Hlavní stránka
Blog Charter Co se děje Ekonomika Historie Kutil Lidé Loděnice Magazín Marketing Moje loď Napsali před Novinky Plavba Právní poradna Představujeme Rádce Sport Technické novinky Technika Test Test použité lodě Videoprohlídka  
 

Kudy, kudy, kudy cestička

Určitě to nemusí být jenom v našich krajích a určitě se nemusí hledat cesta „Pro mého Jeníčka“. Cestu hledáme všichni, každý člověk, každá společnost a každý produkt. Celý náš život sestává z rozhodnutí, kterou cestou se vydáme dál za cílem, který máme ve většině případů jasně daný.

 

Dalo by se říci, že jakoukoliv cestu k jakémukoliv cíli řídí psychologie či schopnost rozeznat reakce druhých a potom až píle s důsledností. Můžeme být pilní sebevíc, když se vydáme po slepé cestě, budeme se muset vrátit zpět. A pokud si zvolíme správnou cestu, ale nevydržíme se silami, tak výsledek bude s největší pravděpodobností stejný. Je tedy určitě důležité vyhodnotit dostupné informace, na jejichž základě učiníme jedno z dalších rozhodnutí.

Chvíli mi trvalo, abych pochopil, proč někdo vědomě dělá nekvalitní produkty, jejichž zrození vždy provázejí obligátní marketingové žvásty o tom, jak nová věc stanovuje ve všech ohledech nová měřítka. Téměř vždy zazní něco o tom, že vše vzniklo s mimořádným soustředěním na potřeby zákazníka a téměř vždy už zaznívá i neúcta ke konkurenci, ke které se daný subjekt sebevědomě porovnává. Přišlo mi to vždy všechno postavené na hlavu a nemyslel jsem si, že ti lidé, jejichž prezentaci nového produktu poslouchám, jsou tak hloupí, jak se to podle jejich slov jeví.

Nejsou tak hloupí, jen přijali v zájmu zachování své ekonomické existence hru, kterou dávno před nimi rozehrál někdo jiný. Hru na pózy a lhaní do vlastní kapsy. Hru na falešnou loajalitu vůči svým nadřízeným, protože oddané přizvukování jejich blbým nápadům nám přece platí hypotéku a leasing na auto. Hru na grilování s nadřízenými a hru na profesionální úsměvy nad jejich stupidními vtipy. Hru na odkládání založení rodiny, abychom si stihli před všemi budoucími reprodukčními povinnostmi všechno užít. Hru na rekordní počet starých panen, které našly místo v chlapci zalíbení v budování kariéry a nezávislosti a potom naivně v pětatřiceti čekají na prince na bílém koni, aby nakonec vzali zavděk rozvedeným záletníkem po čtyřicítce. Hru na vyplňování tabulek a na pobírání platu, aniž by za námi zůstával nějaký reálný výkon.

Výsledkem té hry, jejímž režisérem jsou vyvolení na špičkách nadnárodních kolosů, je systém, v kterém se lidé přirozeně bojí nést odpovědnost za svá rozhodnutí. Byli by pošetilí, kdyby prokázali nějakou odvahu a prezentovali svůj názor. Nic by tím nezměnili a ještě by navíc přišli o všechny své ekonomické požitky. Stejné jako ve firmách je to v politice. A tak když jedinec s ostrými lokty na vrcholu toho potravního řetězce zařve a určí nesmyslný směr, nám obyčejným v podstatě nezbývá, než zařvat „Hurá“ a s nadšením ho následovat.

Většina společnosti tak jde po cestě, kterou si nevybrala. A pokud někdo má odvahu jít jiným směrem, pak je to většinou figura, která toho stejně moc neriskuje. Určitě to není táta od rodiny, který má na krku ony hypotéky, leasingy, děti na školách a náročnou manželku. Ostatně tak to bylo téměř vždy. Ti „hrdinové“, kteří se v minulosti něčemu otevřeně vzpírali, vedli takový život, že neměli co ztratit a svým postojem ohrožovali jen sami sebe.

A tak nám tady vznikl extrémně povrchní svět, který všechno chce a nic pro to kromě úlisného kariérismu nedělá. Tento svět nyní drží ekonomickou sílu a jeho potřebám se přizpůsobují všichni výrobci. Vyrábějí nekvalitní produkty, včetně lodí, protože jejich potenciální zákazníci nelpí na věcech a sbírají jen zážitky. Rád bych věřil tomu, že tento systém musí jednou padnout na hubu. Že budou znovu na svět přicházet lidé, pro které nebude nuda vlastnit celý život svou loď a jezdit za ní stále na jedno místo. Pro které bude radost, věnovat se celý život jednomu koníčku a budou s úsměškem odspodu sledovat starší generaci, která dělala všechno a současně nic.