Hlavní stránka
Blog Charter Co se děje Ekonomika Historie Kutil Lidé Loděnice Magazín Marketing Moje loď Napsali před Novinky Plavba Právní poradna Představujeme Rádce Sport Technické novinky Technika Test Test použité lodě Videoprohlídka  
 

 

Veselé Velikonoce

Přes velikonoční víkend se konal již 35. Meeting del Garda Optimist, který pořádá tamní klub Fraglia Vela Riva z Riva del Garda. Na startu regaty se sešlo rekordních 1063 přihlášených lodí, což si vysloužilo zápis do Guinessovy knihy rekordů.

 

Z této regaty si Anička Teubnerová nepřivezla žádnou medaili, ale bylo velmi zajímavé poslouchat její vyprávění, jak takový velkolepý podnik na Gradě viděla vlastníma očima. Nebude to tedy klasický rozhovor a nebudu klást obvyklé otázky, ale nechám Aničku vyprávět.

 

Anička Teubnerová: Celé startovní pole bylo rozdělené do pěti skupin podle barev – žlutá, modrá, zelená, červená a bílá. Po všech rozjížďkách se potom barvy na finálové rozjížďky měnily, takže žlutá představovala zlatou skupinu, stříbrná skupina byla modrá a bronzová skupina si vysloužila červený fáborek. Je to největší závod monotypových plachetnic na světě.

První den jsem začínala v modrých, bylo nás ve skupině 156 lodí a pod zataženou oblohou foukalo kolem 14 uzlů. Měla jsem nevím proč mizernou náladu a tomu odpovídaly i dojezdy 104, 86 a 54. Byl to jeden z dnů, kdy vstávám a už mám divné pocity. Aniž bych prostě věděla proč, byl to od počátku den BLBEC. Někdy vstávám a cítím, že to bude dobrý a taky pak jedu na 100 %. To však nebyl tento případ.

Druhý den jsem byla v bílé skupině. Už od rána svítilo Sluníčko a já se probudila do hezkého dne. Ten den byly také na programu tři rozjížďky a na start jsem vždy šla s úplně jinou chutí závodit, než předchozí den. Nevím si sama rady s tím, jak psychika ovládá moje výkony. Trápí mě to, ale neumím s tím nic dělat. Vím, že to nemůžu pouze přijmout jako fakt a tak jen doufám, že jednoho dne přestane psychika ovládat tak obrovské výkyvy v mých výkonech. Kdyby byly všechny dny, jako ten druhý. Ten den jsem měla dojezdy 4, 9 a 3, přičemž v první rozjížďce jsem od startu vedla a mohla to být jednička, kdyby se mi kousek před cílem nepřipletla do cesty jedna z nejpomalejších lodí z předchozí rozjížďky. Musela jsem se jí vyhýbat a při těch manévrech mě předjely tři lodě. Cítila jsem obrovský vztek, ale vše bylo podle pravidel, tak jsem to přijala. Další dvě rozjížďky jsem se také po celou dobu držela na čele startovního pole, jehož výkony byly na předních pozicích velmi vyrovnané. Nevím, jestli to dělá počasí, ale v ten slunný den byla radost závodit. Dostala jsem úplně jinou náladu a optimistické očekávání od toho, co ještě bylo před námi.

Třetí a poslední den rozjížděk byl důležitý pro rozřazení do finálových skupin a i přesto, že jsem do toho šla s chutí, vůbec se mi to nepovedlo s dojezdy 25 a 71. Zejména ten druhý dojezd mě mrzí nejvíc, kdybych to zvládla alespoň do padesátky, tak bylo všechno jinak. Byla jsem od rána hrozně nervózní, ale v dobrém smyslu, nikterak mi to neubíralo na optimismu a bojovné náladě, ale moc mi záleželo na tom, abych zajela dobře. Počasí však bylo doslova hnusné. Pršelo a do toho foukalo asi 15 uzlů, bylo to pro mě trochu stresující.

Večer jsme s napětím sledovali rozdělení do finálových skupin a já byla poslední ve zlaté skupině. To však bylo ještě před protesty. Druhý den ráno mě trenér SPS, Tonda Mrzílek, probudil se slovy: „Ančo, je to v prdeli, jsi první ve stříbrné skupině.“ Tak to tedy bylo mizerné probuzení. Byla jsem naštvaná sama na sebe. Největším problémem je pro mě psychika. Jeden den dokážu dojet na předních pozicích a druhý den takhle propadnu. Chyběly mi pouhé 4 body k tomu, abych byla ve zlaté skupině, což bylo hodně reálné, abych toho dosáhla. Tak málo mě dělilo od hezkého rána. Usínala jsem s nadšením, že jsem ve zlaté skupině a to probuzení mi zkazilo celý den.

Čtvrtý den se konaly finálové rozjížďky. Přestalo pršet, bylo polojasno a vítr si stále foukal svých 15 uzlů. Skončila jsem tedy celkově 24. Ve stříbrné skupině s tím, že z jedné ze dvou rozjížděk jsem byla diskvalifikovaná, protože jsem v čase do tří minut do startu byla přes čáru. Normálně je to minuta do startu, z čehož jsem taky byla zklamaná.

Nicméně mi tyto zážitky nevzaly chuť závodit. Naopak mám velkou motivaci udělat něco zásadního se svou psychikou a dokázat vždy zúročit vše, co jsem se na lodi díky rodičům a trenérům naučila.

 DÁLE JSME NAPSALI 
title

Poslední slovo

Blog | Petr Láska