Hlavní stránka
Blog Charter Co se děje Ekonomika Historie Kutil Lidé Loděnice Magazín Marketing Moje loď Napsali před Novinky Plavba Právní poradna Představujeme Rádce Sport Technické novinky Technika Test Test použité lodě Videoprohlídka  
 

 

Čím méně mil, tím lépe

Kdysi jsem se při jedné přednášce na škole dozvěděl, že největší nesmysl je chtít dělat dobro druhým. Tedy myšleno dobro v našem pojetí, nikoliv v pojetí oněch příjemců dobra. Celý život se tím řídím a když nejsem na palubě sám, tak se snažím v rámci možností respektovat přání těch, kteří se se mnou plaví.

 

Abych byl úplně přesný, tak pokud to neznemožní počasí nebo jakékoliv potenciální škody na zdraví nebo majetku, pak vždy vyhovím těm, kteří se rozhodli strávit se mnou na lodi nějaký čas. A když slyším nějaká vyprávění z jiných jachtařských rodin, pak upřímně lituji těch, kteří jsou nuceni přijímat dobro z rukou sobce. Jeho dobro.

Možná bych měl být konkrétnější. Jsem vděčný za to, že kdokoliv z mých blízkých se mnou chce strávit čas na lodi. Přeji si, aby z lodě odešel nadšený a proto musí plavba splnit jeho očekávání a nikoliv moje. Přeji si, aby příště zase chtěl být se mnou a ne aby si odnesl třeba zážitek, který zrovna nechtěl prožít. Když jsem se tedy rozhodl, že dvě letošní letní plavby budu s dětmi, pak jsem byl dopředu smířen s tím, že děti budou určovat chod dění. Dávno už vím, že pro moje děti je plavba samotná nudnou záležitostí. V době plavby zalézají do podpalubí a berou do ruky různé elektronické přístroje s displejem, aby překlenuly nezbytné zlo přeplavby z místa na místo. Z této zábavy by je dokázalo vytrhnout jen to, že kolem naší lodě tancují delfíni. Což se ovšem letos nestalo. Jinak se vše náramně vydařilo.

První den plavby jsme se neplavili a měli jsme pro to několik důvodů. Asi nejsilnějším důvodem byla silná bóra a protože stojíme hezky v závětří, věděli jsme o ní jen díky předpovědi a nebo zprávám od jiných jachtařů na moři. Dalšími důvody bylo, že jsem chtěl očistit všechny plochy lodě pod čarou ponoru, namontovat na loď nové bimini, na přední koš nainstalovat nový dřevěný nášlap, předělat stávající mooringové lano a naistalovat druhý mooring. Také bylo potřeba celou loď vyčistit, dojet nakoupit zásoby a posedět na pivu s místními. Měli jsme na plavbu deset dnů, tak nebylo nezbytně nutné hned někam o překot vystřelit.

„Četka“ je chorvatsky rejžák. „Ručka“ je chorvatsky násada. Podařilo se mi od mého chorvatského domácího získat „četku s ručkou“, kterou si sám velmi amatérsky, avšak velmi robustně vytvořil s nepřehlédnutelným „chorvatským řemeslným fortelem“. Vzal jsem si masku, šnorchl a ploutve a strávil hodinu ve vodě tím, že jsem kompletně očistil celou loď pod čarou ponoru. Tam, kde se snažili uchytit se svým tvrdým krunýřem mušle, přišla na řadu úplně normální ocelové špachtle, která ukončila jejich pohodovou vegetaci na trupu Artemis. Když jsem na počátku června zjistil, že náš antifouling je naprosto nefunkční, bylo pro mě pozitivním zjištěním, že nárůst za 6 týdnů lze v pohodě během hodinky mechanicky kompletně odstranit. Když to udělám každý měsíc před vyplutím, pak nemusíme spěchat s aplikací nového antifoulingu, ke kterému může dojít až příští rok na jaře před novou sezonou. V chladnějších měsících použiju neopren a namísto šnorchlu potápěčskou soupravu, což mám stále s sebou. Hlavně kvůli tomu, kdybych někde namotal do propeleru nějaké lano. Pak nemusím nutně volat místního drahého potápěče, který mi za jakoukoliv cenu vytrhne trn z paty.

Loď tedy byla čistá, nad vodou i pod vodou, bimini skýtalo kýžený stín, děti skákaly z přídě do vody, lednice byly plné, nové mooringy plnily svou funkci, my jsme popili s místními a mohli druhý den vyplout. Nikdo kvůli boře nevyplouval, ani většina těch, kteří už den před tím převzali charterové lodě. Ale my jsme museli, protože jsem byl na další den objednán v Biogradu na výměnu oleje v motoru a kontrolu nového motoru po jeho instalaci. Na moři už vítr nepřesahoval rychlost 35 uzlů v nárazech, stabilně foukalo od 25 do 30 uzlů, což jsou podmínky, v kterých třeba v Holandsku naprosto běžně plujeme. Navíc směr větru byl takový, že nám šel přímo do nosu. Měl to být předobok od pevniny, ale bylo to přímo do nosu. Zavrhl jsem plout podle břehu, kolem Vodice a Tribunje, ze šibenického kanálu jsem to vzal mezi Prvič a Tijat, aby mě Prvič alespoň na chvíli chránil před větrem. Odpor ostrovní pevniny však způsoboval otočení větru, který byl spíše NNW než NE, takže zase do nosu. A pluli jsme samozřejmě na motor, protože se mi nechtělo s dětmi křižovat v podstatě na místě v brutálním náklonu a prodlužovat jejich trápení. Měl jsem pocit, že se jim to tak jako tak nebude líbit, ale opak byl pravdou. Seděly se mnou v kokpitu, měly upřímnou radost z každé vlny a řvaly pobaveně, když šla voda přes příď a spláchla je bohatou sprchou. Skutečná nuda z plavby se u nich dostavila, když jsme s neutuchajícím nadšením překonali Murterské moře a ocitli se ve větrném stínu Murteru. Během těchto 23 mil na moři jsme viděli asi 10 plachetnic, které všechny na zaďák s vytaženou pouze přední plachtou pluly výhradně na jih. Napadlo mě v tu chvíli Jiráskovo Proti všem. Jinak bylo Murterské moře, které je v této době normálně plné plachet, úplně bez lodí. Bylo jasné, že servis motoru stihneme a nebylo tudíž kam spěchat. Zůstali jsme přes noc na bóji v zátoce Vucigrade.

Schováni před bórou jsme se vykoupali, umyli, zasypali, navoněli a vyrazili do restaurace. Na toaletě jsem si v zrcadle všiml, že mi nasolené vlasy vytvářejí zajímavé tvary. Vypadal jsem jako rozvášněný pianista na Pražském jaru. „Tomu se musí dát řád“, napadlo mě. Navlhčil jsem ruce v umývadle a vytvořil si nádherné číro. Snad nikdy jsem neviděl něco tak nádherně stát. Vykročil jsem z toalety napříč přes zaplněnou restauraci a hrdě odolával nechápavým pohledům některých večeřících snobů. Děti mě přivítaly se smíchem a Radka řekla: „Proto ho miluju.“

Ještě máme jeden zajímavý zážitek, který nemohu opomenout. První nápad někde na cestě do Biogradu zakotvit byla zátoka Koširina o míli dříve. Vpluli jsme tedy do této zátoky, která však byla přeplněná na vodě loděmi a na břehu lidmi, hnus. Podle břehu jsme vyplouvali zpět na moře, kde na výběžku mezi ostatními opalujícími se nahými lidmi ležel pár, zabraný do svého koitu. Nevšiml bych si toho, protože jsem slepý na dálku, kdyby mě na to svým smíchem neupozornily děti (15, 13 a 12 let). O kousek dál stál nahý muž, před ním pak klečela žena. Děti tvrdily že ví, co se tam děje. Já jsem jim to nepotvrdil a ani nevyvracel, protože jsem brýle na dálku nechal v autě. Jenom jsem si to představil, hnus. Nechápal jsem, proč ti lidé v přihlížejícím publiku nepošlou ony dva páry někam do lesa. Spíš mě pobouřila ta úroveň ignorance, než akt samotný. Že k tomu někdo potřebuje publikum, není nic neznámého. Že je však ve svých touhách natolik stupidní, že si vybere veřejnou pláž a že mu to ostatní trpí, to fakt nechápu.

Zpět do Vucigrade. Restaurace zde je hezká, kuchyně určitě dobrá, ale opravdu nepatří mezi ty levné. Přestože mám rád ryby, tak za 500 kuna za kilo mě ta chuť nějak přechází. A to si nemyslím, že bych byl drobný škudlil. Radka nejí maso, není to v jejím případě ani přesvědčení, že nechce jíst zvířátka, ba ani módní záležitost, že by chtěla jít zdravou cestou. Prostě od narození je jí odporné kousnout do masa. Využil jsem tedy této její indispozice v náš prospěch a oznámil číšníkovi, že jako rodina maso nejíme. Co nám mohou nabídnout vegetariánského. V podstatě nic. Číšník stál vykolejený ze svých zvyklostí a něco nesrozumitelného blekotal. Na takové exoty nejsou připravení. Na jejich bóji můžete stát zadarmo, když k nim přijdete na večeři. Vůbec ale nepočítají s tím, že by někdo nejedl maso. My jsme tedy svou povinnost, jako posádka kotvící lodi na jejich bóji, splnili. Na večeři jsme přišli a dali si vynikající saláty, palačinky se zmrzlinou, litr dobrého vína, nealkoholické nápoje a kafíčka. Ani to nebylo levné. Aby nám však ještě diktovali, co si máme dát k večeři, to by už byl vrchol drzosti. I když i tací se najdou.

Ráno jsme vypluli z Vucigrade a to bylo teprve Jiráskovo Proti všem. Vítr byl pryč, tyrkysové moře bylo zalité Sluncem a ze všech marin od Murteru po Zadar vyrazily nadržené posádky pronajatých lodí, které vítr držel od soboty do pondělního rána pod zámkem. Nikdy jsem něco takového neviděl. Připadalo mi to, jako když v Praze na stanici Muzeum zastaví ranní metro, z něhož se vyvalí několik tisíc pracantů a já jdu jediný proti nim z flámu. Někteří na motor, někteří na plachty, ale všichni ve spěchu, cpali se ze všech stran a předjížděli. Nestačil jsem se pomalu vyhýbat, abych bez úhony mohl plout jako jediný na sever. Strašný. Naštěstí ten ranní nával zhruba za hodinu pominul a já jsem je všechny viděl zezadu. Ani jeden nejel na sever, to je úroveň. Kdo chcete v Chorvatsku v červenci a v srpnu klid a dostatek místa na kotvení, jeďte na sever. Tam nikdo nepluje a je tam stejně hezky, jako na jihu.

Děti, zvyklé na komfortní koupání z lodě, nevyužily atraktivní nabídky přeplněných pláží v Biogradu a než byly provedené všechny servisní práce na motoru, což zabralo, včetně čekání na mechanika, téměř celý den, našly si své místo ve stínu zdi dámských koupelen v marině. Byl tam kromě stínu skvělý signál wifiny od nedaleké recepce. Když jim bylo teplo, odvlekly se do sprchy. Jinak seděly s telefony a tabletem v ruce a řešily jistě něco důležitého. Neptal jsem se, nechtěl jsem rušit, vypadaly spokojené a to je třeba přijímat s potěšením. Přestože by někdo, kdo by to s nimi myslel dobře, věnoval nemalé úsilí tomu, aby strávily ten čas podle toho, jak by se to líbilo jemu, zůstal jsem v klidu a nechal je, aby si svou zábavu našly samy. Po opravě jsme za lehkého vánku línou plavbou na motor dorazili na Vrgadu a vyvázali se na nejatraktivnější poslední místo u ostrůvku Artina. S velkými loděmi se jim tam asi moc nechtělo, protože to z dálky klame a budí dojem, že když se vítr otočí, tak se loď nevejde mezi bóji a ostrůvek. To je však mylný dojem, o kterém dobře víme, protože jsme ho kdysi měli také. Loď se tam vejde nejméně dvakrát a hloubky je tam dost pro každou plachetnici. Den jsme zakončili nádherným koupáním, lenošením a vynikající svíčkovou, kterou Radka připravila ze surovin na lodi. Žádné ohřívání hotových jídel, u nás se skutečně vaří. Píšu to proto, protože chci, aby to všichni věděli, abych Radce tímto složil svou poklonu. Byl jsem vytržen z lenošení a povolán k tomu, abych pasíroval zeleninu. Sešla se nešťastná kombinace, že síto bylo příliš husté a zelenina málo rozvařená. My jsme se však nevzdali, střídali se a dosáhli svého. Tak jemně propasírovanou svíčkovou jste nejedli. Nás to však natolik vysílilo, že nám ta svíčková sotva nahradila vydanou energii. Ale byla skutečně vynikající. Možná bylo vynikající to, kde byla. Na lodi.

Motor od gumáku leží v garáži. Proč by taky měl ležet jinde, když na lodi jsou pádla a nám to nic neudělá, když sem tam musíme dopádlovat 100 metrů na břeh. Alespoň máme nějakou zábavu. Další den se nikam neplulo. Proč taky? Na Vrgadě bylo hezky. Nikomu nic nechybělo a nikdo na tom nechybění nechtěl nic měnit. Dopádlovali jsme na gumáku na břeh, ignorovali jsme dění na pláži a vylezli na kopec ke kostelu, kde jsme si sedli do dopoledního stínu na schody kostela. Nebyl jsem sám, kdo měl povznášející pocit klidu. Stín, příjemný vánek, chlad kamenných schodů a fascinující výhled dolů na vodu, na vesnici a kotvící lodě. „Nechte mě takhle sedět a nerušte,“ nikdo neřekl, ale všichni to udělali.

Najednou se vedle mě ozvalo funění někoho, kdo bez kyslíku vylezl na Mount Everest a přisedl si. Byl jsem zvědavý, protože já jsem se svou bídnou fyzickou kondicí vůbec nefuněl po stejném výkonu. Kdopak je na tom s fyzičkou ještě hůř, než já? Nenápadně jsem se otočil. Byl to nejméně o 20 let mladší člověk s výrazně mužnější figurou, jistě přes 110 kg. Tedy o 20 let mladší a o 20 kg hmotnější. Prostě muž, jak má podle dnešních norem být, sezením u počítače tvrdě formovanou figurou. A nesmím zapomenout, už mu rostly fousy. Protože dnes každý, komu bez ohledu na věk už začaly růst fousy, nosí plnovous. Kolikrát si jako muž připadám oholený poněkud méněcenný a pro ženy méně atraktivní. Snažím se vžít se do duše ženy a představit si, jak musí být krásné, líbat se s fousatým mužem. A nejde mi to. Ale to není důležité, nejsem přece žena.

Tedy dotyčný se vydýchal, v klidu rozepnul batoh a vyndal krabičku velikosti mé krabičky na holicí strojek. Že by se rozhodl na tomto posvátném místě vykročit vlastní cestou a shodil plnovous. Kdepak. Jeho krabička skrývala kvalitní a drahý dron. Jak jsem později vyzvěděl, dal za něj 2000 euro. Hm, na hračku je to dost. Ale koníček je koníček. My taky v očích jiných lidí utrácíme nesmyslné peníze do lodě. Celou tu věc rozložil a složil, vyndal druhou krabičku s dálkovým ovládáním a umístil do ní svůj iPhone. Za chvíli začaly čtyři rotory dronu pomalu a potichu svištět vzduchem a dron seděl klidně na tisícileté dlažbě kostela. Velmi pomalu se odlepil od země a s rozvahou stoupal po centimetrech kolmo vzhůru. Žádný spěch. A pro nás nečekaná atrakce. Sledoval jsem dron, jak stoupá pomalu vzhůru a jeho majitele, jak nesleduje dron, ale displej svého iPhonu a dělá jednu fotku za druhou. Pak, když byl tak vysoko, že jsme dron pomalu neviděli, začal se pomalu přesouvat nad zátoku. Po měkkém přistání dronu jsem nevydržel a dotyčného horolezce oslovil. Došli jsme k tomu, že němčina pro nás bude nejlepším komunikačním prostředkem, protože on je z Vídně a my máme Cimrmana. Tedy pojí nás mnohé. Dozvěděl jsem se spoustu nového o dronech a poznal nového milého člověka, kterého jednou rád pozvu v Praze do hospody. Proseděli jsme na schodech kostela snad celé dopoledne a povídali a povídali a kochali se pohledem dolů na vodu. Došlo samozřejmě na to, abychom sestoupili mezi běžné smrtelníky níže do vsi, protože sedět dál na tom kopci u kostela by pomalu ztrácelo na atraktivitě. Do cesty nám vstoupila kavárna a byla zase hodina fuč. Dobré presso neodmítnu. Na lodi mám přístroj od Nespressa, ale ten potřebuje 220 V, což se málokdy při našem způsobu plavby podaří. Děti se utopily v nealkoholických nápojích s bublinkami a ve zmrzlině. My dospělí jsme dobrou kávu přikryli půl litrem Ožujska. A den nádherně líně plynul. Když jsem si představil, jak někdo v tom bezvětří někde honí míle a beznadějně hledí na plácající se plachty, bylo mi ho líto. Zbytek dne jsme se pro změnu koupali a líně váleli po lodi. Museli jsme si odpočinout, protože po dvou dnech ležení na Vrgadě nás čekala náročná přeplavba na Zminjak, což je před Murterem, dobrých 3,5 míle daleko.

Zvládli jsme to a byli jsme bezpečně vyvázaní na bóji na Zminjaku. Po koupání došlo na pádlování k ostrovu. Nedávno tam u mola shořela 20metrová jachta a v důsledku toho se polovina mola, patřící restauraci, potopila. Stání na bóji stojí normálně 200 kuna, nám však bylo vráceno padesát. Nevím, jestli to byl projev vstřícnosti nebo lítosti. Ale bylo to milé. Gumák jsme vyvázali u torza potopeného mola a vyrazili na vrcholovou túru. Byl to pořádný výšlap, dobrých patnáct minut proti kopci v horolezeckých žabkách po ostrých kamenech. Ale nikdo nekňučel a všichni jsme vrchol silou vůle pokořili. Naskytl se nám jako odměna za námahu nádherný výhled na okolí a pořídili jsme další sadu kýčových fotografií, z nichž vám jen některé předkládám. Při sestupu jsme uvízli v restauraci. Nikoliv z lítosti, ale jako projev vstřícnosti jsme chtěli potěšit personál prázdné restaurace svou přítomností. Koupání, koupání a koupání.

Všechno však jednou končí a my další den vyrážíme jižním směrem. Cílem je ostrov Kaprije. Zátoka je naprosto přeplněná loděmi, u mola je tak plno, že jsem to ještě neviděl a lodě stojí i z té strany, kam připlouvají trajekty. Těm pak zůstalo na přistání jen tolik místa, aby mohli jejich kormidelníci prokázat své dovednosti. Všechny bóje jsou obsazené a pouze vzadu je jedna žlutá volná. Posádka mě na to s nadšením upozorňuje a já jim trpělivě vysvětluji, co znamená žlutá bóje a že není určená k tomu, aby s k ní kdokoliv vyvazoval. Nejsem nějak slyšet a jsem stále upozorňován na volnou žlutou bóji vzadu za všemi kotvícími loděmi. Nebudu dělat chytrého a nebudu se hádat. Vidím v jejich očích tu touhu se tam vyvázat. Pomalu se tedy sunu na volnoběh k dané bóji a na jejím žlutém povrchu svítí černou kontrastní samolepkou přeškrtnutá kotva. „Vždyť jsem vám to říkal,“ opakuji a hlídám si hloubku, které je ale dost. Přes 3 metry při našem ponoru 1,45 metru, máme i rezervu. Fakt k té bóji nechci, ale Radka už pobíhá po špičce s háčkem a instruuje děti, co mají dělat. Jsem bezmocný a strkám jim příď k bóji. V mžiku jsme rutinně vyvázáni. To jde Radce stejně dobře, jako svíčková.

Přijíždí obecní přístavní zřízenec na gumáku a já se smiřuji s tím, že budeme vyhození dřív, než se nadějeme. Dokonce se stydím a připadám si jako největší jachtařský tupec pod Sluncem, který se vyvázal na žlutou bóji s přeškrtnutou kotvou. Zřízenec cvakne karabinou na reling svůj gumák, přitáhne si na prsa elektronickou kasičku a ptá se: „ Koliko metara.“ Odpovídám stroze s rozpačitým úsměvem, protože nechci věřit tomu, že nás nevyhazuje: „Devět.“ „126 kuna,“ a trhá účtenku a podává mi jí. Na přídi stojí zbytek posádky a já začínám zmatkovat: „Tak kde mám tu hnědou peněženku,“ volám na příď, „musím zaplatit za kotvení a vy tam stojíte jako svatí.“ Přístavní zřízenec mi v mezičase nabízí skleničku kapari za 50 kuna a já, vyvázaný na žluté bóji s přeškrtnutou kotvou, souhlasně kývu, že každopádně beru. Nejsem si však sám jistý, jestli mám rád kapari a nebo je to můj projev vděčnosti, že nás nevyhodil. V tu chvíli už z druhé strany připlouvá podivné plavidlo, u jehož závěsného motoru sedí podivný starý muž a na přídi mi předává leták blízké restaurace mladá paní s mimořádně nehezkým chrupem a podivným výrazem ve tváři. Cítím se všemi takovou lítost, že si beru leták a jsem si jistý, že tam přijdeme na večeři. O několik hodin později jsme skutečně šli a bylo to skvělé a nebylo to drahé. Šli jsme tam i druhý den, když jsme se kolem poledne vraceli z obchodu s čerstvým chlebem. Jídla za normální ceny a točené Ožujsko 0,5 litru za 16 kuna. Úplně bych pro ostatní zapomněl, při přeplavbě na Kapriji lehce fouklo. Nemám windmetr, ale odhadoval bych to na 7-8 uzlů. Plachty šly poprvé ven a my jsme na předobok postupovali rychlostí 3,5 až 4 uzle vpřed. Za dvě hodinky jsme překonali Murterské moře pohodovou klidnou plavbou.

V pátek dopoledne jsme opustili po koupání Kapriji se zkušeností, že v letních měsících musíte připlout do 15 hodin, když chcete chytit volné místo. Zastavili jsme se na Zlarinu na koupání a vpluli kolem pevnosti do kanálu k Šibeniku. Kolem nás se na motor míhaly směrem do mariny Melgesy, které chvíli před tím ukončily své regatové trápení v lehkém vánku mezi Prvičem, Tijatem a Zlarinem. Podle vlajek a polepení závodních lodí určitě šlo o velký mezinárodní podnik. My jsme je jako stará turistická loď na první pohled pochopitelně nezajímali, ale dívčí část posádky na naší přídi budila zaslouženou pozornost. Na dálku nelze poznat, že jim je sotva patnáct, ale protože jejich figury již nesou známky ženství, někteří sexuálně vyprahlí a urostlí závodníci nezvládali svou řeč těla a jasně dávali najevo svůj zájem o příď turistické plachetnice. Byl jsem v tu chvíli na svou loď hrdý.

Na cestě k mostu jsme koupili 7 kilo čerstvě vylovených mušlí. Dobrou půl hodinu jsem pomalu kroužil, než je onen vodní zemědělec vylovil a očistil. Účtoval nám objednaných šest kilogramů po 20 kunách a přihodil nám jedno kilo navíc. Za 120 kun jsme tak měli skvělou večeři s celou posádkou a s rodinou našeho domácího. Celou sobotu se děti jen koupali a koupali, aniž bychom opustili domovský přístav. Umyl jsem celou loď od soli, zabalili jsme si v klidu naše věci a poseděli jsme s místními v baru na břehu. Večer jsme šli brzy spát, protože v neděli v 5 ráno jsme vyráželi na cestu k domovu. Mimochodem naprosto pohodová cesta bez jakýchkoliv kolon, které v této době straší každého.

Upluli jsme za osm dnů něco málo přes 80 mil. Vítr našemu plachtění prostě nepřál, ale prožili jsme překrásný týden a odpočinuli si. A co je hlavní, každý dostal to, co chtěl.

 DÁLE JSME NAPSALI 
title

Skagerrak, Severní moře a Kattegat

Plavba | Petr Hejduk
title

Francie 2016 – 3. díl

Plavba | Katka Kovácsová