máte nějaké okouzlující představy, tak nemějte. Únava, všechno šedé, sem tam klimbání, pak cuknutí a úlek a probuzení, hlad, žádní delfíni, klimbání. Romantickou báseň bych o tom nenapsala.

 

Otranto

Jih Itálie je daleko malebnější, než severovýchod. Voda začala být průzračná a hlubší, města krásná, přijíždět do mariny je tu daleko větší radost. To Italové jsou všude stejní. Mají výbornou šunku a špek, skvěle se oblékají – jen teda pánské plavky, to je horor. Jako módní doplněk často pes. Asi jsem už viděla všechny rasy, vždy na vodítku.

Jezdí tu v příšerných autech. Celou dobu, co jsme v Itálii, šílíme z obsluhy v restauracích – často vyrazíme na pizzu nebo těstoviny, to taky umí. Obslouženi jsme rychle. Jídlo hotové rychle. Snědený je to za chvíli. Odnesou talíře. Najednou propast. Bez pití s prázdnýma sklenicema deset minut, dvacet. Konečně přivoláme někoho, rádi bysme účet. Sí, sí. Deset minut. Dvacet. Půl hodiny. Přinesou účet, většinou rovnou se započítaným dýškem (1,50 až 2 eura za osobu, i za Matěje, ač si dáváme třeba jen dvě jídla všichni tři dohromady). Dáme do desek peníze. Počkáme pár minut, než si je číšník odnese, a vykoná jednoduchý úkon vrácení peněz. Na to dál čekáme, deset minut. Nepomáhá ani Matěj, který toho už po dvou hodinách má dost a dělá bordel. S Italem to nehne.

 

Východní Itálie od severu k jihu

Trochu někdy tápu, jestli psát spíš pro rodinu a známý anebo naopak pro jachtaře, kteří nás čtou. Dneska to pojmu tak, že pro starostlivou rodinu byl určen minulý článek o bouřce a teď uvádíme článek pro lidi, kteří by se snad s lodí chystali na východní pobřeží Itálie. Né, že bychom tuto nezáživnou oblast doporučovali, ale pokud někdo cestu mít bude, může se to pro ilustraci hodit. Pravda je, že my, když jsme hledali informace o této oblasti, jsme nenašli vlastně nic. Napřed ale doplním pár věcí, co jsem zapomněla napsat minule.

Matěj na lodi: výjimečně si vybere špatnou chvíli a prudí, když přistáváme, shazujeme řetěz, vážeme lana, máme plný všechny ruce, on nechce vestu, nechce vůbec nic. Spíš je ale pohodář, ví, že vesta se na palubě nosí, nebo musí do podpalubí. Má na lodi své funkce. Vypíná motor. Když přijdeme z venku, otvírá hlavní luknu. Podává mi nádobí, když ho utírám. Přitom mě dost popohání, protože podává rychleji, než já utírám. Hlásí lodě v okolí. Hlásí majáky a bóje. Luxuje (dneska si k tomu zpíval Až já budu velká, bude ze mě selka).

Loď: psala jsem, že se motor občas přehřívá. To už není pravda, krásně se zaběhl a šlape jako hodinky i při vyšších otáčkách. Spotřeba je lehce přes litr na hodinu, i když to „kalíme“ přes pět uzlů. Filip zprovoznil záchod a vyměnil vinšny na stěžni. Koupil vysokotlaké hadice pro přívod vody z nádrží na přídi ke kohoutku vzadu v kuchyni. Bohužel se ulomila část v Praze koupeného kohoutku, na který se hadice nasazuje, takže jsme pořád bez vlastní vody. No, dá se s tím žít. Dál je potřeba opravit kiking, nefunguje zásek na lano, takže nefunguje celý mechanismus kikingu. Musíme dovymyslet refování. Na zmenšené plachty jezdíme, ale systém je vyřešený jen dočasně a není ideální. Stěžeň společně s lazy bagem neumožňuje zmenšit plochu plachty klasickým způsobem.

 

Tak teď k té Itálii.

Minule jsme zmiňovali i to, že nám jeden chlapík doporučil členství v Lega Navale. My si členství tedy zaplatili, ačkoliv jsme nebyli schopni předem odhadnout, jestli se nám to finančně vyplatí, jelikož to stálo poměrně balík. Teď vidíme, že se vyplatilo víc než dost. Zrekapituluju to. Členové LN mají zaručeno stání v klubových marinách zdarma po určitý počet dní. Abyste si udělali obrázek, průměrná cena marin (bez LN členství) je 45 euro. Roční poplatek za členství v LN 100 euro. Registrace, tedy jednorázový poplatek, 150 euro. Dostali jsme seznam marin po celé Itálii, je jich něco přes 80. Na seznamu je uvedeno telefonní číslo (občas špatné). Je vhodné zavolat den předem či alespoň ráno před příjezdem, jestli mají vůbec volné místo. Angličtina v Itálii dost vázne, přesto to většinou proběhlo víceméně obstojně. Na seznamu je dále uveden počet dní, který můžete v marině stát zadarmo (občas buď špatně, nebo nás natáhli.) Po překročení tohoto počtu, býval to den až tři, se platilo, nějakých 20 eur za den. Několikrát se ale stalo, že nás nechali zadarmo daleko déle, než nám původně řekli. Členové Lega Navale mají mít slevu i ve vybraných chorvatských marinách, to nemáme ověřené. Klubová vlajka LN bývá vyvěšena na čestné pravé straně, tudíž si Italové klub zřejmě považují. Poměrně často jsme viděli, jak u nich trénují děti na optících. Mariny LN jsou buď zcela samostatné, nebo mají vyhrazené molo ve veřejné marině.

Italové nepatří mezi jachtaře, které by měly ostatní jachtařské národy v lásce. Nechovají se řekněme gentlemansky ani doma, ani v zahraničí. Jedou to stylem, že jim všechno patří. V přístavech jezdí neohleduplně a velmi rychle. I pokud to vyvolá potenciálně nebezpečnou situaci. Rybaří v hojném počtu ze zakotvených člunů v nejnemožnějších místech, úzkém vjezdu v přístavu nebo přímo v přístavu. Na druhou stranu jejich drzost se jim vyplatí. V přeplněné marině dokážou s tři a půl metru širokou lodí zaparkovat mezi dvě lodě do metr a půl široké mezery.

Hlavně na severu příjezdy do marin zabraly většinou hodně času. Vzhledem k táhlým mělčinám se muselo jet vyznačenou cestou dlouhé minuty. Ne vždy jsme v marinách napoprvé našli místa určená pro LN. V ceně marin je tu voda i elektrika, jen výjimečně se to platí zvlášť. Naopak výjimečně jsme se setkali s prádelnou zdarma, většinou se za várku platilo od 4 do 10 eur.

Naše první zastávka po Koperu. Přijeli jsme večer, špatně jsme se orientovali, kudy vůbec se do mariny dostaneme. Jeden přístav je před městem, dá se ale zajet s lodí kanálem i do centra Grada. Viděli jsme tam spoustu plachetnic, takže ponor limitem asi není. My chtěli zaparkovat před městem. Všude byla spousta značících kůlů, v šeru ale nebylo vidět, co je vjezd, kde začíná a kde končí přístav. Nakonec jsme se už za tmy nacpali na jedno místo. Později jsme se dozvěděli, že jde o klubovou marinu a asi budeme muset odjet, ale nechali nás tam dvě noci. To jsme ještě o Lega Navale neměli páru. Nicméně nám nějaký chlapík nabídl stání zadarmo hned vedle, pomohli nám opravit vinšny, řekli o tom, co je klub LN. Bohužel ale neměli v klubové marině, které patřilo i stání uvnitř města, volné místo. Jeli jsme dál.

 

Porto San Margherita

Veliká moderní marina, hezky a čistě vybavená včetně prádelny, za kterou se navíc neplatilo. Stání za noc 50 euro. Město, které se nám nelíbilo, plné Čechů. Dá se dojít/dojet busem do vedlejšího města Caorle. To už bylo o poznání útulnější.

 

Venezia – LN

Marina patřící Lega Navale není přímo v Benátkách, doprava tam ale není složitá. Stáli jsme u roztomilé vesničky Malamoco, odkud se autobusem dojede do frekventovaného přístavu Lido v Santa Maria Elisabetha (nebo tak nějak). Odtud jezdí každou chvíli speedboaty do Benátek. Naše stání v Malamocu bylo občas docela napínavé. Pro loď naší délky neměli přímo v LN místo, tak nás šoupli bokem ke zdi u přístavu. Trpělivost nám trénovaly jak vysoké přílivy, tak hlavně naprosto neohleduplně projíždějící rychlé čluny a rybářské lodě. Jimi hozené velké vlny nám dávaly v úzkém plavební dráze dost zabrat a s chutí jsme odtamtud po 4 dnech vypadli. Marina čistě klubového rázu s čistým velkým sociálním vybavením a velkou kuchyní.

 

Porto Levante

Zase dlouhý příjezd kolem kůlů přes mělčiny. Marina celkem pěkná, kolem chcípl pes. Stání ale celkem levné ve vztahu k ostatním, kolem 30 euro.

 

Marina di Goro – LN

Dlouhý příjezd vyhrazenou trasou kolem kůlů přes mělčiny. Jednou jsme se kýlem zakousli do bláta, přestože jsme průjezd měli naplánovaný na dobu nejvyššího přílivu. Tady jsme po příjezdu do mariny neviděli vlajku LN a nevěděli tak, kam zaparkovat. V hospodě, která sloužila i jako recepce, nám řekli, že tady má klub základnu zrušenou. Marina nic moc pěkná, zato drahá – 40 eur plus 5 za připojení elektriky. Okolí nestojí za řeč. Malé rybářské městečko. Nemusíte sem.

 

Ravenna – Porto di Ravenna

Obrovitá moderní marina. Cesta z lodi do prádelny mi trvala devět minut. Vzhledem k tomu, že jsem jednou zapomněla v lodi vstupní čip k brance a potom drobné na pračku, devět minut se mi rázem zněkolikanásobilo. Pracovníci (ochotní, milí) mariny tu jezdí vestoje na malých motorových vozících, jakýchsi nákladních segwayích nulté generace. Takže se tolik nenachodí. Zato se dost nastojí. Přístav není přímo ve městě Ravenna. Tam jezdí autobus a město je to docela pěkné. Městečko u přístavu přizpůsobené námořnímu provozu, plné restaurací a fast foodů, obchodů pro jachtaře i ostatní lidi, informačním centrem, supermarketem a několika obchody s jachtařskými potřebami.

 

Giulianova – LN

Marina v celkem turisticky rušném městečku. Netušíme, proč lidi jezdí do podobných míst, ale možná v okolí něco zajímavého je. Vyhrazené molo pro Lega Navale a klubové zázemí pro členy. Tady jsme kvůli počasí byli asi týden. Vedení klubu hrozně milé, pozvali nás na hromadnou večeři, nechali stát téměř zadarmo celou dobu. Vedle mariny pláž, ale klasická východoitalská nezajímavost. Moře neprůhledné a po kolena až k obzoru. Kdoví, zda to tu dělají běžně, ale poprvé v životě jsme tu viděli, že někdo odpálil ohňostroj přes den.

 

Vieste – LN

Čím víc na jih, tím hezčí místa. První vlaštovkou bylo Vieste. Město v kopcích, s pěkným příjezdem kolem majáku. V celkem velké marině jsme hledali vlajku LN, protože každé molo vlastnila jiná firma. Už při průjezdu kolem mol nás lákali zaměstnanci marin, ať zaparkujeme u nich. A že neví, kde je LN, anebo že LN je plná. Chtěli jsme jen přirazit k jednomu molu, že se doběhneme podívat dál. Prý ano, ale hned musíme zaplatit. Tady nám přišlo, že s námi prostě vyjebávají – taky že jo a my se amatérsky nechali – v Lega Navale místo měli. Přejeli jsme tam druhý den. I tady v klubu chvíli zkoušeli nestandardní počty dnů vzhledem k počtu nocí. Nakonec jsme tu kvůli počasí zůstali o pár dní déle a doplatit po nás nechtěli nic, takže nakonec všechno dobré.

 

Brindisi

Tady nám v LN řekli, že mají plno, tak jsme jeli do Mariny di Brindisi. Opět moderní velké a čisté místo s vybavenou recepcí, kde mluvili anglicky. Okolí mariny nic moc. Je tu restaurace, rybářský krámek, obchůdek s jídlem a pár dalších, jinak nic. Dá se jít kus pěšky do civilizace s dobrou restaurací a dalším krámkem, ale oko nic nepotěší. Do města Brindisi jezdí autobus, městečko už je celkem pěkné, plné lidí, s nábřežím, u kterého taky stálo pár plachetnic. Vypadalo to na městská mola, tedy zadarmo nebo levná ale bez sociálního zařízení nebo připojení a vodu a elektriku. Jedna z plachetnic, co tu parkovala – Ichy Ban, měla vyšisovanou českou vlajku. Ale majitel nebyl v dohledu, takže jsme kontakt nenavázali.

 

Otranto – LN

Molo LN v marině, plus zázemí pro členy. Město s historickým centrem moc pěkné, ačkoliv samozřejmě turistické. Je to dějiště veliké námořní bitvy první světové války, kdy rakousko-uherské lodě napadly státy Dohody a proti přesile směle vyhrály. Směrem na druhou stranu od města jsme šli podél moře celkem hezkou přírodní cestou mimo zastavěné území, ideální pro běhání, Matěj si super zajezdil na kole. Krásný výhled na moře. Z Otranta jsme pak konečně po pár dnech čekání na vhodné počasí vyrazili do Řecka na Korfu… juchu!

 

Řecko

Loď je od listopadu vytažená z vody v řecké loděnici. Už nebylo kam vylepšovat moje prokrastinační techniky a tím došlo na to, že konečně sepisuju postřehy z Řecka. Tu zemi asi většina z vás zná. Super jídlo, milí lidé, kotvení u mola bez mooringu pomocí kotvy. Z italského Otranta jsme vyrazili nejkratší cestou směrem ke Korfu. S mezipřistáním na noc na ostrově Othonoi (už Řecko). Vytoužený odjezd z Itálie dokreslila už na moři Filipova věta: “Hele, tamhle je delfín. Nebo žralok.”

Byli dva, byli daleko, byli jsme jim úplně ukradení a byli to jediní delfíni, které jsme za tři měsíce na Jadranu viděli. A to jsem při jejich neustálém vyhlížení v moři divže nedostala tiky. Potvory.

Takže na Othonoi jsme zajeli do malé zátoky u nějaké vesničky. Stála tu jiná plachetnice, blbě přímo uprostřed, takže ostatním lodím dost zúžila prostor, kde bezpečně zakotvit. Vyhodili jsme kotvu tak, abychom neblokovali prostor, kam dojížděl trajekt a zároveň byli při napnutém řetězu alespoň 5 metrů od bójí vyznačujících místo na koupání. V noci přišla bouřka a nakonec musel Filip asi na hodinu nastartovat motor a lehkým plynem trochu pomáhat, aby jsme do bazénu z bójí nezajeli. Pozn. Filip – zvládli bychom to v pohodě i bez motoru, ale byla to první bouřka v noci na kotvě, tak sem se trochu bál a pro jistotu jsem hlídal se zapnutým motorem, ale kotva držela v pohodě. Ta druhá loď byla vyvázaná na dvě kotvy, takže se na rozdíl od nás ani nehnula.

Ráno jsme vyrazili ke Korfu. Ve východní trysce mezi ostrovem a Albánií to fučelo jak ve tunelu NASA na testování aerodynamiky. Zajeli jsme do Gouvie Mariny. Drahé, plně vybavené místo. Sháněli jsme DEKPA dokument. Jachtaři všude po Řecku ho prý potřebují, ale nikde v zemi jim ho nedají, protože už ho nikde prostě nemají. Dostali jsme na Port Police náhradní potvrzení. Na Korfu jsme si půjčili auto a zůstali několik dní.

 

Obývák máme vyvalený na promenádě. Paxos.

Přejezd do Sivoty k městskému molu, platí se jen voda a elektrika. Dál na Paxos opět k městskému molu a poprvé řecká výzva. Vyvázání bez mooringu, s vyhozením kotvy. Takže hurá do toho. Dohodli jsme se na postupu, našli snad poslední volné místo, nastavili Carmen – stále neochotnou couvat a natož rovně – zádí k molu. Filip kormidloval, já obstarávala poloautomatický kotevní vrátek. Na krleš jsem potom pustila řetěz (nevěděla jsem, jakou rychlostí ho mam nechat padat, tak prostě nějak padal). Filip docouval do místa, já nechala řetěz řetězem a šla hlídat boky vedlejších lodí. Dávno jsem se přestala o Carmen bát, ale lidi s laminátkama moc nevyhledávají kontakt tělo na tělo s naší ocelí. První kotvení hodnotím jako úspěšné.

 

Průplav u Lefkády, jižní část

Míříme do Prevezy do Mariny Cleopatra a odtud směr Lefkada a průplavem k východní straně ostrova. Průplav kříží dvě silnice s mosty, které se zvedají (nebo otáčí? už si nepamatuju) a uvolní cestu lodím v obou směrech a to každou hodinu. Podle řeckého pilota (kniha co a jak v místních přístavech a vodách) se nezvedají jen „v jednu nebo ve tři hodiny“.

 

V dálce bagrováni dna

Z věty „v jednu nebo ve tři“ jsme byli trochu v lese, nechápali jsme údaj nebo. A přijeli tedy v jednu. Cesta se neuvolnila, nezbylo než dál opatrně kroužit v proudu a mezi mělčinami. Otevřelo se v půl druhé, kdy potřebovali projet coast guard na rychlém člunu a byly vpuštěny i zbylé lodě. V našem směru od severu na jih byly tak čtyři, v protisměru asi dvěstěšesedátsedm. Krásná podívaná. Dno jižní části průplavu je neustále upravováno bagry, kličkuje se mezi nimi podle toho, z jaké strany pontonu zrovna vyhrabávají naplaveniny.

Kotvíme na Meganisi. Krásná zátoka. Stání pro lodě buď volně na kotvě, nebo u břehu, kde je hospoda a krámek. Vesnice kdesi v kopci. U ostrova je víc zátok, některé přímo u města. Naše místo bylo odlehlejší, to se nám líbilo. Neplatilo se tu. Jen pokud chcete pitnou vodu, hodíte dvě eura do stojanu a tankujete. Jeden starý jachtař, takový pankáč anglický, co už tu kotví asi sedmý rok, říkal, že jednou do toho stojanu někdo hodil prachy, voda netekla, tak do toho praštil a od té doby teče pořád. Stačí zapíchnout hadici a otočit kohout.

Týpků, co tu ztvrdli několik let, tu bylo několik, po večerech si na mole grilovali a kalili. Filip by tu prej pár měsíců taky vydržel zevlit s nimi. Ale po třech dnech jsme museli odjet na sraz s Luckou, Terkou a Jardou Forštovejma z Gaii a Luckou Schürerovou a spol. ze Sachmet/Meret.

Takže svištíme dál. Sraz lodí je na Epidavrosu. Musíme se na noc zastavit, vybíráme Patras. Večer už v marině nikdo nebyl, volali jsme vysílačkou, ale místo nám nakonec po telefonu někdo přidělil. Tady měli mooringy, ten náš měla jako pojistný navázaná velká loď z vedlejšího místa, bylo bouřlivý moře tou dobou. Mooring nám dali, Matěj utopil háček a obrečel to. Město Patras jsme si neprošli. Hned u mariny byly bary s hudbou. Pokud byste chtěli vyrazit na párty, tady ji najdete. A i tady jsme se ptali na DEKPA dokument. Prý ho asi neseženeme nikde a ať ho ani nesháníme, že za pár měsíců vystaví nový typ dokumentu a abychom zbytečně neplatili na konci sezony za starej DEKPA 30 euro a pak za nový 50. Mám pocit, že tím, že se chystají na zbrusu nový dokument, vyhrožují už asi rok. Středomořské tempo. Nový hák na mooring jsme tu ale sehnali.

 

Korint

Na Epidavros je možné dostat se delší cestou kolem Peloponésu nebo kratší a dražší cestou Korintským průplavem. To byla naše volba. Z Patrasu průjezd pod mostem, kam je podle pilota potřeba se 5 mil předem hlásit vysílačkou. Nás nikdo na pět mil neslyšel. Na tři míle už jsme se s dispečerem slyšeli natolik, že jsme byli schopni se domluvit, že si přes praskání ve vysílačce vůbec nerozumíme a že se spojíme po další míli. Dispečer si pak vyžádal rozměry lodi. Důležitá je výška stěžně, a podle toho nás navedl: „Pojedete druhou dírou, tedy napravo budete mít jeden pilon a nalevo tři.“ Míli po průjezdu jsme se měli odhlásit, oznámit že všechno proběhlo OK. Zapomněli jsme.

V Korintském zálivu dost fučelo a byly vlny, potrénovali jsme kormidlování v mírně náročnějších podmínkách a jenom na kosatku jsme na zadní vítr frčeli kolem 7 uzlů. Byla to vyčerpávající přeplavbička. Na noc jsme zajeli do přístavu ve městě Kiato. U krytého mola se nic neplatilo, ve větrné noci jsme občas loď kontrolovali, jestli kotva drží a nehází nás to na vedle stojící tanker.

Před námi Korintský průplav. Pokoušeli se ho prokopat už za císaře Nerona. Kanál je dlouhý přes 6 km, široký do 25 m, hloubka 8 m. Výška stěn 90 m. Mosty na obou koncích se zanořují.

Ráno jsme se konečně rozjeli k samotnému průplavu. Už jsme to měli kousek. Těšili jsme se, že nakonec setkání krásně stihneme. Tak jsme těsně před průplavem zkontrolovali pilota, abychom zjistili, jak budeme v kanále komunikovat s dispečery. Dozvěděli jsme se, že průjezd je možný nonstop kromě úterý, kdy se provádí údržba. Zdá se mi skoro zbytečné psát, že zrovna bylo úterý. Tak proto kolem nebyla žádná loď. Průplav jsme měli na dohled, tak jsme tam vysílačkou na zkoušku zavolali. Nezmiňovali jsme trapný fakt, co je za den a rovnou si vyžádali instrukce. Vyptali se na loď, řekli, ať chvíli počkáme. Pak se ozvalo „.. jeďte, ale motory na plno“, doprava na silnici už byla zastavena a most se začal potápět pod vodu.

Roztočili jsme těch našich 21 kobyl a zvolna se sunuli do kanálu. Odhadujeme, že dispečer u prvního mostu měl informovat druhého u výjezdního mostu, ať je na nás připravený. Nám žádné instrukce nedal. Najednou koukáme, že druhý most na konci průplavu je stále nahoře (mosty se spouští pod vodu). Honem voláme dalšímu chlapíkovi, že jedeme a jsme u mostu. Dispečer se nás ptá, jak jsme daleko. Hlásíme, že je to tak sto metrů. Dispečer dál vyzvídal, jestli před kanálem nebo cože?? V kanále?? Když hlas ve vysílačce zjistil, že uvnitř, znervózněl, zapomněl na středomořské tempo a svižně podal instrukce. Zastavit, zpětný chod, vydržte, spouštím, bude to trvat. Doprava na silnici se okamžitě zastavila.

Kanál je úzký a úplně neumožňuje otočení lodi. Naštěstí nefoukal vítr ani nebyl moc proud, takže se udržovat na místě pomocí předního a zadního chodu chvíli šlo. Pak jsme měli povoleno projet, i když ještě nesvítilo zelené světlo, chlapík nás jen upozornil, ať se samotným přejezdem na to zelené spíš počkáme. Za mostem se musí přistavit loď ke břehu a skočit do kanceláře zaplatit. Nám to spočítali na 180 eur. Z pojízdné cisterny jsme rovnou dotankovali. Obsluhy cisterny se Filip ptal, jak to je teda s tím „v úterý je kanál zavřenej“ a kluk z cisterny jen přikyvoval: „Jo, jo v úterý je vždycky zavřeno“.

U ostrova Angistri trochu potápění u vraku. Přesun do Methany do smradlavé mariny – je tam sirný pramen a lázně. Vzbudilo to ve mně vzpomínky na Indii. Už tenkrát jsem věděla, že ten smrad nikdy nezapomenu, ač bych pro to udělala všechno. Živě se mi to ve vteřině vrátilo. Dokreslil to fakt, že i v Indii i tady jsem se potýkala s prvotrimestrálním odporem k podobným odérům.

 

Methana

Do mariny jsme potřebovali přijet po obědě, ale před pátou podvečerní. To je totiž doba, kdy tam není místní baba Marina. Správcová, uřvaná ženská, co klidně loď vyhodí nebo aspoň na posádku pořádně prská. Zakotvenou loď ale neřeší a v podstatě se s ní dá vyjít, jen jsme si chtěli ušetřit to hašteření. Město vypadá, že má nejlepší časy už za sebou, ale přístav dobře krytý, několikrát jsme se sem ještě vrátili. Síra obsažená ve vodě nám dokonale vyčistila už trochu porostlý antifouling, že se to pod vodou jen lesklo. Příjemné je taky poležení v nedaleké tůni v horkém lázeňském prameni.

 

Poros

No a na závěr asi to nejnapínavější. Kotvení na Porosu. Přijeli jsme dlouhou zátokou od severozápadu. Den předtím přišla v noci nečekaná krátká, ale o to silnější bouřka. Odnesly to lodě, co kotvily právě na té SZ straně. Když si mapu přiblížíte, je to podél Leof. Papadopoulou. Tady se vyvazují lodě opět za pomocí kotev. Nevíme přesně, co se stalo, slyšeli jsme dvě verze. Jedna, že posádky v domnění, že jsou v zátoce, nevyhodili dost kotevního řetězu. Když pořádně foukne ze směru, odkud je kotva, tak povolí a loď to přišpendlí na molo. Ta zátoka je doooost dlouhá. Vítr i vlny měly spoustu času nabrat na síle. Výsledek žalostný. Asi 30 lodí bylo poničených. Druhá verze mluvila o tom, že všemu pomohla ještě jiná velká loď, která se utrhla z jednoho podélného mola, které není na mapě vidět, čímž uvolnila ostatní kotvy. Buď jak buď, při horším počasí tahle strana rozhodně není bezpečná.

Zdrželi jsme se v Porosu dost dlouho a při každém zhoršeném počasí byla voda na západě ostrova daleko divočejší, než na jihu v kanále mezi Porosem a Galatas. Tam jsme kotvili my. Naproti na bójích bylo vyvázaných spousta jiných lodí a ani tam jsme žádné problémy nezaznamenali. Ještě zmíním, že ona bouřka, která to měla na svědomí, trvala asi 15-20 minut. Všude kolem bylo potom samozřejmě vidět celkem smutné obličeje, nicméně se našli i majitelé zničených lodí, přesto veselých myslí. Prý měli dobré pojistky. Nejčastěji děravé zádě, vyrvaná zábradlí, viděli jsme vyhozený nafouklý záchranný ostrůvek, na břehu vytrhané a povalené sloupky s elektrikou.

 

Kotvení na Porosu

Při kotvení tady je potřeba si pohlídat tři věci: Mika z restaurace Oasis na břehu, na vodě speedboaty a další lodě, které se chystají zakotvit. Takže Mike. Milej chlapík, majitel restaurace, kde dělají asi nejlepší kleftiko. Fakt nejlepší, to nekecám. Jenže trochu sviní. Pro kšeft je lepší, když u mola, podotýkám, že městského, zastaví loď s osmi lidmi na palubě. Když se tu chystá zastavit dvouposádka a Mike to zmerčí, snaží se loď pod různejma důvodama odehnat. Že třeba místo je rezervované. Že na západní straně ostrova se kotví líp a bezpečněji (!! asi pokud vám nevadí metrová díra v lodi) a podobně. Tváří se u toho jako správce přístavu a dost lidí mu to i věří.

Takže pro vaše info: U žádného městského mola neběhá nikdo, kdo to tam řídí. Nikdy jsme to neviděli a neviděl to ani nikdo jinej, koho jsem se ptala. Molo nemá v nájmu žádná restaurace. Patří městu. Na druhou stranu pokud máte výpravu pěti lodí a Mikovi zavoláte, že k němu míříte na večeři, pravděpodobně vám bude schopnej místo u mola pohlídat a to pro všechny lodě. Byznys je byznys. Nás jeho přístup štval.

Za druhé, speedboaty, které projíždí v úzké plavební dráze. Děsila nás představa, že couváme už s vyhozenou kotvou k molu a přihrne si to k nám šedesátimetrová loď, nikdo nebude mít kam uhnout a nám s manuálním vrátkem trvá vytažení řetězu a kotvy několik minut. V tom proudu, co tam je…

Za třetí, lodě, co chtějí jako vy zakotvit zádí u mola. Z nějakého důvodu téměř nikdo neřeší, jestli když vyhodí kotvu, nezkříží řetěz lodi vedle. Podle nás, a pro představu těch, kdo na lodi nejezdí: Správný postup je ten, že kotvu každá loď vyhodí z přídě tak, aby pak kolmo docouvala k molu a kotvu měla 30-50 m přímo před svojí špičkou. Takhle vedle sebe bude stát X lodí, každá kotvu před sebou, nikdo nekříží řetěz nikoho kolem, jelikož vše je krásně rovnoběžné.

 

A teď realita.

Přihrne si to banda na lodi, tááááámhle dvacet metrů vedle vidí místo, tak vyhodí kotvu pro jistotu už teď, zkříží bez problému řetěz pěti vedlejším lodím. Když se těm pašákům nepovede do vyhlídnutýho místa docouvat napoprvé, svojí kotvu vytáhnou a s ní klidně i kotvy lodí vedle. Že by se namáhali cizí vytaženou kotvu nějak rozumně zas umístit pod vodu v ideální vzdálenosti, aby dál plnila svůj účel? Ha ha. Normálně jí zas hodí do vody v tom místě, kam jí dotáhli, aniž by jim došlo, že povolili té lodi řetěz klidně o dvacet metrů a loď je tedy nejištěná zepředu. Proto jsme vždycky zůstávali na lodi, dokud nebylo každé místo v okolí, i poměrně vzdálené, obsazené. Tímto děkujeme za postřehy i Otovi a Petře z krásné lodi New Dawn, co nás na spoustu podobných nesnází upozornili. My sami jsme museli jednou překotvit, když nám jiná loď naši kotvu chytla a vytáhla z vody. Zrovna bylo horší počasí a my si v silném proudu netroufli zakotvit na původní místo, tak jsem se radši posunuli o kus na západ a vyvázali se bokem. No ale chlapík z té nemotorné lodi nás pak vyhledal a omluvil se, což byla spíš rarita. Běžnější bylo, že když nám někdo řetěz překřížil, tak se pak strašně divil, že na něj křičíme a chceme aby si to opravil. Mávne rukou a řekne jen, že ráno odjede první a vůbec nepřemejšlí nad tím, že by třeba v noci mohla přijít bouřka a bude potřeba překotvit nebo odjet.

 

Všechno jednou končí

Než jsme si zvykli to ignorovat, dělali nám problémy i chytráci na molu, kteří v dobré víře poskytují parkujícím lodím rady jako: jeď ještě dopředu, teď vyhoď kotvu, plyn, uber plyn, doprava, doleva, pusť ten řetěz, ještě nepouštěj řetěz, bla bla bla. Jakoby každej věděl, jak ovladatelná loď je a jak dlouhý máš kotevní řetěz, což jsou přesně věci, které hlavně bere v potaz posádka na dané lodi. Takže podobné rady taky nebrat. Ať prostě chytí lano, které jim u mola hodíš a o víc se nestarají.

Byl konec října a my se potřebovali přesunout na Aeginu, kde jsme měli domluvené zimování v loděnici na suchu. Počasí nepřálo, a tak jsme se o pár dní zdrželi. Takže nastala nejmíň vhodná situace, nutnost přesunu na sever proti silnému větru a vlnám. No alespoň svítilo sluníčko. Vlny proti lodi s námi házely tak, že se Matěj poprvé poblinkal. Jen lehce upliv a pak zalehl a spal. My si užívali poslední skákavou jízdu. Teda mysleli jsme, že poslední. Po několika hodinách, když jsme se přiblížili k loděnici, jsme zjistili, že podmínky prostě nedovolí do doku zajet. Vrátili jsme se do mariny ve městě Aegina a na druhý den už v klidnějších podmínkách loď přepravili, vyzvedli a začali se zazimováním.

 

 

 DÁLE JSME NAPSALI 
title

Caravelle 33 Lagun – registrace vysílačky

Moje loď | Libor Stacho
title

Italia Yacht 9.98 Club

Test | Viktor Brejcha