Hlavní stránka
Blog Charter Co se děje Ekonomika Historie Kutil Lidé Loděnice Magazín Marketing Moje loď Napsali před Novinky Plavba Právní poradna Představujeme Rádce Sport Technické novinky Technika Test Test použité lodě Videoprohlídka  
 

 

Všechno je jednou poprvé

Rozhodnutí vydat se do Chorvatska přišlo rychle, nečekaně a na poslední chvíli. Od okamžiku, kdy jsem si všiml, že budou čtyři dny volna v kuse, jsem pošilhával po možnosti dostat se na moře. V sobotu před Velikonoci jsem byl na dálkovém pochodu a tam jsem se rozhodl, že vzdálenost 36 kilometrů se dá urazit i jiným způsobem než pěšky, byť v krásné přírodě Českého Ráje.

 

V neděli, když jsem se vzpamatovával, jsem začal zkoumat možnosti. Turecko jsem vyloučil, protože jsem tam byl o Vánocích a proto, že místní situace přestává být přívětivá. Už dlouho mám kontakt na charter lodí v Heiligenhafenu, kde půjčují krásné lodi kolem osmi metrů délky. Pohled na předpověď počasí mě ovšem přesvědčila, že Balt o Velikonocích pro mě není to pravé – denní teploty se měly pohybovat mezi šesti a osmi stupni.

Zbývalo Řecko a Chorvatsko. Do Řecka byly velmi drahé letenky – 18 až 20 tisíc se mi dávat nechtělo. Byly k mání levnější letenky, ale doba cesty byla třeba 22 hodin.

Tedy Chorvatsko. Pro mě připadal v úvahu buď autobus nebo letadlo. Yachtbus ještě nejezdí, spojení Flixbusem existuje, ale nejkratší jsem našel přes Záhřeb do Splitu, trvalo přes 17 hodin. Když se mi podařilo najít přímé letecké spojení z Prahy do Splitu za 8 tisíc Kč, měl jsem jasno.

Pak jsem začal hledat vhodnou loď. Sice jsem našel velké slevy, ale všechno to byly lodi od deseti metrů výše. Při komunikaci s jednou společností jsem loď specifikoval velikostí mezi šesti a devíti metry, pro sólovou plavbu, z přístavů/marin mezi Splitem a Trogirem. První nabídka byla na čtyřicetistopou Bavarii.

Nakonec mě z jedné chorvatské charterovky odkázali na člověka, který půjčuje Elan 19.

S ním jsem komunikoval v pondělí až do pozdních hodin a nakonec jsme se domluvili na půjčení od středy do pondělí za 300 euro + 50 euro za „úklid“ a 1 euro za den za turistickou daň. Z nadstandardních věcí jsem si objednal autopilota za 20 euro na celou plavbu.

Kolem pondělní půlnoci jsem koupil letenku, v úterý požádal o dva dny dovolené, koupil eura a kuny, vytiskl a nechal svázat lodní deník a připravil věci. Ve středu jsem zabalil a dopoledne vyrazil na letiště. Ufff, takhle bleskově jsem dovolenou ještě nikdy nezařizoval.

 

Loď

Cesta na místo byla snadná, předání lodi přátelské a nákup zásob normální. Asi nemá smysl to nějak rozvádět. Zastavím se u lodi. Elan 19 v původní verzi byla loďka dlouhá 580 cm. Pak se kdosi (nevím, jestli továrna samotná nebo někdo jiný) rozhodl přibastlit k ní záď jiné lodi. Tak z ní udělal cosi, co se vymyká popisu a estetickému cítění, ale je třeba přiznat, že výsledek je velmi praktický. Celková délka je 687 cm, přidaná část je jedno dlouhé badenplato s dvěma malými úložnými prostory a držákem na přívěsný motor. Jedinou nepraktickou věcí je přelézání zadní strany původního kokpitu kdykoli, když chceme cokoli dělat s motorem. Jen přidávání či ubírání plynu je možné z kokpitu díky nastavení plynové páky.

Loď si může jen nechat zdát o čemkoli, co by se dalo označit za umývárnu nebo dokonce záchod. Dvouplotýnkový vařič s plynovou lahví je zašupovací pod kokpit. V kajutě jsem si mohl v pohodě stoupnout a narovnat se. Střecha kajutové nástavby mi ovšem sahala právě k bradavkám. Stál jsem totiž v hlavní a jediné lukně. Loď byla vyrobena v roce 1985 a je to na ní hodně znát – zvenčí i zevnitř. I lodi, které si půjčuji v Turecku jsou v lepším stavu. Tohle ovšem neplatí o motoru, plachtách, takeláži, kotvách, lanech atd. Vše potřebné pro plavbu je zcela funkční. Při předání se ukázalo, že jedna výjimka z pravidla existuje – autopilot zcela odmítl spolupracovat. Nikša – majitel – prohlásil, že ho přes noc zkusí opravit, ale nezdařilo se. Plul jsem tedy bez něj, ale nijak těžké mi to nepřišlo – nejdelší etapa (na Vis) trvala jen asi devět hodin.

Na lodi ovšem nebyly vysílačka – ani ruční; kdybych to byl věděl, tak bych tam stejně jel, ale vzal bych si svoji. Nikša pak říkal, že by mohl ruční vysílačku půjčit, ale že v Chorvatsku není pro takhle malou loď v povinné výbavě. Ovšem při případných problémech by se hodila. Na lodi však byl chorvatský telefon. A protože mezi ostrovy je asi signál všude, dalo by se to jistě řešit takhle. V loďce jsou čtyři kóje, ale obsadit všechny by byl masakr. Pro týdenní pobývání v jednom je prostor přijatelný. Na delší dobu už by to nebylo nijak pohodlné. Ve dvou si to dovedu představit, jen kdyby druhou osobou byla velmi vstřícná krasavice, inteligentní. A pro jistotu velká tak do 165 centimetrů. Další míry specifikovat nebudu.

Poznámka k popisu lodi: Možná jste si všimli, že neuvádím její jméno. Ona totiž žádné nemá. Ale Nikšovi se nedávno narodily dvě dcery, takže asi dostane jméno po jedné z nich. Nikša má ještě jednu loď– First 21,7, ta na své jméno také čeká. Ovšem řekl mi, že nedávno koupil třetí loď. Má co dohánět...

Další poznámka ohledně jména: Až po návratu jsem na internetu našel, že loď jméno má, i když to nebylo ani v dokladech, ani na jejím trupu. Jmenuje se Kosmulja.

 

Ze Splitu na Vis

Ve čtvrtek jsem vstával do krásného slunečného dne. Předchozí den odpoledne teploměr na autobusovém nádraží ukazoval 26 °C, zdálo se, že čtvrtek bude podobný. Po přípravě lodi a pomůcek jsem se jal startovat motor. Poměrně robustní motor Tohatsu 5 hp, starý pouhé dva roky, mi Nikša včera podrobně předvedl. Dodělaný přívod paliva, studený start, restart atd. Při předvádění motor chytal dobře, mně už se tak dobře nedařilo. Trvalo 20 minut, než jsem ho uvedl v chod. Pozdější zkušenost mi řekla, že jsem před startem málo pumpoval palivo. Pokud jsem pumpoval dost, chytal nejpozději na třetí zatažení. Na klidné vodě dával motor v jedné třetině plynu lodi rychlost pět až pět a půl uzlu. Větší rychlost jsem nezkoušel – necítil jsem potřebu.

Malé loďky mají výhodu, že se s nimi všude vejdete. I tak jsem opatrně vycouval od mola a zamířil uličkou ven z mariny. Ano, vycouval. Při příchodu mi připadalo zvláštní, že tu lodi stojí přídí k molu. Že by seveřané. Ne – jen lodi s přívěsnými motory. Kdo by chtěl riskovat náraz motorem do betonového mola? Malé loďky s přívěsným motorem mají výhodu lepší manévrovatelnosti oproti stejné lodi se zabudovaným motorem. Kromě Orlíku jsem nikdy s kajutovou plachetnicí s přívěsákem neplul a teď jsem si to užíval. Před marinou jsem uklidil fendry a pokračoval na motor k výjezdu ze zátoky. Marina Špinut je severně od centra Splitu. Za tři míle k ústí zátoky jsem potkal dvě nákladní lodi a jednu osobní. Místa tu je ale dost, takže žádné drama.

V zátoce nefoukalo vůbec, před ní tak 1 až 2 Bft z jihu. Tam – do Splitských vrat – jsem mířil, takže jsem plachty ani nevytahoval. Plavba to byla poklidná, ze Splitu vyplouvaly a do Splitu mířily trajekty, ale s jižním Baltem se to vůbec nedalo srovnávat.

Dvě, tři míle před Vraty se trochu rozfoukalo a vítr mírně změnil směr. Hned jsem vytáhl plachty a plul ostře proti větru směrem k ostrovu Brač. Plocha plachet kolem 25 metrů čtverečních dávala lodi závratnou rychlost kolem dvou uzlů. Když se na mojí GPS objevila číslice 2,2, trochu se mi zatočila hlava. Za 3/4 hodinky ovšem vítr zase zeslábl a stočil se zpět k jihu. Vraty jsem rychlostí pod dva uzly křižovat nechtěl, takže jsem zase nastartoval. Průjezd Vraty byl zcela klidný – žádnou velkou loď jsem nepotkal. Za Vraty jsem zamířil k ostrovu Vis, který už byl v oparu zřetelně vidět. Kromě větru vypadalo počasí přibližně jako na severu v létě. I když přes den bylo asi i víc než 26 stupňů. Nevybavuji si, že bych takový meteorologický úkaz třeba ve Skotsku zažil. Podle počasí během mých dvou skotských plaveb soudě, stupnice jejich teploměrů ani takhle vysoko nesahají.

Plavba k Visu ubíhala poklidně, levobokem jsem minul Hvar a ostrov Sveti Klement s přilehlými ostrůvky. Cestou jsem sextantem změřil výšku slunce, ale zpracování jsem musel nechat na večer, protože bez autopilota loď delší dobu nechtěla držet směr. (O svých astronavigačních pokusech pojednám ve zvláštní kapitole. A překvapivě to bude chvílemi docela úsměvné. Tedy alespoň pro mě.)

 

Vis

Z dálky jsem vyhlížel vjezd do zátoky Rogačič, ale spolehlivě jsem jej identifikoval až z poměrně malé vzdálenosti. Protáhl jsem se kolem dvou ostrůvků a zamířil do části, kde jsem chtěl kotvit. Místo je velmi dobře kryté, ale poměrně těsné. Stála tu jedna plachetnice způsobem dvě kotvy – břeh. Třikrát jsem zkoušel zatáhnout kotvu do dna zpětným chodem, ale tato pokaždé proklouzla. Řetězu/lana jsem vypouštěl čtyř až pětinásobek hloubky. Kotva byla tvarově podobná jednomu typu kotev Stockless (https://www.google.cz/search?q=fortress ... ZsOx0Ayp2M:), které vypadají dosti účinně, ale nedržela. Po třetím pokusu jsem usoudil, že zábavy bylo dost a odplul do blízkého ponorkového bunkru. Žádný zákaz tu nebyl (kromě skoků do vody, a to jsem nezamýšlel), tak jsem se vyvázal hned u vjezdu. Byl jsem tu sám. Když jsem si zvykl, že z bunkru se ozývá ozvěna každého trochu silnějšího zvuku, místo se mi docela zalíbilo. Nedovedu si ale představit to hřmění, když se tu vyváže pět i více lodí, každá s šesti-, osmi-, desetičlennou posádkou. Dobrou noc!

 

Z Visu do Veli Drveniku

Ráno i do zátoky vnikal svěží větřík. Foukalo totiž zhruba od východu, kam je zátoka otevřená. Odplutí z bunkru to ale nekomplikovalo. Na otevřeném moři jsem postavil plné plachty a v zadobočním větru kolem čtyřky Bft (tady spíš jihovýchodního směru) vyplul k ostrovu Veli Drvenik. Loď krásně plula rychlostí mezi 5 a 5,5 uzly. Vítr bohužel postupně slábl, takže za dvě hodiny už rychlost klesla na tři uzly. V půl druhé odpoledne už foukal jen E 1–2, ve kterém plachty na vlnách nepříjemně plácaly. Sbalil jsem nejdřív hlavní plachtu a ještě asi hodinu a půl pomalu postupoval k ostrovu Veli Drvenik. Ve tři už nefoukalo vůbec, takže jsem nastartoval, zaroloval kosatku a využil situace, kdy Slunce bylo nad volným obzorem, k dalšímu měření sextantem. Pak jsem bez dalších neobvyklostí doplul posledních osm mil do přístavu.

Tady byl klid, takže přistání bylo velice snadné. U mola, kde je cedule, aby lodi přistávaly zádí, stály tři lodi – všechny bokem. (Dvě z toho tam stály dlouhodobě.) Místa bylo pořád dost a dost, takže jsem zvolil svůj nejmilejší způsob. Taky jsem přistál bokem. Vyzkoušel jsem si tu nový způsob manévrování s lodí. Říkám mu koloběžka. Chcete-li přistát bokem k molu, připlujete přibližně do míst, kde chcete stát, stoupnete si k vantům, chytíte se za ně, jednou nohou se postavíte na palubu a druhou se od mola odrážíte jako při jízdě na zmíněném dopravním prostředku, dokud nedojedete do míst, kde se chcete vyvázat. V přílivových oblastech bych na tuto techniku u mola nespoléhal, u pontonu použitelná je.

Po úklidu lodi i sebe jsem se prošel po městečku, udělal pár fotek a zašel do místní konoby Jere. Bohužel neměli žádné ryby. Ale vepřové kotlety na grilu byly s červeným vínem výborné. Po některých informacích, které jsem slyšel, mi cena 156 kuna za dvě velké (a výborné) kotlety, hranolky a čtyři sklenky vína připadá celkem přívětivá. Výhled z terasy na přístav byl zdarma.

Ještě jsem zapomněl napsat, že po přistání přišel pán vybrat poplatek. Nepíšu harbour master, protože kromě přijetí platby a vydání stvrzenky nic nedělal. Zeptal se na délku lodi a po chvíli z mojí angličtiny a ukazování na prstech pochopil, že šest metrů osmdesát. Další chvíli přemýšlel, pak prohlásil, že ji bude brát jako šestimetrovou a řekl si o 90 kuna. Čekal jsem, že to bude víc.

 

Do zátoky Borovica a zpět

Někdy mezi první a druhou kotletou ke mně doputovala Baharisova rada navštívit zátoku Borovica. Když jsem zjistil, kde zátoka je a jak je orientovaná, řekl jsem si, že přes noc tam nebudu. Foukalo slabé jugo a kdyby zesílilo, mohlo by to být hodně nepříjemné, protože zátoka je otevřená k jihu a postupně se zužuje. Rozhodl jsem se doplout tam, zátoku si prohlédnout a pak se vrátit do bezpečí přístavu Veli Drvenik. Plavba tam byla ve znamení slabého větru, ale protože jsem nikam nepospíchal, doplul jsem až do ústí zátoky jen na kosatku. Motor jsem před ústím nastartoval, ale až do zátoky běžel na volnoběh. Cestou, když jsem minul ostrov Mali Drvenik, jsem provedl třetí astronavigační měření.

Zátoka je opravdu krásná, takže jsem tam chvíli kroužil, i do části za rohem jsem vplul. Byl jsem tam jediný, takže jsem mohl manévrovat, jak se mi hodilo a líbilo. Několik mil cesty zpět bylo proti věru, takže jsem plul zase na motor. Pak jsem ale změnil směr k východu a měl předoboční vítr, který o poznání zesílil. Plachty šly nahoru, já jsem se začal plně věnovat kormidlování. Vítr zesílil ještě víc, takže se loď rozeběhla zase více než pěti uzly. Některé poryvy byly síly 5 až 6 Bft, což při plných plachtách bylo už dost. Do přístavu jsem to už měl jen kousek, tak jsem jen trochu povolil otěž hlavní plachty, aby náklony nebyly moc velké. Kosatka částečně zarolovat nešla, protože nebyla na trubce, ale jen připevněná k vantu. Nikša mě upozorňoval, že to znamená mít buď celou kosatku venku, nebo zarolovanou.

Před přístavem jsem plachty sbalil, dal fendry, připravil lana a netěšil se na přistávání v dosti silném poryvovém větru. Po připlutí do přístavu jsem ale zjistil, že u mola je téměř klid. Přistání bokem – koloběžkovým způsobem – bylo snadné. Etapa byla dlouhá asi 18 mil.

Nikša mi poslal SMS s předpovědí, upozornil mě, že od severu jdou bouřky a požádal mě, abych nekotvil. Uklidnil jsem ho, že stojím zase v přístavu bokem k molu. Doporučil mi dát springy. To nemusel – springy už jsem měl.

Kuřecí plátek na grilu a tentokrát bílé víno byly taky výborné. Během večera připlulo několik lodí, některé si stouply taky bokem, dvě způsobem kotva – břeh. Jedné z nich kotva vůbec nechtěla držet, najížděla asi desetkrát. Říkal jsem si, že je lepší manévr opakovat, než stát na nejistě držící kotvě. Z terasy restaurace nás to pozorovalo asi osm nebo deset. Všichni jsme byli z už vyvázaných lodí. V noci se z dáli ozývalo asi hodinu hřmění a trochu pršelo.

 

Astronavigace

První měření sextantem jsem uskutečnil při plavbě ze Splitu na Vis. Podmínky byly dobré – horizont byl sice v mírném oparu, ale byl dobře rozpoznatelný, vlny nebyly moc velké. Při večerním zpracování jsem dostal chybu poziční čáry 19 mil. Protože takhle špatně neměřím, chyba musela být jinde. Prošel jsem celý postup zpracování, ale ani ve výpočtech, ani v odečtech z tabulek jsem chybu neudělal. Usoudil jsem, že pravdu se můžu dozvědět při dalším měření.

Při etapě z Visu do Veli Drveniku jsem proto cítil povinnost měření uskutečnit. Těsně před ním jsem si uvědomil, že jsem nekontroloval chybu indexu. Před odjezdem byla chyba buď nulová nebo kolem jedné minuty. Tedy nic, co by mohlo způsobit chybu 19 mil. A ejhle! Teď byla chyba indexu 17 minut. Během cesty letadlem nebo autobusem se muselo pohnout zrcátko. Chybu jsem odstranil příslušným seřizovacím šroubkem a provedl měření. Zapomněl jsem si ovšem poznamenat skutečnou polohu z GPS, abych zjistil, jak přesný jsem byl. Večerní zpracování prvního měření se započtením chyby indexu mi dalo chybu polohové čáry pouhé dvě míle. To už jde. I při další etapě jsem měřil sextantem, byť byly trochu větší vlny. Tentokrát jsem udělal vše, jak má být. Zkontroloval chybu indexu, zaznamenal skutečnou polohu a pečlivě měřil. Ze zpracování vyšla chyba polohové čáry 1,3 míle. Při měření milým plasťáčkem Davis Mark III. S tím jsem velmi spokojen.

Na vysvětlenou – píšu o chybě polohové čáry, protože při použití metody interceptu je nutné změřit výšku alespoň dvou různých těles. (Není to zcela pravda, ale metodu posunu poziční čáry bych sem teď netahal.) A na nebi bylo jen Slunce. Měsíc vycházel až večer a zapadal ráno. V přístavech byla sice v noci vidět spousta hvězd, ale zase nebyl k dispozici volný horizont.

 

Zpět do Splitu

Další den – v neděli – bylo zataženo, deštivo, chladno a v předpovědi byly bouřky. Čekalo mě posledních 14 nebo 15 mil do Splitu, ale vůbec se mi do nich nechtělo. Bouřky fakt nemám rád. Kolem bylo dost tmavých mraků, z kterých by mohla motyka spustit. V půl jedenácté jsem opustil Veli Drvenik a vydal se na východ. Pohříchu právě odtud foukal slabý vítr. Ani jsem se nepokoušel křižovat, chtěl jsem co nejdříve být v domovské marině. Cestou jsem si říkal, jak krásné by bylo, kdyby podobná vodní plocha, jako je zde ohraničená pevninou, ostrovy Brač, Šolta a oběma Drveniky, byla v Česku. Ach, jo.

V prostřední části etapy se trochu vyjasnilo, chvílemi Slunce dokonce protlačilo skrz mraky svoje paprsky – celkem asi dva. Pár mil od Splitu se rozpršelo, ale vítr z tmavých mraků nepřišel. Rozfoukalo se, až když jsem se blížil k marině, což jsem kvitoval nelichotivými výrazy. Foukalo od pevniny – později mi Nikša řekl, že je to bóra. V těchto místech však bývá slabší než na severu Jadranu. Když tady fouká 15 až 20 uzlů, severněji to klidně může být i 40.

V marině samotné byl dost velký klid, takže přistání nebylo obtížně.

 

Závěr

Předání lodi v pondělí proběhlo formou rozhovoru. Řekl jsem, kolik benzínu jsem spotřeboval, Nikša mi řekl, kolik kun mu mám dát. Nikša se zeptal, zda došlo k nějaké škodě na lodi, řekl jsem mu, že jsem do ničeho nenarazil, plachty neroztrhal ani nic jiného nerozbil. On nic neprohlížel, motor nezkoušel, vrátil mi kauci a nabídl svezení na autobus. To jsem vděčně přijal, protože téměř dvoukilometrová procházka s dvěma batohy mě nelákala. Další cesta už byla jednoduchá a bez problémů.

V Chorvatsku se mi velice líbilo a doufám, že jsem tam nebyl naposledy. Nikdy tam ale nepojedu v hlavní sezóně. Vhodnými měsíci jsou duben, první půle května, říjen a část listopadu. Při představě, co se tu děje v létě, na mě jdou mdloby.

 

 DÁLE JSME NAPSALI 
title

S Torpedem z Prahy kolem Evropy 6

Plavba | Pavel Polák
title

Z Azorů do Lisabonu

Plavba | Tomáš Kůdela