Hlavní stránka
Blog Charter Co se děje Ekonomika Historie Kutil Lidé Loděnice Magazín Marketing Moje loď Napsali před Novinky Plavba Právní poradna Představujeme Rádce Sport Technické novinky Technika Test Test použité lodě Videoprohlídka  
 

Vánoce jsou svátky klidu a míru

Nepochybně to tak všichni cítíme. Bez ohledu na to, jak se skutečně chováme. Bez ohledu na svou pozici v ekonomické a nebo inteligenční pyramidě. Prostě tak to má být a my si nikým ten klid a mír nenecháme narušit. A to i za tu cenu, že bychom se za svou pravdu měli pohádat a poprat.

 

Nevylézám, pokud to jde, v tomto období ze svého doupěte, abych si klid a mír skutečně užil. Tedy abych si je užil v podobě, kterou mám rád. Nesnáším totiž předvánoční shon a tlačenice v obchodech a na ulicích. Všechno to, co se děje pod prapodivným tlakem trhu nebo tlakem, který si dobrovolně sami vytváříme, nesnáším.

Vánoční atmosféru tedy pro mě nevytváří milionem světel nazdobená nákupní centra či stupidně zaminované životní prostředí nabídkou neodolatelných slev v reklamách všeho druhu. Nemyslím si, že televize, vysavač nebo rychlovarná konvice jsou vánočními dárky. nechápu, proč bych měl odstát frontu na vjezd do parkoviště nákupního centra, pak hledat volné místo a po nákupu zase stát ve frontě k závoře, která mě po půlhodině pustí na svobodu. Musím však spolu s těmi, kteří se mnou sdílí společnou domácnost, jíst a pít. Musím se mít čím umýt a musím mít přirozeně dostatečnou zásobu papíru v roličce, který každé ráno postupně po částech orazítkuji odlišnými tóny stále stejné barvy. A musím mít spoustu dalších nezbytných věcí pro život, jako třeba rum. Takže musím do té vřavy klidu a míru vyrazit, i kdybych nechtěl.

A tak se stalo i na sklonku posledního pracovního týdne před Vánoci. Krytými garážemi nákupního centra se mezi všemi obsazenými místy proplétalo dalších několik desítek automobilů, které jejich majitelé neměli kam odložit. Každý s napětím zjitřenými smysly hledal zaparkované auto, kterému se zrovna v tuto chvíli jako dar z nebes rozsvítí bílá couvací světla. I já jsem takové auto po ujetí několika kilometrů v prostoru garáže spatřil a jal jsem se na strategicky výhodné pozici čekat, až se místo uvolní. U takového úkonu vám to musí myslet, jinak přijede z druhé strany někdo rychlejší a bezohlednější. Zastavil jsem a pustil všechny čtyři varovné blikače, abych dal jasně najevo, co se bude dít. Několik řidičů aut za mnou nemělo tolik trpělivosti, aby počkali, až ten šťastlivec s nákupem v kufru vyjede a já se schovám na jeho místo, a začali mě objíždět. Tím znemožnili dotyčnému, aby své místo opustil a ve mně vyvolali pocit, že snad mají na toto parkovací místo zálusk. Nevěřil jsem svým očím.

Když už jsem čekal více jak minutu, přijelo z druhé strany jiné bílé auto se stejným úmyslem, jaký jsem měl já. Záleželo tedy jen na náhodě, kterým směrem bude chtít řidič zaparkovaného automobilu odjet. Kdyby chtěl odjet směrem ke mně, pak bych měl nepochybně smůlu. On se ale rozhodl odjet směrem k proti stojícímu bílému autu, které mu k tomu muselo vytvořit prostor a já jsem v tu chvíli vklouzl do volného parkovacího místa. V tu chvíli se ozvalo hysterické troubení, když řidič bílého se nedokázal smířit s tím, že mě nepřečůral. Přijel na toto místo dlouho po tom, co jsem tady už čekal já a dobře to věděl. Troubil, rozhazoval rukama a pokud jsem mohl na sekundu zahlédnout jeho mimiku obličeje, tak i něco vykřikoval a cítil se být spravedlivě rozhořčen.

Vůči takovým blbům jsem imunní a dávno jsem se přestal rozčilovat a jakkoliv vychovávat ostatní, kteří jedou příliš rychle nebo pomalu, kteří přejíždějí z pruhu do pruhů v hustém provozu s nadějí, že něco získají. Kteří bezohledně parkují na místech pro invalidy nebo přes dvě parkovací místa, aby si vytvořili komfort prostoru. Někdy to může být absence řidičských dovedností, ale ve většině případů to je bezohlednost a sobeckost. Nechal jsem ho tedy troubit a v klidu odešel nakupovat. Měl jsem na lístku životně důležitý seznam – banány, hroznové víno, červené víno, rum, vodku, becherovku, toaletní papír a tablety do myčky na nádobí. Prostě typický vánoční nákup. A propos, bez seznamu na papírku bych byl naprosto ztracený. Nekoupil bych to, co koupit mám, a domů bych přinesl deset úplně jiných věcí. Nejste na tom podobně? Myslím hlavně muže. Ženám bych takovou otázku přirozeně nekladl.

Nakonec jsem koupil jednu věc navíc a tou byly volně sypané nevyloupané buráky. Miluju sedět večer u televize nebo u knížky, mít nalitou skleničku něčeho dobrého a louskat buráky. Tak tedy nabírám do igeliťáku holou rukou buráky, protože tam nebyla žádná lopatička, a uprostřed té činnosti mě k regálu přirazí něčí nákupní vozík a jeho řidič sveřepě pokračuje dál. Prostě si mě ten pán vozíkem bez jediného slova odstrčil. Byl to takový fajnový pán, pěkně oblečený, ve věku přes padesát let, evidentně v životě zvyklý na svou dominantní pozici. A nebo to mohlo být naopak, třeba je stále, jak v práci, tak i doma, v submisivní pozici a v nákupním centru si léčí mindrák (správně spisovně Minderwertigkeitsgefühl), s kterým se není schopen jinak vyrovnat. Slušně jsem podotkl, že by stačilo říci: „S dovolením.“ A rád bych mu cestu uvolnil. Dodal jsem, že není úplně slušné rozrážet lidi s nákupním vozíkem. To jsem tomu dal. Dostal jsem od toho fajnového pána vynadáno, že si nabírám u regálu své buráky tak, jako bych byl v nákupním centru sám. Opět jsem nechtěl věřit svým očím a uším. Asi dělám něco špatně.

Rozepisovat se o tom, jak se lidé chovají ve frontách u pokladen by bylo zbytečné, protože i tam vyniknou lidské charaktery. Když mají ve vozíku jen několik předmětů, které poberou do rukou, tak vozík ponechají svému osudu a snaží se s danou situací vyčůrat, aby se nemuseli cítit jako ten plebs, který stupidně stojí ve frontě. Prostě žije mezi námi pár těch, kteří si dokážou svůj vánoční klid a mír vybojovat. Strašně rád bych věřil, že jich je pár. Když ale vidím výsledky voleb, když vidím na každém kroku chování té „menšiny“, tak se bojím, že mám příliš optimistický odhad.

Takže rychle zpět do svého doupěte a radši nevidět to, co se venku děje. Kdybych to přestal brát s nadhledem, pak bych asi zkazil vánoční čas jen sám sobě a na stavu společnosti bych stejně nic nezměnil. Takovým lidem, jako jsem já, se ve starém Řecku říkalo idioti. Byli to ti, kteří se nepříliš starali o veřejný život a soustředili se jen sami na sebe. Že bych tedy byl hrdým idiotem?

 

Dovolím si v závěru jeden Platónův citát, který velmi výstižně charakterizuje dnešní dobu:

„Nakonec vám budou vládnout ti nejneschopnější z vás. To je trestem za neochotu podílet se na politice.“

 

Tak tedy již počtvrté vám za všechny, kteří se podílejí na přípravě magazínu My Boat, děkuji za vaší přízeň a za ochotu sdílet s ostatními své příběhy. Přeji vám spokojené prožití Vánoc a krásný jachtařský rok 2018.

 

 DÁLE JSME NAPSALI 
title

Editorial

Blog | Petr Láska
title

Za katrem

Blog | Petr Láska