Hlavní stránka
Blog Charter Co se děje Ekonomika Historie Kutil Lidé Loděnice Magazín Marketing Moje loď Napsali před Novinky Plavba Právní poradna Představujeme Rádce Sport Technické novinky Technika Test Test použité lodě Videoprohlídka  
 

 

Cesta do práce, aneb neběhám

Neběhám, nespěchám, prostředky městské hromadné dopravy nechávám s ledovým klidem ujíždět. Není to proto, že bych nespěchal. Kolikrát bych asi i spěchat měl, abych někam nepřišel pozdě, ale nejde to. Přesunul jsem se do jiné dimenze, kde se neběhá.

 

V té nové dimenzi se neběhá proto, že by to už nešlo, ale protože není důvod běhat. Nic není tak důležité, aby stálo za to, ničit si figuru během. Dvanáctiletý syn mi dokonce nedávno řekl: „Tati, umíš vůbec běhat? Já jsem tě ještě nikdy neviděl běžet.“ Umím. Až přijde čas, tak mu to ukážu. Ale nechci. Nemám proč bych běhal.

Dnes ráno jsem ho odvezl autem do školy, vrátil se domů, dal auto do garáže a vyrazil na autobus. Není v tom žádná nesmyslná touha ušetřit 10 korun za naftu a neojet si pneumatiky. Má to čistě praktické pozadí. V blízkosti mé kanceláře není kde parkovat. Když už tam vyrazím autem, tak si pokaždé říkám, když už půl hodiny kroužím ulicemi a hledám místo na zaparkování, že to bylo naposledy. A pak autem tam jedu 15 minut a autobusem 20. Těch 5 minut stojí za to, abych se i prošel od autobusu pěšky do kanceláře. A druhý dobrý důvod je, že když mi někdo během dne zavolá, abych po práci přišel na „pifko“, tak já skoro nikdy neodmítnu.

Dnes jsem tedy šel k autobusu, bylo krásné slunečné a konečně teplé ráno. Za sebou slyším, jak někdo běží stejným směrem. Bylo mi v okamžiku naprosto jasné, že autobus pojede za každou chvíli a dotyčný takto běhá každé ráno. Zvyk je železná košile. K autobusu však bylo ještě tak daleko a kroky běžícího jedince byly za mnou tak blízko, že mi bylo hned jasné, že stejným autobusem spolu nepojedeme. Kolem mě se mihla postava a já okamžitě věděl, o čem budu psát další poslední slovo. Představte si mladého bankovního úředníka na startu své kariéry. Nesmí přijít ani o vteřinu později, riskoval by slibnou budoucnost. Kalhoty od obleku, černá naleštěná perka s klapající tvrdou podrážkou. Odhadoval bych to na plast, na kůži je ještě moc mladý a chybí dukáty. Tak tedy kalhoty od obleku, černá naleštěná perka, bleděmodrá košile a kravata. Přes rameno v typické tašce nesl notebook. Včera ho nesl domů, aby mohl pracovat od 18 do 22 hod a pak před půlnocí rozesílat kolegům dopředu připravené mejly, aby je tou hrou na upracovanost ujistil o své oddanosti a pracovitosti.

Vzpomněl jsem si v tu chvíli na Járu Cimrmana, jak říkal: „Až vás bude honit hajnej, tak taky nebudete mít čas se převléci do sportovního dresu a nazout si tretry.“ A tak trénoval běh v zimníku s kufry v ruce. Zkuste si někdo někdy dát nějakou těžší tašku přes rameno a pak se rozběhnout. Normálně rozběhnout, jako byste běželi stovku na čas. Nebo třeba ne tak daleko a tak rychle, abych vás tou představou nevyděsil. Zjistíte, že to nejde. Taška se na rameni i přes veškerou snahu neudrží.

Kroky běžícího budoucího manažera se tedy ke mně rychlostí blesku zezadu přiblížily a já koukal na záda v bleděmodré košili. Běžel tak, aby zvládl divoký notebook na svých zádech. Měl ho pověšený přes pravé rameno a pravou rukou jednak napínal popruh, vedoucí přes rameno a současně notebook zasouval na svou nejspodnější část zad. Pravá ruka se tedy nekomíhala tak, jak je při běhu obvyklé. Dokonce ani horní polovina jeho těla se nekomíhala tak, jak je při běhu obvyklé. Jeho horní polovina těla plula bez pohybu prostorem, aby nerozhoupala notebook a jeho nohy se neohýbaly v kolenou, ale pouze natažené pendlovaly v kyčlích. Co dělala v tu chvíli levá ruka si nevybavuji. Ale ten manažerský běh do práce budu mít dlouho před očima.

Přišel jsem na stanici autobusu, aniž bych popoběhl, ve stejnou sekundu, v kterou tam dorazil autobus. Na stanici stál bankovní úředník s mokrými fleky na košili v podpaždí a s propocenou čárou přes prsa pod popruhem notebooku. On měl ten den smůlu, běžel zbytečně. A já měl štěstí, nemusel jsem čekat ani minutu. Do práce jsme dorazili přibližně stejně. Opět jsem se přesvědčil o nesmyslnosti dobíhat prostředky MHD.

A propos, už dlouho nenosím do práce ani oblek, ani přes rameno notebook. Jednoho dne se voháknu, utáhnu kravatu, vezmu počítač přes rameno a vokážu synovi, že ještě umím běhat. Jen musím vybrousit ten manažerský styl běhu a dávat při té ukázce dobrý pozor na to, zda moje dítě podědilo smysl pro humor.

 DÁLE JSME NAPSALI 
title

Editorial

Blog | Petr Láska
title

Poslední slovo

Blog | Petr Láska