Hlavní stránka
Blog Charter Co se děje Ekonomika Historie Kutil Lidé Loděnice Magazín Marketing Moje loď Napsali před Novinky Plavba Právní poradna Představujeme Rádce Sport Technické novinky Technika Test Test použité lodě Videoprohlídka  
 

Motto: „ pořád se něco děje….“

 

Lagun - cesta na jih

3. část - Příprava lodě na sezónu a spuštění (18. týden roku 2017)

Ve středu 3. května nastal den D. Dlouhý, předlouhý den. V 5:30 zvonil dle dohody telefon, Pavel a Jarda právě vyráží z Hradce. Sraz jsme měli dohodnutý v 7:00 na výpadovce z Prahy směrem na Ústí n/L. Já to měl na místo asi 40 minut, tak jsem v 6:20 se synem vyrazil. Krátce po sedmé jsme se sešli a přeložili věci k Pavlovi do auta.

 

Čekalo nás zhruba 600 km, s nutnou rezervou asi 6 hodin jízdy do přístavu v Rostocku. Trajekt jsme měli zabukovaný na 16:30. Do přístavu jsme přijeli pár minut před půl třetí. Ještě zde stál trajekt do Trelleborgu co měl odjet ve 14:30. Šel jsem se zeptat, zda náhodou nemají místo a nevezmou nás dřív. Neměli. Velice ochotný mladík mi řekl, že by to sice bylo možné, ale tato linka je vyprodaná do posledního místa. Docela kontrast s tím, že v dalším spoji nás bylo poskrovnu. Nákladní paluba byla sice plná náklaďáků, ale na pasažérské palubě se potulovalo pár lidí z osobních aut a asi dvacítka řidičů kamiónů. Ještě jsem se zeptal kde jsou k dostání nějaké dobré ryby. Odkázal nás buď na restauraci kousek zpět u příjezdové cesty, ale tu jsme viděli zavřenou, anebo malý imbiss na druhém konci velkého seřadiště aut.

Dvouhodinové čekání na trajekt, nakonec s naloděním začali skoro hodinu před vyplutím, jsme si zpříjemnili něčím dobrým k snědku. Každý měl jinak upravenou rybu.

Uteklo to jako voda a už svítil zelený semafor. Vyrazili jsme do útrob ocelového obra vstříc dalekému obzoru. Naše loď plující pod švédskou vlajkou nesla jméno podle knižní postavy MS Peter Pan a je to jedna z nejnovějších lodí na této trase. Vnitřní výzdoba se nesla v duchu této pohádky. Myslím, že byla rok výroby je 2001. Na lodi nás bylo pomálu, tak jsme si vybrali velmi pohodlné sezení na přídi lodě v salonku s barem, momentálně zavřeným.

 

 

 

Hodinu po vyplutí se tento bar otevřel, tak i nějaké pivko teklo. Cesta lodí to byla delší než obvykle ze Sassnitz. V Trelleborgu jsme byli v 10 večer. Po vyjetí z trajektu se začala tvořit fronta. To loni nebo předloni zavedli Švédové, ale i Dánové, vzhledem k imigrační vlně důkladnější kontroly na vstupu do země. Zastavila nás švédská dáma v uniformě a že kam jedeme a co tam budeme dělat. Zda hodláme ve Švédsku také pracovat. Měl jsem nutkání ji říct, že budeme pracovat na lodi až se z nás bude kouřit, ale mohli by si to vyložit různě. Tak jsem jen řekl, že jedeme na loď. Ukázala nám odstavné místo a že si prosí vidět kufr. Krátce se podívala co vezeme, poděkovala a vrátila pasy. Mohli jsme jet dál. Cesta s malými pauzami dalších skoro 700 km nám zabrala skoro 9 hodin. Ráno jsme si přesně v 7 hodin otvírali bránu do maríny.

 

 

 

Být na cestě 24 hodin z Prahy je už dost dlouhé a únavné. Pavel to měl z Moravy ještě náročnější a delší. Ale nic jiného nám nezbývalo. Přijeli jsme až k lodi, oblékli montérky a začali chystat loď. Vyskládali jsme část věcí z auta a hlavně 5 akumulátorů. Pavel s Jardou se po sundání těžké plachty pustili do demontáže hangáru zimního stání a já jsem vkládal na místo akumulátory - v případě servisních dost špatně přístupné - a vše zapojoval. V seznamu prací jsme si postupně odškrtali jednotlivé položky. Po hangáru došlo na očištění lodního trupu pískem na nádobí a potom navoskování voskem. Docela to prokouklo po zimě. Ne však na všechno došlo podle plánu. Chtěl jsem toho udělat v zázemí maríny co nejvíce, ale počasí až tak nepřálo. Přes den celkem na sluníčku fajn teplo, ale po západu hned zima. Natřel jsem olejem Timberguard jen zadní teakovou palubu, ale když jsem viděl jak neschne musel jsem na jakékoliv další natírání zapomenout. To jsem ještě nevěděl, že do rána bude pod nulou, bylo -4°C. Později v Polsku jsem ji musel natřít stejně znovu, protože jak na nezakrytou část padla rosa, udělaly se tam světlé fleky. Část pod bimini to přežila bez úhony, i když také schla ještě druhý den. Naštěstí olej nebylo potřeba znovu brousit, na rozdíl od laku, kdyby tam byl použit.

I když se celý den v maríně pohyboval jeřáb a možná bychom ho i zastihli ještě ve čtvrtek, rozhodli jsme se, že vzhledem k únavě z cesty nebudeme tolik pospíchat a necháme jeřáb až na pátek dopoledne dle původní rezervace termínu jeřábování.

V pátek po snídani jsme dodělali zbylé drobnosti a pak jsem zašel za správcem, že můžeme do vody. Předtím jsem ještě zkušebně velmi krátce nastartoval motor, abych si předem ověřil že pod jeřábem nebude nějaký problém. Chytnul ihned bez jakýchkoliv problémů. Jonas, správce maríny a jeřábník v jednom, mi řekl, že převeze ještě jednu loď a za cca půl hodinky bude u nás. Tak se i stalo a po půl jedenácté se Lagun už houpala ve vodě.

 

 

Dal nám více než hodinu čas na stání u betonového nábřeží pod jeřábem, asi měli polední pauzu, nebo další loď nebyla momentálně připravená. Toho jsme rádi využili kvůli snadnému přístupu k lodi a navozili a nanosili vše, co se dalo z auta do lodě odnést, včetně plachty, dingy atd. Zeptal jsem se ho také, kam se můžeme postavit, že původní pronajaté místo u mola F je již obsazené jinou lodí. Vyčlenil nám stání na 2-3 dny dle potřeby na čele mola E.

Když jsme odrazili od mola, zapluli jsme rovnou pod jeřábek na stavění stěžňů. Chtěli jsme ho postavit do oběda a to se také povedlo. Práce šla celkem od ruky. V poledne už stěžen byl vyzdvižen nad loď a usazen. Vyběhl jsem na vrchol jeřábku a osadil korunku s přístroji (Windex, anténa, radarový odražeč, kotevní světlo a čidlo windmetru) a před 14 hodinou jsme už mazali na thajské nudle kousek od maríny, směrem na Svinninge, velká to mňamka za 80 korun. Nabídku si můžete zobrazit na http://www.svinningethaifood.se/meny/. Položka 8 je naše nejoblíbenější. V poledne je také v ceně nápoj dle vlastního výběru, vychlazené pivo byla jasná volba. Pak jsem se ještě vypravil vedle v krámě koupit balíček zápalek, na lodi byly už jen poslední 2 sirky. Stály pakatel, jen 20 korun (švédských přirozeně).

 

 

Po návratu kluci nachystali a upevnili plachty a já jsem mezitím vyměnil olej v motoru i s olejovým filtrem. V podvečer jsme se ještě rozhodovali, zda se s Pavlem neprojedeme po zálivu, probefahrt vzhledem k pozdnímu času však již neproběhla. Že snad zítra dopoledne možná jedna rozlučková.

I tedy jsme nachystali vše pro zítřejší vyplutí, zbývalo jen natankovat vodu do nádrže a ejhle, na mole voda neteče. Není se co divit, když jsou v noci ještě mrazy. Kousek od místa jeřábování je technická budova, která má zvenku zahradní ventil a dost dlouhou hadici. Nebylo nic jednoduššího než přeplout pár desítek metrů zpět pod jeřáb. V páteční podvečer už veškerý ruch utichl, nikde nikdo nebyl. Nemohli jsme tak znovu pod jeřábem nikomu překážet. Rozhodnuto, nabereme vodu zde. Chtěl jsem nastartovat a nic, první předzvěst událostí příštích hodin. Asi na třetí, čtvrtý pokus a při současném povytažení a zatlačení „chcípáku“ (dekomprese motoru), kterým jsem chtěl odlehčit startéru, mylně se domnívajíc, že baterky jsou již několikerým použitím při posouvání lodě sem a tam poněkud vybité, se zadařilo. Natankovali jsme plnou nádrž vody a vrátili zpět na konec mola E.

V sobotu jsme si trochu přispali po únavě z předchozích dnů a zkušební plavbu jsme zrušili. Počasí stejně bylo nic moc, zataženo a chladno. Dali jsme si dobrou snídani a Pavel se rozhodl, že se pomalu sbalí, nanosí věci do auta a pak osprchuje. Měli jsme v plánu ještě jednou zajet na nudle, dokud je tu ještě Pavel s autem a on vyrazí s větší, než plánovanou, rezervou směrem k přístavu v Trelleborgu. Absence zkušební plavby se ukázala jako malá chyba v přípravě, protože když jsme se s Pavlem ve 12 hodin rozloučili a seděli jsme na lodi už jen sami dva s Jardou, bylo jasné, že není na co čekat a i půl dne plavby za pěkného počasí bude dobrý začátek a kousek mil z plánované porce za námi. Původní plán jsem měl připravený na 10 až 11 denních etap. A zbytek do očekávaných 14 dní byla nutná rezerva.

A nastalo hrobové ticho.

Jeden den z těch, které nemusím zrovna moc často. Nečekaná porucha motoru. Ani po usilovném snažení natočit motor na několikátý pokus nic a nic. Ve snaze pomoci mu jako včera v podvečer dekompresí se mi podařilo navíc urvat zalisovanou koncovku na struně (bowdenu) u motoru. No nic, motor zastavit půjde po zvednutí krytu i ručně. To je v tuto chvíli ten nejmenší problém.

Štěstí v neštěstí bylo, že pořád loď stojí v maríně, kdyby něco. Pavel bohužel už odjel před necelou hodinou. Nechtěl jsem mu volat, ať jede zpět. Měl sice nějakou časovou rezervu, ale takto by o ní zcela jistě přišel. A je otázkou, nakolik by nám mohl pomoci. Možná přivézt nějaký náhradní díl, pokud by se jednalo o banalitu. Byl jsem docela naštvaný, protože byla sobota odpoledne a vidina toho, že tu zůstaneme stát do pondělí než seženeme nějakého servisáka, byla pěkně nepříjemná. Tušil jsem, že dnes se tedy tak či tak nepopluje. Původní plán byl uplout ještě v sobotu mezi 30 a 40 Nm. V tuto chvíli to už bylo pasé.

Tak co teď? Nefunkční motor. Kde začít? Je to starý relativně jednoduchý atmosférický dieslový motor bez turba či kompresoru, který nemá žádnou elektroniku, nic. Trochu elektřiny potřebuje jen startér, aby motor roztočil. Nic víc. Pak už koně v motoru pracují zcela nezávisle, tedy pokud jim dodáme patřičné množství ovsa.

 

V první chvíli jsem podezříval akumulátory. Motor má svůj okruh 12V se dvěma akumulátory po 60 Ah. Jsou staré dost, možná i 10 let. Zatím sloužily výborně a nic nenaznačovalo, že by mohlo být po nich. Napětí měly dostatečné, kapacitu jsem neměl jak rychle ověřit. Tak jsem se rozhodl, že jako první vyměním baterie motorové se servisními. V lodi jsou 3 úplně nové servisní akumulátory po 80Ah, plně nabité. Práce alespoň na hodinu, dostat se k nim a vše přeházet. Nebudu vás napínat, situace pořád stejná. Uvažoval jsem, že se podívám po správci maríny, pokud ho ještě zahlédnu, že bych si nechal doporučit nějaký servis. Na nástěnce v klubovně maríny sice visí kontakt na hotlinku servisní firmy, ale v lodi není lodní motor, ale automobilový, viz foto. Takže bychom potřebovali spíše autoservis od Mercedesu, ale v sobotu odpoledne. Nevím jak kde, ale o víkendu jsou to spíše mechanici s odtahovkou, pokud se nejedná o banalitu, třeba spálené pojistky, tak stejně na místě nic neopravují.

Takže jsem i tuto variantu zavrhnul. Jarda, který se mnou celé dobrodružství absolvoval toho příliš nenamluví, ale za to je takový hloubavější všetečka a pořád něco zkouší, vylepšuje, opravuje, čistí atd. A koumal a koumal, kde by mohl problém. To jen předesílám tak na okraj.

Dále jsme hráli hru „přítel na telefonu“. Jura v Brně nám po slovním popisu problému tvrdil, že v 99% případů, později slevil na 90%, se jedná o zavzdušněný palivový systém. Tvrdil to dost přesvědčivě až jsem mu nakonec uvěřil. Nejlepší jeho slova nakonec byla : „Kluci to dáte, já vám věřím.“ Nebýt toho, vykašlu se na to a hledám na webu servis ochotný opravovat motor v sobotu a v maríně. Začali jsme tedy kontrolovat a odvzdušňovat před čerpadlem nízkotlaký i vysokotlaký okruh za čerpadlem. Ruční podávací pumpička už byla trochu vyžvejkaná a kolik podala, skoro tolik ucákla kolem sebe. Přesto se podařilo přívod před filtrem zkontrolovat, že je bez vzduchu a nafta teče jak má. Pak jsme odpojili tlakové trubky u vstřikovačů jednu podruhé a protočením motoru odstříkli z každé trošku nafty. Ve dvou nafta byla okamžitě, ve dvou po malé chvilce. Tedy trochu vzduchu tam mohlo být, těžko posoudit.

Po opětovném zapojení všeho a očištění od nafty zkoušíme nastartovat a zase nic. A čas běží a Slunce již zapadá.

Přítel na telefonu je vyčerpán, zkusíme nápovědu 50 na 50. Když není systém zavzdušněn, může to být ještě zvířená nafta - dolil jsem včera do 180 litrové nádrže 100 litrů nafty. Stejně tak mohla být v naftě voda, kterou jsme nalitím do poloprázdné nádrže mohli rozmíchat.

Moc jsem tomu nevěřil, ale co kdyby. To by znamenalo naftu přečerpat a později přefiltrovat, vše ručně. Nemám elektrické naftové přečerpávací čerpadlo, které asi ale pro podobné účely pořídím. Loď má ještě jednu stejně velkou nádrž na 180 litrů, která se v současnosti nepoužívá. Propojka s druhou nádrží je zavřená. Původní majitel mi to zdůvodňoval tím, že v náklonech se mu nafta mezi nádržemi přelévá zrovna tak, jak nepotřebuje a vždy něco zůstane v té, z které motor naftu nebere. Na to konto hloubavý Jarda navrhl, že to je škoda nepoužívat, když závodní lodě používají vodu a její přečerpávání do návětří jako přemísťovaný balast, že mi bychom mohli takto pracovat s naftou. Obě nádrže jsou symetricky umístěné vedle motoru. Abych pravdu řekl, ještě jsem tolik nafty nepotřeboval, ani jsem nebyl v místě, kde by stála tak málo peněz, abych vše naplnil až po okraj. Skutečností je, že nevím, co v druhé nádrži je či bylo a napřed bych ji musel propláchnout a vyčistit. A dobrý přístup k ní zrovna není. Nafta od pohledu vypadala dobře, nečistotám ani vodě jsem nevěřil. Zvažoval jsem vyměnit palivový filtr. Druhý na lodi vozím. A do budoucna ještě pořídím tzv. „skleničku“, odlučovač vody, případně i v kombinaci s dalším předřazeným filtrem. To v současném palivovém systému zatím chybí.

Abychom se mohli lépe domlouvat, poslal jsem Jurovi fotku motoru. Dal mi ještě číslo na odborníka přes motory (pan Jiří Pasler v Praze), že to s ním předjedná, kde dále hledat chybu. Jarda všetečka přišel s tím, že nyní je čas prověřit „dráty“ co vedou někam k motoru. Já jsem od začátku tipoval závadu někde ve „žhavení“. Jednak studený motor bez žhavení nechytá nikdy, teplý na otočení klíčkem okamžitě. Dále proto, že žhavení trvalo vždy minimálně 40 sekund. A měl jsem pocit, že v poslední době musím malinko přidat na této době nažhavení. Od začátku, co jsem loď koupil, studený motor vyžadoval tuto delší dobu. Běžný motor v autě tak dlouho nežhaví. Tento motor jsem v autě nikdy nezkusil, tak jsem to považoval za normální jev. Dnes s odstupem si myslím, že již v dávné době bylo založeno na problémek, který nás toto sobotní odpoledne až do večera tak pěkně potrápil. Panu Paslerovi jsem zatím nevolal, protože nám ještě zbývalo prověřit to podezřelé žhavení. Mezitím se ozval Jura, že viděl fotku a nevěděl, že to není lodní motor, ale automobilový. Tedy trochu slevil z procent zavzdušnění a přidal je na jinou možnou poruchu. Možná i to žhavení.

Na tomto místě Jarda navrhl pro technicky nadané jedince odbornější vsuvku: Ten motor je atmosférický diesel Mercedes-Benz 240D, vyráběný mezi lety 1975 až 1985, výkon 48kW při 4200 ot./min. Myslím, že se jedná o typ W123 a původně běhal v některém autě u nás přezdívaném „piano“, díky hraně kufru připomínající víko na piánu. Globálně má pověst neúnavného držáku, který dodnes v zemích třetího světa slouží taxikářům. A je pořád dostatek náhradních dílů k dispozici.

 

 

Je v provedení s nepřímým vstřikem, s tzv. předkomůrkou, což ho na jednu stranu předurčuje ke krásnému, na diesel tichému a měkčímu chodu, způsobeným pomalejším nárůstem tlaku nad pístem. Na rozdíl od motorů s přímým vstřikem paliva, které studené bouchají jak u kováře. Na druhou stranu má o něco vyšší spotřebu, uvádí se, že až o 0,5l/100 km proti srovnatelnému motoru s přímým vstřikem. A mezi výhody dále patří, že není tolik citlivý na čistotu a kvalitu nafty. Údajně jede i na fritovací olej (nezkoušeli jsme). Dále vyniká dobrým promísením paliva se vzduchem a nižšími nároky na vstřikovací soustavu. Tyhle dvě koncepce se zároveň liší i dosažitelným kompresním poměrem - ten je právě u komůrek nižší (zde 21,5:1), a proto se bez žhavení nedá v podmínkách mrazivého Stockholmu nastartovat. Snad někdy v tropech to bude možné. Proto taky Jarda po základním odvzdušnění palivového systému prosazoval hledání závady tímto směrem. Nafta tam nějaká šla, z výfuku to občas zasmrdělo.

Já jsem si už poněkolikáté říkal: jsme blízko, blizoučko. Paráda, no nic nebylo blízko, ještě nějakou hodinku tato akční adventure hra, nebo jak to nazvat, bude trvat. Také nás to ale začalo bavit. Jura povzbuzoval na dálku, ještě párkrát zopakoval, že nám věří, no nemohli jsme ho zklamat.

Tipoval jsem už jen 3 možnosti, například vadné relé. Nemáme druhé a nebude snadné shánět v této situaci druhé. Nevadí, vyřadíme ho a v případě potřeby budeme žhavit „ručně“ .Jeden z nás převezme funkci relé. Po ohřátí motoru ho stejně nepotřebujeme. Teplý motor vydrží minimálně 3 hodiny - později jsme si jen tak cvičně ověřili, že i 5 hodin. Tak až ho roztočíme a zahřejeme, budeme pravidelně startovat, pokud se popluje pod plachtami. A v noci natáhnu budíka na 3 – 4 hodinový interval. Obětujeme tomu trochu nafty a to půjde. Chtělo by to na noc nějakou elektrickou topnou dečku na motor, abych nemusel vstávat a přikládat pod kotel.

Druhá možnost se nabízela, že někde bude špatný kontakt, nebo přerušené vedení a třetí poslední, že žhavící svíčky odešly do věčných lovišť, sic málo pravděpodobné, protože všechny 4 naráz by bylo krajně podezřelé, ale je to možné.

Ověřit funkci těchto svíček se zdálo vzhledem k omezenému přístupu jako zatím nejrychlejší. Ještě jsem neuvedl, že Jardovy ruce předtím posloužily jako „tester žhavících svíček“. Jarda povídá: „Budeš žhavit a já budu prstama brnkat na konce svíček, abych se nepopálil. Měly by být alespoň trochu teplé.“ Jak jsme řekli, tak jsme udělali. „A nic, tož slez.“ Aha to je jiný příběh. Studené jak psí čumák. Jsme blízko, už po několikáté. Jisté se zdálo už jedno, že motor nejde nahodit, protože ho nedokážeme nažhavit. V každém případě ať si pod nefunkčním nažhavením představíte jakoukoliv situaci, vždy je to smutné. Ale starý lišák to nikdy nevzdává, když chce něco nažhavit musí si pomoc jinak, když to nefunguje jak má, tak třeba ručně.

Co kdybychom ty žhaviče napojili nakrátko přímo na baterie? Startovací kabely jsou v lodi vždy. Třeba na výpomoc startovacím bateriím když skomírají a servisní díky soláru mají energie přebytek.

Začala tedy operace žhavení. Nepřítel byl zticha. Rozmístil jsem kolem motoru 2 hasičáky. Jeden starý, původní, švédský. Kdyby selhal, byl tu ještě jeden fungl nágl nový český. V tandemu by to jistě zvládli, kdyby nedej bože bylo potřeba.Takže kostra na motor je dobrá, červený startovací kabel s kleštěmi na konci Jarda držel v ruce jako toreador a jal se dráždit býka ukrytého někde pod podlahou kormidelny.

Povídá: „Zkusím to krátce někde u žhavičů podržet a sleduj co to udělá.“ No, co to udělalo nevím, zda to byly sekundy 2, 3 nebo 4 a už se valil dým od motoru.

„Jardo rychle pryč! Utíkej, býk se probudil. Já na něj hodím muletu.“ Teda, co to pletu, jakou muletu, nejsme v koridě, i když to tak chvílemi vypadá, červenou hasicí roušku, co je poblíž, protože nad motorem je kuchyňka. Muletu jen vzdáleně připomíná. Nakonec se ukázalo, že se nic dramatického neděje. To jen jednotlivé žhavicí svíčky jsou pospojované takovým silným zvlněným drátem. Je to dobře vidět i na fotce. Na něm samozřejmě po předchozím odvzdušňování ulpělo trochu nafty. Průchodem proudu se zahřál stejně jako svíčky a nafta začala trochu kouřit. Nic jsem nemusel hasit, jen jsem otočil klíčkem a ……(v divadle by rejža zařadil přestávku, v televizi reklamu).

Pokračování příště? Nebo jste zvědaví co se dělo dál? Vydržíte měsíc do dalšího vydání? To by mě tedy zajímalo.

 

 

Ale jak se říká, nejlépe se učí na cizích chybách, alespoň já se o to snažím, povím vám jak to bylo dál. Třeba v podobné situaci ušetříte spoustu času. A vy zkušení profíci, automechanici se nesmějte, každý to tak dobře nezná. Mě jsou principy známé ještě ze školy, ale pokud v tom nemáte rutinu, nevzpomene si hned na všechny souvislosti, čím začít. Co vyloučit jako první. Jo, škola života a tentokrát ta lekce nebyla zatím ani nějak drahá, nepočítám-li čas strávený jedno sobotní odpoledne v maríně hraním si na automechanika od Mercedesu.

Tak tedy otočím klíčkem a ten, kdo tipoval, že motor naskočil „na drc“, má pravdu. Žhavení doslova sekundové, ručně moderované a motor nám najednou předl jak spokojená kočka. Hip hip, hurá, máme funkční motor a budeme schopni se i možná posunout někam blíže do civilizace, kde třeba bude servis, nebo prodej náhradních dílů, nebo cokoliv co dokážeme pěšky „ošéfovat“. Nálada se prudce zvýšila. Rozhodl jsem se z titulu své funkce rozdělit posádce mimořádný příděl rumu, když už to teď bylo na dobré cestě.

O radost jsme se samozřejmě podělili i s Jurou a připili si také takto na dálku do Brna. Ale vyhráno nebylo. Představa, že přestane foukat (ta lepší), nebo se dostaneme někde do úzkých (ta horší) a budeme muset oddeklovat „kapotu“ motoru, baterky a ručně propojovat startovacím kabelem za plavby, a tak startovat, nás docela děsila. No nic. Jedna ze tří proměnných byla zdárně v té původní dlouhé rovnici o mnoha neznámých vyřešena. Však mi také později Jarda v jednom z mnoha dlouhých hovorů za plavby prozradil, že měl z matiky vždycky jedničku, na rozdíl ode mne. Já co nepotřebuji okamžitě vytěsňuji, aby zbylo místo na nové zážitky a dobrodružství.

Zůstalo nám tak už jen vylučovací metodou určit, zda to jsou „dráty“ malého proudu (spínací okruh) či velkého (okruh napájení žhavení) anebo mezi nimi zapojené relé. Malá černá krabička, doslova.

Jarda navrhnul nejprve zkontrolovat spínací relé žhavení. Je umístěné až na konci motoru dost daleko od sundavacího krytu motoru. Dost špatně přístupné. Nejprve budeme naslouchat nepříteli, jak cvaká nebo necvaká při spínání. Buď jsme oba hluší jak polena, nebo relé necvaká. A proč? Je vadné, nebo je tak dokonale tiché? Dobrá tedy, Jarda má delší ruce než já, natáhne se přes otevřenou část až k relé a položí na něj ruku, snad když zmáčknu tlačítko žhavení ucítí nějaké vibrace sepnutí. Situace se opakovala, buď je Jarda necita na ruce, nebo relé je nefunkční. Možná také je tak moderní, že sepnutí nelze slyšet ani pocítit rukou. Dokonalý nepřítel.

Ha, na nás si hned tak todlencto relé nepřijde. Bohužel, vzhledem k pokročilé době, umazaným rukám, rozebraným dílům a nářadí povalujícímu se všude kolem, jsme si nemohli zatím ani uvařit večeři. Posilněni několika doušky piva, které zatím vzhledem k počasí nebylo potřeba chladit, a několika kalíšky rumu, který zatím vzhledem k počasí bylo potřeba zahřívat zevnitř, jsme se rozhodli jít po žhavé stopě stůj co stůj. Stejně nám nic jiného nezbývalo a času jsme najednou měli kolik jsme chtěli. Takže další krok, půjdeme po drátech se zkoušečkou. Co když relé nedělá to, co má, protože nemůže, protože prostě nedostává spínací impuls? Jarda je velmi pečlivý a vytrvalý jak buldok. Jak jde po stopě, tedy pardon, po drátě, ani pivo ani rum ho od toho neodtrhne. J

I společnými silami jsme zjistili, že „štáva“ do tlačítka teče, za tlačítkem teče, k relé nedoteče a ztratí se nám cestou. Kde to je? U motoru někde vzadu, kam není vidět a nedá se ani dosáhnout. Budeme muset rozebrat skoro celou kuchyňku.

Vsuvka, rejža potřebuje zaplácnout hluché místo v příběhu, tak vložil podrobný popis rozborky kuchyně, šroubek po šroubku. Abych to zkrátil. Kuchyň rozloženou jsem viděl krátce před lety při koupi lodě. Samozřejmě si skoro nic z toho nepamatuji. A protože to je ruční práce původního majitele, ježek v kleci je proti tomu hračka pro malé děti.

Kuchyňka vystavěná nad krytem motoru má několik samostatných dílu různě skrytě pospojovaných. Vždy když už se zdálo, že jsme rozšroubovali poslední spoj, tak se někde objevil další. Kuchyňka a její jednotlivé díly se volně pohybovaly, ale nebylo možné její součásti oddělit od sebe. No hraní zase skoro na hodinu, ať nepřeháním. K relé jsme se museli dostat stůj, co stůj. Jednak to byl zdatný vyzývatel v této adventure hře, jednak jsme se na černou krabičku chtěli podívat zblízka. Také bylo jasné, že se bude muset ověřit každý kontakt. Má celkem 4. Očistit a nastříkat Kontaktolem. A také samozřejmě jít po drátě a zjistit kde se nám to ztrácí. Nebudu vás tím unavovat. Jedno foto jak to vypadá složené, zpět nám to už šlo podstatně lépe, radostněji, rychleji.

 

Když jsme se konečně dostali až do zákopu nepřítele, zjistili jsme dvě věci. Že kousek před přívodem k relé je pouzdro tavné pojistky, Ha, další neznámá se objevila v rovnici, poněvadž předtím toto místo bylo lidskému oku zcela skryté a věděl o něm jen ten, kdo to tam montoval. Pojistky v hlavní elektrárně lodě jsme zkontrolovali úplně jako první, to pokud by si někdo myslel, že nás to ani nenapadlo. A to je taky docela pěkná zábava. Jdete po pojistkách, jednu podruhé, a když jednu přepálenou objevíte, máte radost, jako když najdete velikonočního zajíčka. Vzápětí radost vystřídá smutek, protože pojistka nic nejistí, nemá žádný okruh, vede odnikud nikam. Prostě slepá ulička a taková nástraha pro toho, kdo sem zabloudí a začne si myslet, že by tomu mohl rozumět. A není zdaleka jediná. Již dříve jsem našel několik drátů které evidentně nikam nevedou, prostě konec, šmitec, šlus. Měli dříve nějaký úkol, který už skončil.

Někdo se dobře bavil představou, co někdo další s tím bude dělat bez schématu. Tipuji to na nejednu předělávku. Možná i existoval nějaký plán, protože nejstarší dráty mají každý jeden vedle druhé na sobě malinkou plastovou ceduličku s číslem. Dokonalý plán, kdysi. Dnes tak trochu bludiště. No nic, už jsme u relé. Necvaká, nechvěje se, ale možná funguje, jen mu poslat ten správný impuls. Když jsme otevřeli pouzdro pojistky, našli jsme tam totálně spálenou pojistku. Hurá jsme doma. Vyměníme a frčíme odsud.

Tak vyměníme, se štěstím. V sadě pojistek jsem našel poslední modrou 25A. Tři už chyběly, vybral je už někdo přede mnou. I říkám si jen tak pro sebe, asi to je, či byla častěji se objevující závada. Snad nám tato poslední vydrží a hned se nespálí, jinou takto silnou nemáme, tady nekoupíme a slabší to nemusí vydržet. Pro jistotu ještě očistíme kontakty na relé, podíváme se na něj, případně opíšeme označení pro objednání nového. Tak snadné to však nebylo, nešlo sundat z držáku a nechtěli jsme držák poničit. Rezignovali jsme na demontáž, vyfotil jsem pro jistotu zapojení, u více než dvou drátů to tak vždy dělávám, už jsem se poučil. Nejsou pak dohady, kde který byl.

Jsou tam dva žluté a dva modré, z toho dva silné a dva tenké, to už pár kombinací dává. Po sundání dvou konektorů drží dva dráty u sebe. Ale, ale, další pikoška, nějak se nám to tady speklo, doslova. Spečená izolace až na holé žíly. Zkrat jak prase. Proto odešla pojistka. Nebo také mohly být špatné kontakty, přívody se pak hřály. Nebo se navzájem o sebe třely tak dlouho, až se prodřely. Nebo kombinace všeho. Každopádně jsme byli v cílové rovince. Porucha se mohla pomalu prohlubovat i tím, že se stále přidávalo na době žhavení, tím se samozřejmě izolace více a více zahřívala, a tak se pak přihodilo to, co se muselo stát. Nemá cenu více pátrat jak se to stalo, v jakém pořadí. Faktem je, že jsme pořádně provedli izolaci elektrikářskou černou páskou. Všechny kontakty očistili a prostříkli Kontaktolem. Vyměnili pojistku a vše zase složili do původní stavu. Myslím vedení. Kuchyň ještě musela počkat.

Po mnoha hodinách práce nastal okamžik pravdy.

A zase nic. To snad není možné. Je to snad zakleté? Proč zase nežhavíme? Jarda rutinně vzal znovu zkoušečku do ruky, vždyť jsem říkal, že je jak buldog na drátě, tedy na stopě. K relé zase nic nedoteče, ani k pojistce. Jde více zpět po vedení až k tlačítku a povídá: „To je nějaký divný, před tlačítkem šťáva je a za tlačítkem není. Vždyť tam odpoledne byla.“ Jo, to je sakra divné. Asi jsme samým mačkáním tlačítko umačkali k smrti. Předtím bylo tlačítko „radi“, tedy ready, teď už neradi = nepracuje.

 

Hledám v útrobách lodi jiné. Na lodi se najdou všelijaké poklady. Ale spínacího tlačítka nebylo. Ani zdánlivě podobné. Jediné, které by trochu vyhovovalo, abychom nemuseli předělávat a krimpovat konce drátů, byl spínač „tahem zapni, stiskem vypni“. Není to ono, někdo může zapomenout vypnout žhavení, ale jinou možnost jsme v dané chvíli neměli. Zapojíme, změříme. Vše je jak má být. Tak další pokus…

 

A zde bych už mohl opravdu skončit. Už je to docela dlouhé. Pokračování příště. Tak tedy za měsíc.

 

 

 DÁLE JSME NAPSALI 
title

Beluga Sahara

Moje loď | Jirka Houba
title

Korzár Delfi

Moje loď | Petr Suchyňa