Hlavní stránka
Blog Charter Co se děje Ekonomika Historie Kutil Lidé Loděnice Magazín Marketing Moje loď Napsali před Novinky Plavba Právní poradna Představujeme Rádce Sport Technické novinky Technika Test Test použité lodě Videoprohlídka  
 

Člověk míní, život mění

Loď jménem Trixi jsem si půjčil v Göteborgu. Jednalo se o typ Maxi 84, což neznamená 84 stop, ale 840 cm. Jak jsem později zjistil, loď to není špatná, například ve velkých vlnách se chovala dost dobře, ale téhle konkrétní chyběla údržba a zodpovědnější přístup k vybavení.

 

Také, a to jsem se dozvěděl asi dvě hodiny před odplutím, nebyla pojištěná za čáru Kristiansand – Skagen. Protože jsem chtěl na Shetlandy, při jednání o charteru jsem to výslovně napsal, ale informace o rozsahu pojištění se mi tenkrát nedostalo. Po dost otravném vyjednávání jsme se dohodli, že na Shetlandy tedy nepopluji, ale že můžu plout podél norského pobřeží na sever až k Bergenu. I to pak dopadlo jinak, ale to už byla vůle Neptunova, u kterého se nejedná o nesolidnost, ale pouhý rozmar.

1. etapa: Göteborg – Kristiansand

Marína se nachází poblíž Göteborgu a jmenuje se Björlanda Kile. Svého času to prý byla největší marína v Evropě. Brrrr! Dlužno poznamenat, že i přes svoji velikost je velice přehledná a dobře uspořádaná. Co je nepochopitelné, je naprostý nedostatek záchodů a sprch. Asi je to dáno tím, že tu mají svá stání místní a ti to mají domů blízko.

Den pro předání lodi byla netypicky neděle. Nebylo dobré počasí (déšť, NE 5 – 6, poryvy až 8 Bft), takže jsem s odplutím nespěchal a nechal to na pondělí. Majitel ještě seřizoval autopilota, kterého jsem pak se střídavým úspěchem použil právě jen na první etapě a vždycky jen na chvíli kvůli navigaci, práci s plachtami atd. Nakonec jsem vyplul až odpoledne. Počasí bylo stejné jako v neděli, ale už jsem nechtěl otálet.

Vyplul jsem z maríny a postavil asi 1/3 kosatky. Trixi se rozeběhla pěti až šesti uzly, takže jsem víc plachet nedával. Proplétal jsem se mezi stovkami ostrovů, ostrůvků a skalisek, která lemují celé pobřeží od hranice s Norskem až do Kattegatu. Chvílemi trochu pršelo, ale nijak prudce. To vítr se činil víc – předpověď byla stejná jako na neděli a realita také.

Používal jsem kvalitní mapový plotter Lowrance, takže průjezd, byť docela komplikovaný svojí klikatostí, nebyl těžký. Po dvou hodinách jsem vyplul na volné moře. Tady byl docela hustý severo-jižní provoz, takže jsem byl ve střehu. O to víc, že se pod zataženou oblohou rychle stmívalo. Když jsem se vzdálil od plavební trasy, postavil jsem hlavní plachtu s jedním refem (víc jich neměla). Protože vítr byl zadoboční až zadní, dal jsem zpětnou otěž – nechtěná halsa v osmičkovém poryvu by nebyla to pravé.

Později začala kosatka flatrovat, protože hlavní plachta ji zakrývala, tak jsem ji zaroloval. Vítr střídavě sílil a slábnul. Kolem jedné hodiny v noci jsem míjel dánský Skagen. Abych se vyhnul zdejší velice frekventované plavební dráze, plul jsem asi 15 mil severně od nejsevernějšího dánského mysu. Světlo dvou velkých majáků mě provázelo dlouhou dobu. S žádnou velkou lodí nebyly problémy. Jediná, která mě předjížděla, mě ohleduplně objela. Divil jsem se, proč se tak vzdaluje z plavební dráhy. Vše se vysvětlilo později – nezamířila po objetí mysu na západo-jihozápad, jako ostatní lodi, ale na severozápad, tedy k západnímu pobřeží Norska.

V druhé polovině noci jsem začal být docela ospalý. Abych se trochu probral, začal jsem experimentovat s autopilotem. Kvůli jídlu, navigaci a z dalších důvodů jsem autopilota vždycky asi na deset až patnáct minut zapnul. Někdy si poradil dobře, jindy se odchýlil od kurzu, někdy to nezvládl vůbec. Ale ve velkých zadobočních vlnách to asi není jen tak.

Po poledni vítr zesílil a vlny se zvětšily. Měly asi tři metry, ale občas přišla skupina dvou až tří strmých vln vysokých čtyři metry. První taková vlna mě zastihla bokem a naklonila loď asi o 60°. Pak už jsem se zaskočit nenechal. Kurz byl vůči vlnám zadoboční až boční, takže mezi vlnami jsem jel bokem, mírnější vlny jsem bral také bokem, ale ty strmé jsem vyjížděl asi pod úhlem 35° – hodně jsem vyostřil. Šlo to dobře – jachting to byl krásný! V časném odpoledni dokonce vysvitlo slunce a moře se zbarvilo šmolkova, stříbro-šeda a stříbro-zelena. Později se zase zatáhlo, ale krásná jízda pokračovala. Už ale byla docela dlouhá – byl jsem unaven.

V pozdním odpoledni jsem začal rozeznávat obrysy norského pobřeží. Těšil jsem se do přístavu. Časně večer jsem poznal vjezd do zátoky a spatřil ještě nesvítící majáky. Jak jsem se blížil k pobřeží, vlny se zmenšovaly a i vítr trochu zeslábnul.

Ve vnitřní zátoce jsem loď připravil k přistání a vjel do maríny. Trochu mě překvapilo, že Trixi na zpátečku moc nereagovala. Majitel mě upozornil, že zpátečka není moc účinná. Protože jsem ale vjížděl nejnižší možnou rychlostí, loď se zpomalila jen odporem vody. Když jsem zajížděl do stání, přišel po molu jediný člověk, který tam byl a ukazoval, že chytí příď. Byl bych si poradil sám, tohle mám dost nacvičené, ale když už byl tak ochotný. Jako obvykle jsem loď dobře vyvázal, uklidil a jal se odpočívat. A že bylo proč – etapa trvala 26 hodin a byla z těch náročnějších.

2. etapa: Kristiansand – Kristiansand (měla vést do Farsundu)

Po jednom odpočinkovém dni, kdy jsem zašel do knihovny na internet a koupil mapu norského pobřeží od Stavangeru do Bergenu, jsem se rozhodl, že zařadím jen snadnou, téměř odpočinkovou etapu pouze do asi 40 mil vzdáleného Farsundu. To se dá stihnout za denního světla. Obzvlášť když předpověď říkala, že bude foukat NE 4 – 5 s poryvy do 7 Bft, večer pak E 3 – 4. Co by si člověk pro plavbu na západ mohl víc přát? Ve čtvrtek dopoledne jsem vyrazil za větru NE 5 – 6, takže to vcelku odpovídalo předpovědi. Liboval jsem si, jak příjemná tahle etapa bude. Proplul jsem úžinou mezi pevninou a ostrovem Flekkeroya a pokračoval na otevřené moře.

Kolem poledne začal vítr slábnout, takže na stěžeň šlo téměř celé velké prádlo. Dokonce vylezlo Slunce, takže jsem vzal sextant a měřil jeho výšku – poprvé na moři. Ve vlnách a bez člověka u kormidla to není právě snadné. Pozdější zpracování dalo poziční linii, která vedla 8,5 míle od polohy, kterou dávala GPS. Vzhledem k podmínkám a tomu, že jsem s sebou měl jen sextant Davis Mark III, tedy náš milý plasťák, to není zase tak zlé.

Pak vítr odešel úplně. Poryvy do 7 Bft jsem nějak nemohl najít. Kosatka ve vlnách plácala, tak jsem ji zaroloval. Abych mezi ostrovy u Farsundu vjížděl za světla, nastartoval jsem motor. Od západu se blížily hodně tmavé mraky, ale byl ještě úplný klid. Když se rozfoukalo, bylo to od západu a silně. Hodně silně. Spustil se déšť. Vítr rychle zesílil ještě víc, myslím, že v poryvech měl 9 Bft. Vlny také rostly. A rostly a rostly. Probíjel jsem se proti větru na motor, který by při stejném výkonu dal v klidném moři rychlost asi 5,5 uzlu, rychlostí 1,5 maximálně dvou uzlů. Uvědomil jsem si, že takhle pojedu k vjezdu do Farsundu (a mezi ostrovy) dalších 10 až 15 hodin, takže vjíždět budu určitě za tmy. To jsem v žádném případě nechtěl! Kvůli dešti byla občas viditelnost i pod jednu míli. V takových vlnách by vjezd mezi ostrovy a skaliska byl velice nebezpečný. Kolem půl šesté jsem se otočil zpět ke Kristiansandu a jenom na čtvrt kosatky svištěl zpět. Některé vlny měly mezi 5 a 6 metry. Zjistil jsem to tak, že jsem je porovnával s výškou sálingu. Výška stěžně nad hladinou byla 11,65 metru. Sáling byl nad polovinou téhle výšky. A když Trixi byla v údolí mezi vlnami, ty největší nabíhající vlny měly vrcholy asi v té výši. Vlny naštěstí nebyly tak strmé jako ty, které jsem potkal při předchozí etapě.

Podél pobřeží hlídkovala norská vojenská loď (označená F 313). Byla tak 80 až 100 metrů dlouhá. Několikrát mě míjela, jednou dosti blízko. To aby se podívali na blázna, který v tomhle počasí plachtí. Na straně můstku směrem ke mně stálo pět nebo šest lidí, někteří mě sledovali dalekohledem. Opatrně jsem jim zamával, aby si to nevysvětlili jako volání o pomoc, několik jich odpovědělo. Docela mě potěšilo, že se starají, co se mnou je. Další hodiny jsem se podél pobřeží vracel na zadoboční vítr.

Tady je to pro mě snad zakleté – v roce 2008 jsem se tudy vracel z neúspěšného pokusu doplout do Skotska. To mě zradil motor, který v půli cesty přestal pracovat a už to nerozdýchal. Se stmíváním vítr slábnul – trochu – a vlny se zmenšovaly – hodně. Už za tmy jsem vjel do úžiny

(Flekkeroya), kde vítr zeslábnul ještě více. Nastartoval jsem motor a vjel do vnitřní zátoky před Kristiansandem. Před tím jsem ještě dal přednost jedné nákladní lodi, která křížila mojí dráhu. Přijížděla zprava, takže měla přednost. Krátce po půl dvanácté jsem přistál v maríně – tentokrát na molu nikdo nebyl, takže jsem to zvládnul sám. Uklidil jsem loď a během odpočinku jsem přemýšlel o událostech etapy. Překvapením bylo, že vůbec nevyšla předpověď počasí. Spokojen jsem byl s tím, že jsem v obtížných podmínkách obstál. Spát jsem šel až asi v půl druhé. To víte, rozbouřený adrenalin se musel trochu usadit.

Volno v Kristiansandu

V místní knihovně jsem zjistil, že předpověď počasí je značně nepříznivá. Pro Skagerrak dávala západní vítr o síle 6 až 8 Bft s poryvy 9 až 10 na dalších osm dní. Jedinou výjimkou bylo pondělí, kdy mělo foukat jen 5 až 6 s poryvy 7 Bft. Ani Severní moře na tom nebylo lépe.

Pátek, sobotu a neděli jsem se rozhodl věnovat odpočinku a výletům do okolí Kristriansandu. Usoudil jsem, že pokud se předpověď nezlepší, nemá cenu se pokoušet probojovat na západ a později na sever podél norského pobřeží. V takovém větru by to nebylo nic příjemného. Jedna věc je absolvovat takhle jednu etapu a dál pokračovat, když vítr zeslábne, ale bojovat s takovým počasím třeba celý týden by asi bylo nad moje síly. Takže bude-li v neděli ještě takhle, nejrozumnější bude obrátit příď k východu a zbytek plavby strávit ve Skagerraku a Kattegatu.

Během volných dní jsem navštívil skanzen historických staveb z 15. až 19. století. Projel jsem se úžasným úzkorozchodným parním vláčkem ze začátku 20. století, který v současnosti jezdí po asi osmikilometrové trase, vinoucí se krásným skalnatým zalesněným údolím podél řeky a kolem několika jezer. Při a po jízdě jsem byl nadšen jako malý kluk. Taky jsem se jel podívat na pobřežní dělo, které tu instalovali Němci za druhé světové války a které bylo součástí Atlantického valu. Má ráži 38 cm a je to opravdu macek. Na zážitek z jízdy parním vláčkem prohlídka děla ovšem neměla. Když jsem se v neděli odpoledne vrátil do maríny, vítr se choval velice rozumně, což v tomhle případě znamená, že nefoukala víc než šeska, takže jsem přehodnotil plány a rozhodl se nečekat s odplutím až do pondělního rána. Kolem půl sedmé večer jsem vyplul na další etapu. Směrem k dánskému Skagenu.

3. etapa: Kristiansand – Skagen

Ještě za denního světla jsem vyplul ze zátoky a zamířil téměř přesně k východu. I na otevřeném moři byly docela dobré podmínky. Vlny nebyly vyšší než dva metry a vítr se většinu noci držel mezi pětkou a šestkou s občasnými sedmičkovými poryvy. Měsíc byl velice blízko úplňku, takže svítil celou noc. Oblačnost byla od jedné do tří osmin, takže převážnou část noci Měsíc krásně osvětloval moře. Hladina se leskla, celý obzor byl krásně viditelný. Setmělo se jen ve chvíli, když se Měsíc na čas ukryl za některý z mraků. O to hezčí bylo, když zase vykouknul.

Z tohohle důvodu jsem litoval, že pluji sám – celou noc šlo nádherně měřit sextantem. Měsíc, planety, hvězdy – to by bylo nádherné cvičení! No, z planet vlastně jen Jupiter, ale i tak. Při plavbě na téměř čistý zaďák se mi ale nechtělo pouštět kormidlo a zastavovat kvůli měření jsem také nechtěl, protože jsem nevěděl, jak dlouho bude foukat příznivý a ne moc silný vítr. Kolem půlnoci jsem ale na chvíli loď do driftu postavil, protože se silně ochladilo. Krátce jsem skočil do kajuty a navlékl na sebe několik dalších kusů šatstva. Termoprádlo jsem sice na sobě měl, ale i tak jsem postupně prochladl. Při předobočním větru se můžete skrčit za kočárek, ale zaďáku se nikam neschováte. Odtud pramení moje touha po lodi s krytou kormidelnou. Tady v severských vodách jsou dost často k vidění.

V druhé polovině noci a nad ránem vítr slábnul. Když jsem se po rozednění přiblížil k plavební dráze u Skagenu, zeslábnul až na trojku a později dvojku! I když jsem rozrefoval, plavba se zpomalila. Poté, co jsem plavební dráhu začal křížit, ustal vítr úplně. V noci jsem viděl spoustu pozičních světel lodí směřujících ze Skagerraku do Kattegatu, ale teď provoz zeslábnul. Ani tak jsem v dráze nechtěl překážet, a tak, přestože nejsem přítelem zbytečné plavby na motor, jsem nastartoval.

Neptun zase měl chuť špásovat. Asi po dvaceti minutách úplného bezvětří začalo najednou silně foukat od jihu. Právě tím směrem jsem pochopitelně plul. Chvíli jsem ještě pokračoval a motor. Když jsem se dostal ke kraji dráhy, postavil jsem plachty a začal křižovat. Z pevniny tady do moře vybíhá písečná lavice, která vytváří mělčinu, kterou jsem potřeboval obeplout, abych pak mohl kurzem asi 240° zamířit před vjezd do přístavu. V pětce Beauforta jsem nádherně křižoval rychlostí mezi pěti a šesti a půl uzly. Před marinou jsem loď připravil na přistání a kolem půl páté odpoledne přistál bokem k molu. Byla tu spousta místa, takže přistání vyšlo výborně. Ve správný okamžik jsem na molo vyhodil připravená vyvazovací lana a vyskočil za nimi. Moc daleko jsem ale skákat nemusel – právě v ten moment se Trixi lehce opřela fendry o molo.

Pro takovéto přistání je lepší, když je molo osazeno pacholaty nebo vazáky. Pohybuje-li se v tomhle okamžiku ještě loď například dopředu, omotáte záďové lano kolem pacholete (chvíli to zcela dostatečně drží) a příďovým lanem přidržíte příď. Pak můžete obě lana přivázat. Jde to dobře. Tady byly kruhy. Protahování a upevňování lana trvá déle, nemluvě o tom, že je třeba dávat pozor na prsty. Protože foukalo docela silně, musel jsem si pospíšit, aby mi vítr Trixi neodfoukl od mola. Stihnul jsem to. Kupodivu jsem se necítil unavený. V noci se vítr stočil zase k západu a zesílil. I marínou se proháněly silné poryvy, které lodí dost silně házely a škubaly. Věřím, že na otevřeném moři to byla slibovaná síla 9 až 10. V tu chvíli jsem si gratuloval, že jsem nebyl líný a vyplul už v neděli večer. Kdybych vyplouval v pondělí ráno, byl bych ještě na moři. Takhle pak foukalo další dva dny.

4. etapa: Skagen – Østerby (ostrov Læsø)

Během čekání na lepší počasí jsem kromě běžných věcí zažil taky malé zpestření v podobě poruchy dobíjecího kabelu. Na molu byl dobíjecí sloupek, do kterého jsem zastrčil koncovku redukce z obyčejné na tzv. eurozástrčku. Redukce byla dlouhá asi metr. Sloupek stál blízko ke kraji mola. Od sloupku vedl kabel několik metrů po molu, pak přes reling, kde byl přivázán a pak po palubě do kokpitu. Vítr byl tak silný, že jen mírně prověšený kabel shodil do vody. Pod hladinu se dostal přechod redukce – kabel a v zásuvce redukce se přepálil kontakt. To jsem se dozvěděl až po úmorném dobývání se do zásuvky, protože její šroub mněl úplně strženou drážku. Opravit to nešlo, takže jsem vyrazil do ulic. Doptal jsem se na vhodný obchod a v něm koupil redukci. Zeptal jsem se, jestli mi ji vymění, kdyby nevyhovovala. Řekli, že ji můžu klidně i vrátit. Můj dotaz nebyl zbytečný – omylem jsem vzal jinou koncovku. Druhý den jsem naběhl do obchodu a ptal se po té správné redukci. Takovou neměli, ale prodávali samotné koncovky. Správnou koncovku mi ochotně a zdarma namontovali na moji starou redukci a ještě vrátili 100 DKK, což byl rozdíl v ceně redukce a koncovky.

Na čtvrtek byla dobrá předpověď, proto jsem dopoledne vyplul k dánskému ostrovu Læsø. Před přístavem ještě trochu pofukovalo, ale zdaleka nic takového, jako v předchozích dnech. Foukal W 4 – 6 maximálně v poryvech 7 Bft. Protože jsem ho měl ze zadoboku, byl jsem spokojen.

V širokém okolí Skagenu stálo na kotvě velké množství nákladních lodí. Myslím, že čekaly na čas vjezdu do plavební dráhy, která vede podél pobřeží na jih. Nejspíš se v ní střídají směry provozu. Může to ale být i jinak – mě to moc netrápilo. Když jsem mezi loděmi projížděl, připadal jsem si, jako bych křižoval trasu konvoje do Murmaňska.

Plulo se nádherně, i když vítr postupně slábnul. Úměrně síle větru jsem zvětšoval plochu plachet a Trixi pořád jela docela svižně. Po poledni jsem zastavil, abych se najedl a změřil výšku Slunce. Pozdější zpracování dalo dobrý výsledek až teprve, když jsem si uvědomil, že jsem nepoužil správný index error a opravil jej. Kolem čtvrté hodiny odpoledne jsem doplul před Østerby, připravil loď a vplul do přístavu. Marina je až vzadu za rybářským přístavem. Celé místo je velice pěkné – zvláště v jasném slunečném počasí, jaké panovalo. Je tady několik restaurací, obchod, bankomat, knihovna (ta ale byla zavřená) a stanice autobusu. Okolí vesnice je velmi pěkné.

Po setmění jsem z přístavního vlnolamu změřil výšku hvězd Capella a Duhbe. Polohová čára Duhbe běžela pouhých 0,6 míle od skutečné polohy. U Capelly to bylo horší, obzor byl v těch místech částečně v mracích a nešel dost přesně určit. Před odjezdem na plavbu jsem se z Nautického almanachu naučil metodu zpracování měření, při níž není třeba používat žádnou výpočetní techniku. Potřebujete jen Almanach, formulář v něm zveřejněný, tužku, papír, pravítko a úhloměr. Funguje to výborně – vždy, když byly dobré podmínky k měření a když jsem neudělal chybu v odečtu hodnot z tabulek, dostával jsem velice dobré výsledky. Tím myslím chybu v poloze například 4 až 5 mil s plasťákem a 2 až 3 míle (občas méně) s SNO.

Další den jsem si udělal výlet podél pobřeží na východ od přístavu. Cestou mě jakási turistka upozornila na tuleně, který se v dálce na mělčině líně převaloval ze zad na břicho a zpět. Triedrem jsem ho brzo našel a po chvíli další dva. Byli ale dost daleko, takže ani v dalekohledu nebylo vidět, jak se tváří. Večer mi přístavní děd – výběrčí řekl, že předpověď na sobotu je W 8 m/s, takže ideální vítr. Tedy kromě úmyslu plout na západ. Ten jsem ale už neměl, což se nakonec ukázalo jako prozíravé. Západní vítr foukal od té dramatické změny mezi Kristiansandem a Farsundem se dvěma krátkými přestávkami deset dní.

5. etapa: Østerby – Marstrand

Před desátou hodinou jsem vyplul na etapu do Marstrandu. Foukala slíbená čtyřka Bft (maximálně pětka), plulo se krásně. Rychlost se pohybovala kolem šesti uzlů – jako obvykle jsem nevyroloval kosatku úplně. Náladu ni kazily vysoké kumuly přicházející od západu, mezi nimiž se pohybovaly mohutné kumulonimby. Některé se postupně rozpadaly, jiné ne. Jeden takový jsem objížděl více k západu, protože z něj pršelo. Pak se přibližoval jiný, ještě mohutnější, ze kterého vycházel směrem k hladině chobot vodního tornáda (waterspout). Tmavý výběžek jsem nejdříve považoval za jev, kterému se říká virga, což jsou srážky ve formě deště nebo ledových krystalků, které se před dopadem na zem odpaří. (http://cs.wikipedia.org/wiki/Virga)

Tmavý chobot nedosahoval až k hladině – v největší fázi visel do poloviny vzdálenosti mezi základnou mraku a hladinou. Níž pokračoval světlý pruh vodní tříště. V žádném případě jsem nechtěl tenhle úkaz zkoumat ze zbytečně malé vzdálenosti. Soustředil jsem se na kormidlování a ujížděl k severu co to dalo. A dávalo to slušně, i přes sedm uzlů. Už se zdálo, že mraku ujedu, když mrak změnil směr ke mně. Opravdu. Všechny mraky dosud směřovaly od západu k východu, ale tenhle se začal stáčet k severovýchodu, později k severu. Utrousil jsem několik nepublikovatelných výrazů na Neptunovu adresu, zaroloval kosatku, spustil a přivázal hlavní plachtu a vytáhl asi čtvrtinu kosatky. I takhle Trixi plula asi pěti uzly. V době, kdy jsem spouštěl hlavní plachtu ale chobot zmizel a mrak se stočil rovnoběžně s mým kurzem ve vzdálenosti pěti až sedmi mil. Přišlo od něj jen asi deset minut silnějších poryvů, které jsem vzhledem k malé ploše plachty nijak výrazně nepocítil.

Doplul jsem k majáku Hätteberget, který je západně od Marstrandu, a stočil se na východ. Asi po hodině jsem stále jen na čtvrt kosatky vplul mezi ostrovy do chráněné zátoky přímo před přístavem. Už z velké dálky je vidět pevnost, hrad na ostrově, na kterém leží ta hezčí půlka Marstrandu. Když se člověk přiblíží, pevnost vypadá monumentálně. Poprvé ve Skandinávii a naposledy na téhle plavbě jsem přistával s vyvázáním na mooring. Na přistání bylo dost místa, takže nevadilo, že se mi loď působením větru trochu stočila v okamžiku, když jsem vyvazoval příď a vytahoval mooring z vody. Chvíli mě zdrželo i to, že prvních asi pět metrů lana bylo nechutně porostlých. Pak už jsem vyvázání dokončil normálně.

6. etapa: Marstrand – Smögen

Další den jsem strávil procházkami po ostrově, návštěvou pevnosti a nákupem. Překvapilo mě, že ostrov, který z moře vypadá skalnatý a bez porostu, je ve vnitrozemí zalesněn. Les roste v několika navazujících údolích, která jsou od moře krytá. Je hustý a překvapivě rozsáhlý. Je protkán spoustou vycházkových tras, které za pěkného počasí skýtají možnost chodit i několik hodin po stále nových cestách. Pevnost jsem obešel jen zvenčí, vstup na vnitřní nádvoří byl zamčený. Výšina, na které pevnost stojí, skýtá krásné pohledy na Marstrand.

V pondělí dopoledne jsem vyplul směrem ke Smögenu. Z průlivu, kde je přístav, vede na moře několik cest. Připlul jsem od západu, teď jsem vyplouval k severu. Foukala silnější čtyřka od severovýchodu, ale později se vítr začal stáčet, až foukal od severu. Po prokličkování dobře značenou spletí ostrůvků severozápadně od Marstrandu jsem stoupal proti větru zhruba k SSZ.

Když jsem minul maják Måseskär, začal jsem křižovat proti větru. Plul jsem asi na 2/3 kosatky a hlavní plachtu. Překvapující bylo, že Trixi plula na pravém boku lépe, než na levém. Na pravém jela rychleji, dobře stoupala a držela výborně kurz, i když jsem pustil kormidlo. Na levém boku jí to tak dobře nešlo.  

Bylo krásné počasí a plavba se mi moc líbila. Celkem jsem plul třikrát na levoboku a třikrát na pravoboku. Na posledním pravobočním úseku, když už jsem zajížděl ke Smögenu, se Trixi rozeběhla rychlostí přes šest uzlů a pořád krásně držela směr. Protože jsem se přibližoval k vysokému skalnatému pobřeží, říkal jsem si, jak ji asi ubrzdím. Asi půl míle před přístavem jsem zaroloval kosatku a po dalších pár stech metrech jsem se dostal do závětří. Rychlost klesla na 1,75 uzlu, takže už jsem se o brždění starat nemusel. Když jsem připravoval loď k přistání, s leknutím jsem si všimnul, že obě příďová vyvazovací lana spadla do vody. Normálně lana smotávám a připevňuji, ale teď jsem na to zapomněl. Při představě, že bych nastartoval a lana namotal, jsem zase použil několik nepublikovatelných výrazů, tentokrát na vlastní adresu. Naštěstí motor ještě neběžel. Po osmé hodině večer jsem přistál v maríně.

Smögen leží na severním břehu velmi úzké dlouhé zátoky. Podél břehu vede dřevěné nábřeží, na kterém je spousta obchodů, restaurací, barů atd. Já jsem přistál u jižního břehu, kde byla hned u vjezdu téměř úplně volná marína. Sice jsem do městečka měl víc než půl kilometru, ale zase za celou dobu nepřišel nikdo, kdo by chtěl, abych za stání zaplatil. Byl konec srpna a nábřeží bylo téměř pusté. Představoval jsem si, jak by kdekoli ve Středomoří takové místo kypělo životem a dost mi to chybělo. Asi už považovali sezónu za ukončenou.

7. etapa: Smögen – Fjällbacka – Grebbestad

Ve Smögenu jsem se den zdržel. Autobusem jsem dojel do vedlejšího města, kde je knihovna, abych získal čerstvou předpověď počasí. V podvečer jsem zašel na jídlo do jedné z mála restaurací, které byly ve Smögenu otevřené, a dal si vynikající fish and chips. Při jídle a popíjejí piva jsem viděl ze vzdálenosti asi jednoho sta metrů Trixi klidně stát na druhém břehu zátoky. Prostě výborné místo na nábřeží, asi pět metrů od moře. No, možná šest.

Po vyplutí ze Smögenu jsem asi půl hodiny kličkoval mezi skalnatými ostrůvky, než jsem se dostal na volné moře. Pokus o plavbu na plachty nevyšel – zase foukalo slabě a přímo do nosu (N – NE 2 – 3 Bft). Později jsem mírných podmínek využil k dalšímu měření sextantem. Nejdřív to vypadalo, že dostanu polohové čáry z výšek Slunce a Měsíce, ale k mému zklamání bylo Slunce nad pevninou. U Měsíce jsem musel měřit horní okraj. Když jsem započítal správnou chybu indexu, polohová čára vedla velice blízko skutečné poloze.

Abych pokračoval v klasickém pojetí plavby, přestal jsem se dívat na plotter, vzal si triedr a mapu, všímal si kompasu a hledal cestu podle značení bójemi, majáky a podle případných dalších lodí. Dařilo se mi to velice dobře, i když pobřeží je v téhle části nesmírně členité. Na správném místě jsem odbočil vpravo a začal se přibližovat k vjezdu mezi ostrovy. Postavil jsem HL + K

½ a Trixi se rozeběhla pěti až šesti uzly. Zase na pravém boku, takže plula skoro sama. Za krásného počasí byl průjezd mezi stovkami ostrůvků nádherný. Trasa vede od majáčku k majáčku a při dobré viditelnosti je navigace snadná. Nechci si ale představovat plavbu v těchto končinách v mlze a bez GPS. Asi šest mil se dalo krásně jet na plachty i v úzkých průlivech, pak se ale trasa stočila zase k severu a já musel nastartovat motor. Ještě jsem projel několika úžinami a byl jsem v zátoce před Fjällbackou. V maríně jsem chvíli hledal místa pro hosty, protože mola byla dál od vjezdu a nápisy jen ve švédštině.

Fjällbacka je kouzelné městečko, jehož marína se krčí pod vysokou skálou. Jinak tu ale kromě kostela a několika obchodů nic podstatného není, takže jsem se druhý den odpoledne rozhodl doplout do asi šest mil vzdáleného Grebbestadu. Je to stále na sever, tedy pořád proti větru. Protože jsem nevyplouval ven, ani jsem se nepřevlékal do nepromokavých šatů. Jen tak v džínách jsem na motor za hodinu a půl dohrkal do další maríny. Zajímavé bylo, že podle GPS jsem do maríny vjížděl přes pevninu – v ústí zátoky je ostrov a plotter ukazoval, že pluji právě jeho prostředkem. Při přistání foukalo trochu silněji, takže jsem se opatrně přibližoval k molu. Šlo stát po délce a bylo dost místa, takže jsem se rozhodl, že k molu nacouvám částečně na motor, částečně s větrem. Podařilo se mi to dobře, jenže když jsem vyhodil lana na molo a chystal se vyskočit, z lodi na druhé straně mola vystartoval mladý Švéd a iniciativně se chopil lana. Bohužel uchopil záďové a vítr okamžitě začal odklánět příď od mola. Abych zabránil odření zádi, kam žádné fendry nedávám, odstrkoval jsem loď nohou, dokud se neotočila úplně, takže jsem se pak mohl k molu vyvázat druhým bokem. Takhle jsem to neplánoval, ale vynadejte ochotnému pomocníkovi. Pak jsem s pomocníkem dal řeč a on mi poradil, kde najdu obchody, knihovnu a turistické informace. Také mi řekl, že knihovna je ve městě, které je asi deset minut jízdy autobusem. Vydal jsem se na průzkum a získal mapu okolí, nakoupil jsem potraviny a ve státním obchodě s alkoholem koupil malou lahev s rumem, který chutnal jako kapky proti kašli. Večer jsem pak léčil kašel.

 

Volno v Grebbestadu

V následujících dvou dnech jsem se kromě návštěvy knihovny a nákupu lihovin také potuloval po širším okolí Grebbestadu. Je tady hodně míst zapsaných na seznamu památek UNESCO. Většinou se jedná o místa, kde jsou skalní rytiny z doby bronzové a železné, velké hromady navršené z kamení, vztyčené kamenné stély a jedno trochu legrační bludiště poskládané z větších oblázků. Obrazy vyryté do skal dokládají, že se tu odpradávna bojovalo, plulo, milovalo a zase bojovalo. Nejslavnější jsou prý ti skalní milenci. Informační materiály udávají, že barvou kresby zvýraznili až soudobí vědci, aby se kresby lépe studovaly a aby je lidé mohli snáze očumovat. Kamenných stél je na jednom místě 30 až 40 a byly prý vztyčeny na oslavu vítězství nad skotskými nájezdníky. Odehrálo se to také v době bronzové. Cestou mezi památkami jsem na obloze zahlédl mrak s ocasem. Rozhodně to není ona vodní smršť, kterou jsem zahlédl při plavbě k Marstrandu, ale vypadá to zajímavě.

8. etapa: Grebbestad – Smögen

Protože předpověď počasí hovořila o slabém západním až severozápadním větru, opustil jsem myšlenku na doplutí do Norska. Musel bych plout právě na severozápad. Křižovat proti větru 2 až 3 Bft asi padesát mil se mi fakt nechtělo. Rozhodl jsem se tedy vydat se pomalu na jih. Nejdřív jsem asi šest mil vyjížděl na motor na volné moře, abych pak postavil plné plachty a zamířil na jih. Nejdřív trochu foukalo, takže rychlost dosahovala 4,5 uzlu, ale pak vítr zeslábnul, takže rychlost klesla na dva až tři a půl uzlu. Trixi plula celkem slušně sama, jen občas bylo nutné poopravit kurz. V jednu chvíli jsem za sebou při kormidlování zaslechl jakési syčení – funění. Otočil jsem se a byli to delfíni. Celkem jsem zahlédl asi osm hřbetů. Křížili kolmo můj kurz, směřovali k pevnině, takže byli brzo pryč. Na foťák jsem ani nestačil pomyslet, natož abych pro něj skočil do kajuty.

Ve velmi slabém větru jsem využil příležitosti a změřil výšku Slunce. Připadalo mi, že se chová podivně. Chvíli pomalu stoupalo, pak se dlouho nic nedělo, výška zůstávala stejná, potom začalo dosti neochotně zase klesat. Neplánovaně jsem zachytil jeho kulminaci. Později jsem si uvědomil, proč mě to překvapilo. Slunce kulminuje v poledne místního času. Na hodinkách jsem ale měl čas pásmový (tedy pro 15. poledník). Tady jsem se ale pohyboval poblíž poledníku jedenáctého. Rozdíl obou časů tedy byl kolem šestnácti minut. Měření ale nevyšlo nijak dobře, chyba byla 15 mil, můj nejhorší výkon. Měření kulminace mi ale nikdy pro chybu v zeměpisné délce nevycházela přesně. Před vjezdem do Smögenu vítr odešel úplně, takže jsem poslední asi 1,5 míle doplul na motor. Přistál jsem na stejném místě jako při předchozím pobytu. Po dni volna, kdy jsem provozoval obvyklé aktivity, jsem vyrazil dál na jih.

9. etapa: Smögen – Marstrand

Předpověď říkala, že bude foukat E 4 – 5, později E 4. Pohled na synoptickou mapu ale ukazoval v mojí oblasti hustotu izobar, podle které jsem předpokládal E 6. Už při vyplutí z maríny foukalo dost silně. Trixi se vůbec nechtěla otočit přídí proti větru, z polohy zádí proti. Potupně jsem z úzké zátoky před marínou vycouval ven, kde bylo na obrat dost místa. Opravdu se mi nechtělo při obracení narazit do mola. Po postavení plachet – zarefovaných – jsem nejdřív plul na bočák a po výjezdu na volné moře začal stoupat. Plavba byla svižná, ale i mokrá a hopsavá. Plul jsem pět až deset mil od břehu a právě odtud foukalo. I na téhle krátké vzdálenosti vlny narostly až ke dvěma metrům. Kdo by to řekl do čtyřky?

Trixi se občas docela nakláněla, i když jsem v té době plul na Hl 1R, K 1/3. No, byla to spíš ta šestka. Pohled do mapy dá vždycky mnohem víc informací než pár písmen a číslic. Takovou krásnou, ale dosti náročnou jízdou, jsem doplul k majáku Hätteberget, který je západně od Marstrandu. Chvíli jsem se pokoušel maximálně stoupat, abych se probojoval k východu, ale pak jsem nastartoval a zabalil plachty. Za další hodinu a půl jsem přistál v Marstrandu. Přistání bokem k molu – bylo dost místa – se mi ve stále silném větru povedlo výborně. Tentokrát nikdo neasistoval. Etapa trvala osm a půl hodiny a byl jsem po ní docela unaven, byla to docela jízda.

Bankovní intermezzo

V Marstrandu se mi bohužel přihodila značná nepříjemnost. Začít ale musím dříve. Na začátku týdne, před odjezdem na dovolenou, mi volala pracovnice České spořitelny, že došlo k úniku dat a že mi museli zablokovat nákupy po internetu. Vydají mi novou platební kartu, kde už bude vše OK. Na otázku kdy, zda to stihnou do pátku, protože o víkendu odjíždím na měsíční zahraniční dovolenou, mi odpověděla, že asi ne. Zajímalo mě, zda bude stávající karta na dovolené fungovat pro výběry z bankomatů a přímé platby v obchodech. Dostalo se mi jednoznačného ujištění, že ano. Zopakoval jsem, že dovolená bude trvat do 12. září, zda bude karta fungovat. Odpověď zněla, že ano, dokud si nevyzvednu novou kartu, bude stará použitelná. S takovým dvojím ujištěním jsem se spokojil, protože na dovolené internetové nákupy nepotřebuji provádět.

Jak jistě tušíte, pět dní před koncem dovolené karta přestala fungovat. Chtěl jsem zaplatit stání v maríně (tři pokusy) a nic. Chtěl jsem vybrat z bankomatu (dva pokusy) a nic! Měl jsem u sebe 50 SEK, 1000 Kč a nějaká eura. V Marstrandu ovšem není banka ani pošta. Zavolal jsem do klientského centra České spořitelny. Pracovník mě nejdřív sáhodlouze prověřoval (to by mi nevadilo, také jsem mohl být zoděj), aby mi pak řekl, že karta je neaktivní, protože je vydána nová, a že s tím nejde nic dělat. Vylíčil jsem mu, kde jsem a v jaké situaci. Poradil mi tzv. emergency service, kdy se i na zablokovanou kartu dá v bance získat určitá hotovost. Připomněl jsem mu, že v místě není banka.

Pak mi poradil, abych si vyzvedl novou kartu. To už jsem začal zvyšovat hlas a otázal se, jak asi – ze Švédska. Zopakoval, že karta už aktivovat nejde. Tuhle větu jsem slyšel několikrát. Pracovníci České spořitelny vůbec mají v oblibě říkat, že něco nejde. Řekl jsem mu, že mě nezajímá, co nejde, že mi vydali bezcenný kus plastu a blokují mi přístup k mým penězům. Ať jde třeba za ředitelem ČS, ale ať karta zase funguje, a brzo! Asi pochopil, že už jsem opravdu naštvanej. Odpověděl, že se poradí a zavolá mi za půl až ¾ hodiny.

Po 40 minutách opravdu zavolal. Bohužel jen proto, aby mi řekl, že se pokoušejí najít řešení. Už hodně rozzlobeně jsem mu řekl, že mě nezajímá, o co se pokoušejí, že chci slyšet, že karta funguje. Zeptal se, jestli mi může znovu zavolat za čtvrt hodiny. Co jiného mi zbývalo. Když zavolal, vítězoslavně mi oznámil, že karta je aktivní a bude až do 12. 9. včetně. Najednou to šlo! Karta pak opravdu fungovala. Nedovedu si vůbec představit, co by dělal někdo méně důrazný, kdo by se nechal přesvědčit, že kartu aktivovat nelze. Protože v místě není ani pošta, nejde poslat peníze ani pomocí Western Union.

Korunu všemu nasadila ČS tím, že po mojí stížnosti se mi ani pořádně neomluvili a navrhli „kompenzaci“ – velkoryse mi odpustí poplatek za vedení účtu do konce roku. V mém případě to znamená asi 400 Kč. No neberte to za zkažený konec dovolené! Doporučení na závěr: Chcete-li spolehlivou banku, která vám nezkazí dovolenou, vyhněte se České spořitelně!

Já vím, že stát se to může i jinde, ale tady je to zaručené – vyzkoušené.

10. etapa: Marstrand – Björlanda Kile

V sobotu dopoledne jsem odplul z maríny. V zátoce před marímou jsem uklidil fendry a vyvazovací lana a na motor se vydal úzkým průlivem zhruba jihovýchodním směrem. Průliv je výborně značen bójemi, které plavební dráhu v několika místech podstatně zužují. Ani bez těchto zúžení by tudy nešlo plout na plachty za jižního větru, na šířce místy jen pět až osm metrů by křižoval jen cvok. Západní a severní vjezd jsou podstatně širší.

Nejdřív bylo asi půl hodiny krásně slunečno, pak se zatáhlo, ale nepršelo. Proplétal jsem se bludištěm ostrovů a ostrůvků, kde se úzké průjezdy střídaly s většími plochami volné vody. Některé plochy měly na délku i pár mil. Celkově jsou ale tyhle vody výborně chráněny od moře, takže umožňují relativně bezpečnou severojižní plavbu i za silnějšího větru. Jen člověk musí pořád dobře vědět, kde právě je.

Když jsem doplul k místu, kde trasa začínala směřovat k východu, postavil jsem asi půlku kosatky a vypnul motor. Foukala asi pětka a jelo to nádherně. Poprvé jsem si v praxi vyzkoušel, že ostře stoupat se dá i jen na kosatku, na předchozích lodích to nešlo. Trixi za těchto podmínek stoupala dobře rychlostí čtyři a půl až pět uzlů. Nemohl jsem se jízdy nabažit, proto jsem na plachtu zajel až těsně k vjezdu do maríny a tady, trochu stranou, jsem loď připravil na přistání. Pohyb marínou trochu zkomplikovala loď, jíž zjevně vysadil motor a posádka se snažila doplout do stání pomocí dvou maličkých pádel. U asi osmimetrové kajutové plachetnice to nevypadalo na lehkou práci. Vedle téhle lodi zastavila jiná, jejíž posádka se zřejmě ptala, co se děje, ale k nabídce pomoci se moc neměla. „Vodáci“ ale naznačovali, že už to do stání mají kousek, takže možná pomoc ani nechtěli.

Protáhl jsem se kolem nich, propletl se touhle obří marínou a přistál na smluveném místě. Uklidil jsem loď a zavolal majiteli kvůli předání. Byl celkem naštvaný, protože chtěl loď přebírat až v neděli. Na to, že mi v neděli brzo odlétá letadlo, jsem ho předem upozornil, ale stejně původně nechtěl přijet. Jak byl naštvaný, prohlížel a zkoušel každou maličkost. To by bylo, aby po čtyřtýdenní plavbě nenašel nějaká poškození, která by mi mohl strhnout z kauce. No, nenašel.

To ho zklamalo, ale pohotově si naúčtoval 50 € za předání mimo termín, který je ve smlouvě. Neměl jsem sílu se s ním dál hádat.

Docela ně to znechutilo, ale později jsem nad tím mávnul rukou. Radost z úspěšně dokončené, chvílemi docela obtížné, ale velice krásné plavby mi vzít nemohl. Jen si příště půjčím loď jinde.

 

 DÁLE JSME NAPSALI 
title

Francie 2016 – 3. díl

Plavba | Katka Kovácsová
title

Sunbeam 30 Artemis

Moje loď | Petr Láska