Hlavní stránka
Blog Charter Co se děje Ekonomika Historie Kutil Lidé Loděnice Magazín Marketing Moje loď Napsali před Novinky Plavba Právní poradna Představujeme Rádce Sport Technické novinky Technika Test Test použité lodě Videoprohlídka  
 

 

Příběh jednoho vraku, aneb jak jsem se na Saharu dostal

Příběh plachetnice Sahara vlastně začal o dost dříve, a to v době, když kamarád koupil hobby katamarán Dart 15. Po nějaké době jsem si ho půjčil a poprvé ochutnal ten pocit, když se loď pomocí plachet rozletí po vodní hladině.

 

Bylo to sice často ukončeno obratem pana/orel, ale tak nějak už jsem věděl, že je to ono. Logicky to skončilo kapitánským průkazem a já, teď už kapitán všech moří, vyrazil na první charter. Pak další a další, občas se mi povedlo jet na moře jako kapitán s posádkou, ale vlastně bylo čím dál složitější poskládat 2-3x ročně posádku a vyrazit na moře. Velmi brzy jsem věděl, že budu potřebovat vlastní loď a protože do slamníku nemělo cenu koukat, začal jsem sledovat inzeráty a hledal něco cenově dostupného. Bylo jasné, že na moře ještě asi natrvalo nevyrazím a tak jsem hledal něco na místní vody, prostě abych si občas užil ten pocit, že můžu plout.

No, a na jedné internetové aukci, jsem objevil loď, která teda fakt nevypadala, že by měla brzy plout, ale protože u ní byla vyvolávací cena 5000,- tak jsem neváhal a těch 5000,- nabídl. Nastavil jsem si do kalendáře datum a čas ukončení aukce a o nic víc se nestaral. Těsně před koncem aukce jsem přihodil stovku, aukci vyhrál a užíval si pocit vítěze. To, že nikdo nepřihazoval jsem neřešil, protože jsem přece zvolil skvělou taktiku. Otevřel jsem email a koukám, že mám potvrzení o výhře v aukci a také ještě jeden email od majitelky lodě. S pocitem, jak skvěle to funguje a s radostí jsem otevřel další fotky v příloze. Ty nebyly součástí inzerce a ukazovaly stav interiéru. Frajeři prohru nepřiznají, alespoň ne hned, tak jsem se utěšoval, že tak hrozné to být nemůže. V tomto světle moje aukční schopnosti už jako tak skvělé nevypadaly, protože ta zpráva byla 2 dny stará a majitelka to poslala všem účastníků aukce.

Na loď jsem se jel ještě ten den podívat. Za prvé jsem nedočkavý a za druhé, budu to taky muset nějak oznámit doma. V neděli po obědě jsem navrhl rodince výlet na Slapy. Manželka sice tušila nějakou kulišárnu, ale na výlet jsme vyrazili. Když jsem na Slapech pod hrází odbočil na pozemek, na kterém bylo vyskládána spousta lodí, tak už bylo celkem jasné, o co jde. Nemělo smysl si hrát na schovávanou a tenkrát ještě Penelopu jsem ženě ukázal. Samozřejmě se to vyvíjelo tak, jak asi všichni tušíte a moje žena spustila záplavu slov a tom jak je ta loď nádherná a už se těší, jak na ní všichni poplujeme. „To snad nemyslíš vážně, tohle přece nechceš koupit.“ Já nato odpověděl, že ne, že už jsem jí koupil.

Vlastně až poté, co jsem si ji přivezl domů, jsem zjistil, jakou loď jsem koupil. Byl to jolový křižník Beluga. S touhle nově nabytou informací jsem začal hledat na internetu a najednou zjistil, že Belugy byly v našich vodách poměrně oblíbené a rozšířené. Dokonce jsem našel fotky i pár opravdu krásných kousků. Ta moje Beluga byla celá olaminovaná, prostě ta nejmodernější konstrukce ze 70 let. Asi to byla klika, že jsem nemohl pouze zalepit pár děr a vyplout, protože tím by to asi skončilo. První krok byl kompletně vymlátit celý interiér a co nejrychleji všechno spálit. Laminát musel také pryč, střecha byla shnilá tak, že by neunesla děcko a kokpit to fakt nezachránil. Tahle etapa byla poměrně rychlá a já měl trup lodi a asi dvě přepážky. Výhra byla, že se mi vešla do garáže. Takže budu moct dělat celou zimu a na jaře vypluju. V té době jsem už měl představu, jak by měla na konci vypadat, ale neměl jsem prakticky žádné dílenské vybavení a celou rekonstrukci řešil s bruskou, stolní pilou a vrtačkou. Tomu jsem musel přizpůsobit „technologii rekonstrukce“.

Rozhodl jsem se loď odýhovat mahagonovou dýhou. Koupit dýhu není v dnešní době problém a ani to není až tak hrozně drahé. Už tenkrát mi přišlo, že nemůžu dýhu na palubu lepit ve velkých kusech. Spíš jsem se snažil, udělat to tak nějak loďařsky. Tak jsem z dýhy na stolní pile řezal takové obdélníky, lepil to na tu starou smrkovou laťovku Chemoprenem. Ono to docela šlo a postupně se z vraku klubala docela pěkná loď. V okamžiku kdy jsem loď nalakoval, tak nebylo na světě hrdějšího stavitele lodí. Opravdu jsem si s tím vyhrál a výsledek byl daleko za původní představou. Během zimy jsem loď buď opravoval, nebo sháněl další potřebné vybavení na internetu. Kupodivu plachty byly použitelné, stěžeň a ráhno jsem nějak opravil (v této době ještě neměla gaflové oplachtění), potahy na matrace ušila manželka, tak ještě motor. Motory nemám rád, nerozumím jim, dělají hluk a vibrace, prostě nutné zlo. Z výše uvedených důvodů, s vědomím, že chci plachtit a ne motorovat, bylo jasné, že budu kupovat použitý motor. Vzhledem k tomu, že motorům opravdu nerozumím, tak jsem nechtěl motor kupovat od nějakého soukromníka. Padnul mi do oka inzerát, České Budějovice nejsou daleko, zavedená firma, v nabídce 5HP za 15 000 Kč. Motor sice nechtěl nastartovat, ale pak nějak naskočil a já ho koupil. Při rekonstrukci téhle lodičky jsem udělal mnoho chyb a spoustu věcí musel předělávat a opravovat, ale tohle byla chyba největší. Motor prakticky nikdy nefungoval. Po nějaké době jsem se konečně odhodlal dát ho do servisu v Praze a tak jsem se dozvěděl, že má prasklou hlavu, čímsi zalepenou a odkudpak jsem ho koupil. Reklamace neuznaná, ale to je jiný příběh.

Konečně jaro, duben 2014 a mám hotovou vlastní loď. V té době už je to Sahara. Jméno vymyslela přítelkyně kamaráda a měl jsem pocit, že když se bude jmenovat Sahara, tak bude vždy suchá, takže proč ne. Během zimy jsem se stal členem Českého Yacht Klubu a měl i přidělené místo ke kotvení na nejhezčím místě v Praze. Můj dnes už osobní dopravce lodí Saharu naložil a v Lahovicích jsme ji dali na vodu. Byl krásný slunečný den a po proplutí Modřanskou komorou jsem vytáhl plachty. Foukalo od severu a užil jsem si nádhernou stoupačku až do Podolí. Sahara docela budila zájem lidí a často jsem musel odpovídat na otázky, jak je uděláno tohle, či tamto. Když došlo na můj geniální nápad s dýhou lepenou na smrkovou laťovku Chemoprenem, tak někteří měli určité obavy, ale vzhledem k tomu jak loď vypadala, se to jevilo jako správné řešení. Dokonce ještě po prvním dešti, kdy do lodi zatékalo jen lehce, jsem nepochyboval. Těch pár mezírek zalepím a bude to. Bohužel mezírek přibývalo a také byly větší a větší. Střídání deště a slunce udělalo své. Loď sice stále vypadala dobře, ale v dešti už bylo skoro lepší zůstat na palubě. Jediné místo kudy do lodi neteklo, byla střecha. Proto jsem vždy naskládal matrace na stůl v kajutě s vědomím, že před každým vyplutím budu z lodi muset napřed vybrat vodu. I tak jsem si užil pěknou sezónu a ověřil jsem si, že mít vlastní loď je prostě super. Často se mě lidi ptají, proč mám loď v Praze, proč ji nedám na Slapy nebo na Orlickou přehradu. Je to jednoduché, v Praze jsem každý den a nemusím řešit, jestli to má dneska cenu nebo ne. Ono totiž když fouká na Slapech, tak v Praze fouká taky.

Na podzim jsem sklopil stěžeň a vyplul směrem k Lahovicím. Tam jsme Saharu opět naložili na Liazku a odvezli domů. Ještě ten den jsem se pustil do druhé, tentokrát ještě zásadnější rekonstrukce. Prakticky vše co jsem udělal při první rekonstrukci šlo dolů. Doplnil jsem dílenské vybavení o nezbytné stroje, takže dnes mám pilu, hoblovku s protahem, čelní brusku, válcovou brusku a dokonce spodní frézku. Všechno v hobby kvalitě, ale při troše trpělivosti to jde. Tím se moje možnosti značně posunuly a můžu pracovat s masivním dřevem. Rozhodl jsem se udělat interiér v dubu a palubu opět z mahagonu. Nakoupil jsem materiál, fošny 55mm a z nich řezal prkýnka. V interiéru 3 mm dub na obklad stěn. Paluba dostala první vrstvu z 6 mm dubu. Ten je pohledový z interiéru. Druhou vrstvu jsem udělal z 6 mm mahagonu. Vše lepené na sraz polyesterovou pryskyřicí. Po přečtení snad všeho, co se dá na internetu najít, jsem se rozhodl palubu ještě přetáhnout skelnou tkaninou. Používal jsem tkaninu 200g/m2. Ta po prosycení pryskyřicí nebyla na mahagonu vůbec vidět. Strávil jsem s tím opravdu všechen volný čas, pouze na Štědrý den jsem měl zákaz jít do garáže. Stěžeň jsem zkrátil a dodělal gafli. Nechal jsem ušít nové plachty a předělal celou takeláž. Na podruhé se rekonstrukce podařila a do lodi neteklo. Vše vydrželo celou sezónu a nakonec jsem loď nechal na vodě i přes zimu. Do lodi sice nezatékalo, ale objevily se jiné problémy. Vše to souviselo se skelnou tkaninou, kterou byla loď potažena. Vlhkost je prostě všemocná a na lodi se začaly objevovat místa, na kterých tkanina pnutím začala bělet. Nevím, co to v Praze prší, ale za dvě sezóny mi to prakticky smylo pryskyřici z paluby a bílá barva na střeše špinila jak vyvápněná stěna. A to byla střecha natřena dvousložkovou epoxidovou barvou. I tak loď vydržela dvě sezóny na vodě vcelku bez problémů.

Když skončila sezóna 2016, tak jsem loď opět přesunul domů do garáže. Tentokrát se mělo jednat pouze o kosmetické úpravy. Sundal jsem všechno sklo z paluby, celou loď přebrousil a dostala nový lak. Také jsem se vrátill k laku Le Tolkinois. Nejvíc pozornosti jsem tentokrát věnoval kokpitu. Poprvé jsem mahagonový obklad nelepil na sraz, ale s 5 mm mezerou vyplněnou Sikaflexem. Byla to sice piplačka, ale když vám to roste pod rukama, tak je to prostě radost. Je jaro 2017. Sahara je opět na svém místě na Vltavě a opět mi přináší radost. Lodě mi učarovali tak, že jim věnuji podstatnou část svého času a dospělo to tak daleko, že jsem si pořídil loď v Řecku, dal v práci výpověď a rozhodl se být na moři víceméně trvale. To je už ale úplně jiný příběh a je ještě na svém začátku.

Každý může plout. www.naplachty.cz

 

 DÁLE JSME NAPSALI 
title

Korzár Delfi

Moje loď | Petr Suchyňa
title

Caravelle 33 Lagun

Moje loď | Libor Stacho