Hlavní stránka
Blog Charter Co se děje Ekonomika Historie Kutil Lidé Loděnice Magazín Marketing Moje loď Napsali před Novinky Plavba Právní poradna Představujeme Rádce Sport Technické novinky Technika Test Test použité lodě Videoprohlídka  
 

Co je to štěstí?

„Muška jenom zlatá, muška jenom zlatá,“ opakoval ve známém filmu Jaroslav Marvan studentům. Kohokoliv se zeptáte, co je to štěstí, dostanete tuto odpověď. Troufám si říci, že je to jeden z nejznámějších citátů z filmové tvorby. Setkal jsem se tento měsíc se štěstím, nemělo však ani křídla, ani nebylo zlaté.

 

K 5. květnu nám končila platnost smlouvy na celoroční kotvení Artemis v chorvatském Punatu na ostrově Krk. Našli jsme si jiné kotviště nedaleko Šibeniku a bylo tedy nutné první květnový víkend s lodí přeplout nějakých 120 mil na jih. Nic, co by stálo za jakkoliv mimořádnou pozornost. Rutinní úkon, na který jsem se těšil. Ve čtvrtek 4. května jsme vyrazili z Prahy na cestu, abychom hned ráno v pátek byli u lodi. Jeli jsme čtyři a střídali se za volantem, takže cesta byla pohodová. Vynechám nyní detaily, kde jsme zastavovali na toaletu, na kávu, na střídání a o čem jsem se dal do řeči s obsluhou čerpací stanice na odpočívadle Zöbern. Byť by to bylo jistě zajímavé, ale tím by se mi cesta k pointě rozeběhla do takové šířky, že byste se mohli v celém příběhu ztratit. Spíše ztratit linku k odpovědi, co je to štěstí.

Trvalo asi dvě hodinky, než jsme vše přenosili do lodi, formálně na recepci mariny ukončili tamní pobyt a zastavili se v restauraci na snídani. Zase raději ponechám stranou detaily toho, zda „volské voko“ bylo dobře udělané či zda slanina pod ním byla málo osmažená. Byla málo osmažená, sám bych si jí udělal víc do zlatova, ale už zase odbíhám.

Kolem poledne jsme za deště vypluli a ještě jsme za sebou viděli Punat, když se vyjasnilo a opřelo se do nás Slunce. Stále za bezvětří. Ostatně on by nám vítr moc platný nebyl, protože jsme před měsícem odvezli starou přední plachtu k sailmakerovi do Rakouska, aby nám podle ní ušili novou (Elvström Sails). A oplachtění naší lodě má malou hlavní plachtu, která v podstatě sama moc netáhne. Na palubě byla ještě bouřkovka, kterou jsem byl připravený nasadit, kdyby nám trochu příznivě fouklo. A nefouklo. Bezvětří a příjemné teplo po chladném dubnu nás provázely až do setmění. Dvouválec Volvo Penta si broukal svou línou písničku, rychlost byla kolem 4 uzlů a kolem půlnoci jsme se rozhodli přistát na Olibu, protože času jsme měli dost, tak proč se nevyspat. První noc po měsíční pauze za obecním vlnolamem byla velkolepá. Lehce se to pohupovalo a já spal jako nemluvně. Tedy až potom, co jsme dopili Graševinu, kterou jsme si koupili v Punatu. Ani zde se nebudu rozepisovat o tom, co všechno jsme ve víně nalezli. Ale pravda to nebyla.

Když to srovnám s letní sezonou, tak v přístavu na Olibu bylo toho slunečného teplého rána úplně mrtvo. Dva rybáři na jedné bárce spravovali a rovnali sítě. Jednomu zedníkovi v tom tichu cinkala zednická lžíce o kolečko a kamennou zeď, kterou spravoval. To bylo vše. Naprostý ráj. Avšak jen do té doby, než jsme se rozhodli nastartovat a vyplout dál na jih. Motor nenaskočil. Nádrž byla plná nafty a nic. Šel jsem po celém potrubí a zkoušel na filtru, na čerpadle a na vstřikách, zda tam jde nafta. Šla. A motor ani jednou, ani jedním válcem neslíbil, že by se chtěl rozeběhnout. Asi po dvou hodinách bezvýsledných pokusů o nastartování najednou blafnul. Blafnul opatrně, jednou, dvakrát, třikrát, a pak začal blafat stále více, až se normálně rozběhl. Bylo bezvětří a Slunce pálilo. Vypluli jsme ze zálivu přístavu, na autopilotu jsme nastavili kurs 150 a několik hodin se kochali teplem a vodou. Motor si zase broukal svou línou písničku a my se sunuli rychlostí 4 uzle směrem k cíli. Trochu víc se za námi kouřilo, ale to mohlo být také tím, že nebyl žádný vítr, který by kouř rozfoukal a my bychom ho jako nikdy před tím v takové míře neviděli. Třicet pět let starý diesel má právo, aby si trochu odkuřoval. Ten den byl cílem Biograd na Moru, kam jsme podle propočtů měli dorazit kolem 21. hodiny. Nepotřebovali jsme marinu, ale těšili jsme se, že půjdeme do nějaké restaurace na pořádnou žranici a na místní víno.

Na úrovni Zadaru se však začali dít věci jinak, než bychom si přáli. Od moře od západu přišly mraky, začalo pršet a foukat přímo do čumáku. Začali se zvedat vlny a motor si přestával broukat línou písničku a přešel do nesrozumitelného opileckého zpěvu, kdy pod vlivem únavy z protivětru a vln vždy na chvíli téměř usnul, aby se za vlnou zase pokusil udržet rytmus. Moc se mu to nedařilo. Se vzrůstajícím větrem a vzrůstajícími vlnami se rychlost pomalu snižovala, až se ustálila na pěkných 1,5 uzlu, takže ze Zadaru do Sukošanu jsme ten kousek, který přehlédnete okem, pluli 3 hodiny. Na úrovni mariny v Sukošanu přestalo pršet, přestalo foukat a moře se začalo klidnit. Bylo něco před devátou večer a my se rozhodli, že ta žranice nebude v Biogradu, ale v Sukošanu, a tak jsem zamířil do mariny.

Kousek před vjezdem do mariny jsem se rozhodl, že oželíme žranici, sníme vše, co máme na lodi, poplujeme dál a využijeme toho, že je na moři klid. Když už nemůžeme plout na plachty, tak ať je alespoň klid na motor. Ráno bychom mohli být v cíli plavby v Šibeniku. Otočil jsem tedy kormidlem loď zádí ke vjezdu mariny a vzal kurs dál na jihovýchod. Ani ne minutu potom začal motor ztrácet otáčky a chcípnul. Vypadalo to tak, jakoby nám došla nafta. Pokusy nastartovat motor byly bezvýsledné. Ve slabém vánku od Pašmanu jsem vytáhl hlavasku a naivně doufal, že nás to sfoukne do mariny, protože jsme byli na úrovni jejího vjezdu. Vítr byl tak slabý, že jsme se vpřed vůbec nepohnuli, ale byl dostatečně silný na to, abychom splouvali bokem pod vjezd do mariny k vlnolamu. Bylo to tak 200 metrů od vjezdu a v dohledu žádná loď. Zavolal jsem mobilem na recepci mariny, požádal je s vysvětlením situace o pomoc a do minuty vyletěl z mariny gumák, který nás zatáhl dovnitř a my se vyvázali u mola.

Tak tomu říkám štěstí, protože motor mohl své „sbohem“ říci třeba ve tři hodiny ráno daleko od jakékoliv pomoci. Kdyby foukalo, tak bychom asi bez problémů pokračovali na plachty. Kdyby nefoukalo, tak bychom se do možná výrazně náročnějšího vyřešení situace houpali bez smysluplného pohybu vpřed na vodě.

V následujících dvou dnech se ukázalo, že to byla pro motor v uplynulých dvou dnech labutí píseň. Bylo také štěstí, že jsme s lodí skončili v místě, kde má své sídlo autorizovaný zástupce značky Volvo Penta. Zaplatili jsme tedy kotvení na měsíc, objednali instalaci jiného motoru, usedli do auta a vyrazili domů k počítači pilně pracovat.

První červnový týden bychom měli Artemis převzít s novým motorem. Pachuť po hořké pilulce rychle zmizela a zůstal pocit štěstí, že to vše tak dobře dopadlo. Taky se objevil nový pocit radosti z neplánované renovace, nové plachty a nový motor budou Artemis slušet a nám dají pocit jistoty a bezpečí při dalších letošních plavbách.

 DÁLE JSME NAPSALI 
title

Poslední slovo

Blog | Petr Láska
title

Editorial

Blog | Petr Láska