Hlavní stránka
Blog Charter Co se děje Ekonomika Historie Kutil Lidé Loděnice Magazín Marketing Moje loď Napsali před Novinky Plavba Právní poradna Představujeme Rádce Sport Technické novinky Technika Test Test použité lodě Videoprohlídka  
 

Řekni mi, co čteš, a já ti řeknu, kdo jsi.

Tak toto přísloví už platí jen u tak úzké skupiny populace, že z toho může být i smutno. Vítězí, bohužel, dravost, lež, bezohlednost a ničím nepodložené sebevědomí. Na vině je vývoj posledních dvaceti let, kdy ekonomické a politické „elity“ národa doslova zašlapaly mravy a morálku. Kdy šly celému národu příkladem a ukazovaly, že co není zakázáno, je prakticky dovoleno, byť je to neslušné. Toto chování prorostlo do všech úrovní společnosti a setkáte se s ním nyní nejen ve vrcholové politice, ale také na radnici malé vsi či městečka. Model je stejný, rozdílný je jenom počet nul.

 

Takže, co platí dnes? Řekni mi, co máš, a já ti řeknu, kdo jsi. Sdělovat světu, kolik toho máme, můžeme velmi snadno prostřednictvím movitého majetku, který je ostatním navenek viditelný. Třeba autem.

Už tomu přivykám, protože zcela jistě nedokážu změnit žebříček hodnot celé společnosti a jen bych se při takové snaze zbytečně rozčiloval a ničil zdraví sám sobě. Pokud bych si to měl brát vážně, pak bych snad i uvažoval o emigraci do jiné země, kde se lidé k sobě ještě chovají slušně a s úctou. Kde jim společnost ještě nedovolí to, co v Čechách je už naprosto běžné. Jsem patriot a je mi dvojnásob smutno z toho, v čem musím žít a jaká pravidla musím respektovat, když chci zůstat tam, kde jsem doma.

Jako většina lidí jezdím denně stejné nebo velmi podobné trasy do kanceláře, za kamarády nebo za rodinou. Jezdím podle předpisů a dodržuji rychlost, protože když to jednou jedinkrát neudělám, tak mě vždy u takového přestupku policie nebo nějaká kamera chytí. A kolem mě se míhají jiní, podle modelů aut úspěšní, kteří pravidla provozu doslova ignorují a rozvíjejí tak i na silnici právo silnějšího. V tomto případě ekonomicky silnějšího, kterému se snaží sekundovat ta stupidnější část populace, která však k získání stejného pocitu výjimečnosti musí použít agresivity nebo fyzické síly. Normální člověk se tak po silnicích naší vlasti pohybuje v relativně nepřátelském prostředí, které tam nastoluje jak ekonomicky silnější, tak i inteligenčně slabší menšina. Rád bych věřil, že menšina. Když tedy jedu od lodě z Chorvatska domů, nemohu nikdy přehlédnout, že už jsem přejel hranice České republiky.

Když potom někdo jede v novějším autě na operativní leasing, které užívá za peníze, za které by si nikdy před tím takové auto kvůli svým omezeným příjmům nedovolil, zjednává si jakýsi respekt okolí a podobné pocity, které se tady snažím vylíčit, nemůžete tak často zažít. Zkuste si však vzít pro jízdu po Praze starší Fabii první generace s mimopražskou značkou a uvidíte. Všichni vás budou s vědomím porušováním předpisů předjíždět, protože je pod jejich úroveň, aby jeli za takovou starou pikslou. Když vás budou předjíždět, tak se mnozí z nich ohlédnou, aby si vás prohlédli. Jakoby chtěli říct, co je to tady za nedynamického křupana, který jede podle předpisů. Ta nepřehlédnutelná a nesmyslná zášť by se dala krájet a balit do pytlíků.

S příchodem tohoto roku jsem si koupil auto v Plzni a nechal na něm plzeňskou značku. Myslel jsem si, že je to jedno, s jakou značku budu jezdit. Po třech měsících zkušeností, jsem si jí jako jeden z mála dnešních Pražáků, kteří se v Praze skutečně i narodili, nechal jako poškozenou vyměnit. A je klid. Za manažerskými pozicemi přivandrovalí „Pražáci“ si mě za volanty nafasovaných aut pohrdlivě prohlíželi, když jsem jel podle předpisů a tvořil jakousi překážku jejich rozletu. Stačí mít na registrační značce „A“ a při stejném chování se stejným autem mám respekt okolí a svůj kýžený klid. A pomalu začínám chápat, proč na venkově nemají rádi Pražáky. Možná za to ti Pražáci ani nemůžou.

Je to jen jeden z mála smutných průvodních jevů současného stavu české společnosti, která se dere za nesmysly a mravů prostí jedinci se s vervou několikrát denně pouští do bezvýznamných bojůvek a tlačenic, v nichž drobná vítězství přináší jako celek jakési uspokojení a pocit úspěšnosti.

 

Před mnoha lety mi můj slovenský nadřízený, ve snaze podpořit svou pozici, citoval slovenské přísloví: „Viete, pán Láska, väčší pes vždy jebe.“

Tehdy jsem trpěl tím, pod jakým hovadem musím sloužit a držet hubu, když jsem měl doma ženskou a dvě malé děti, které jsem živil. Ne, že by mu chyběla inteligence. Je to velmi inteligentní člověk, ale byl také jedním z těch, kteří vedeni obrovskou touhou po majetku a pofidérní společenské prestiži spoluvytvářeli současný morální marast.

Dostal jsem asi před měsícem zakázku, abych v neděli kamsi zajel a udělal tam reportáž. Hned v neděli zpracoval zkrácenou tiskovou zprávu a potom v pondělí zpracoval dvě tiskové zprávy pro regionální tituly a následně ještě během jednoho dne vytvořil na stále stejné téma tak čtyřstránkový článek pro ty novináře, kteří jsou líní psát a tisková zpráva by jim rozsahem nestačila. Proč ne? Každá koruna a každá práce je dobrá. Nejsem ve stavu, že bych odmítal zakázky. Práci jsem v termínu a požadované kvalitě odvedl. Vystavil jsem tedy fakturu s týdenní splatností, protože zákazník si objednává práci a já jako dodavatel určuji platební podmínky za svou práci. Já za jeho podmínek nemusím práci přijmout a stejně tak si jí on nemusí za mých platebních podmínek objednat. K zaplacení faktury však v termínu nedošlo, a tak jsem platbu urgoval. Dozvěděl jsem se, že obvyklý platební cíl je dnes 2-3 měsíce, že mou týdenní lhůtu neakceptují.

Já jsem akceptoval jejich termín dodání práce a oni neakceptují můj termín platby. Jak je to možné? Kdo jim dovolil se takto chovat? Byli to ti, kteří si nadneseně nechají nakálet na hlavu za to, že dostanou nějakou práci za pochybnou cenu a ještě za to pěkně poděkují. Necítil jsem takovou vděčnost, nikdo mi nedělal žádnou milost. Potřebovali ode mně nějakou práci a já jí odvedl, bylo tedy na čase zaplatit. Zaplatili, ale také mi současně oznámili, že za těchto podmínek je naše další spolupráce nereálná. Tak to jsem si oddechl, protože makat za nedůstojnou hodinovou sazbu pro někoho, kdo se bude dožadovat kvality a termínů odvedení práce a čekat pak 2-3 měsíce na peníze, fakt nikdy nehodlám. A to přísloví samozřejmě platí, dnes ještě více, než kdy před tím.

Dalším příslovím může být – Šaty dělaj’ člověka.

Nyní se přesunu do Chorvatska. Nejen proto, abych ukázal, že člověk je se svými dispozicemi bez ohledu na národnost všude stejný, ale hlavně také proto, abych se příliš nevzdaloval od vody. Rozdíl mezi mou starou a aktuální lodí činí nejen tři metry na délku, přirozeně včetně proporčního nárůstu do všech směrů, ale také přibližně dvacet let stáří. Přijel jsem se starší lodí na Vrgadu a vyvázal se na bóji, za chvíli na to dorazil výběrčí na gumáku a standardně se zeptal, kolik loď měří na délku. Odpověděl jsem: „Devět metrů deset.“ On si prohlédl loď a odvětil: „Já vidím šest metrů. Dostanu devadesát kuna.“ Dostal tedy devadesát kuna a jedno plzeňské k tomu. Nebylo to ani poprvé a ani naposledy. Podobná situace se opakovala i na mnoha jiných místech.

Když jsem jednou byl se stejnou lodí na kotvě vedle přístavu, tak ke mně připlul místní strážce přístavu a nabídl mi zdarma místo u obecného mola mezi loděmi místních obyvatel, což by se nikdy s lodí, které čumí peníze z očí, nestalo. Když jsem pak připlul s novou velkou lodí k molu restaurace na jednom ostrově, tak jsem byl tamním zaměstnancem korektně předem upozorněn, že musíme přijít na večeři a zdarma zde můžeme stát jen v případě, že si dáme konkrétní jídla. Dokonce nám je vyjmenoval. Samozřejmě z nich byla vyjmuta ta nejlevnější, takže pokud bychom nechtěli rybu, ale pouze čevapčiči, pak musíme na kotvu a nebo na bóji za 200 kuna. Už si nás totiž nepamatoval a zcela jistě soudil podle lodě. Rok před tím, když jsme opakovaně připluli se starou Artemis, tak nám už z dálky mával a ptal se, jestli přijdeme večer alespoň na pivo. Nedivím se, je to pochopitelné, investovali spoustu do vybudování restaurace a mola a mají jen čtyři měsíce v roce, aby se jim to vrátilo, utáhli všechny zaměstnance, dopravu surovin a pitné vody na ostrov, vlastní výrobu elektřiny a vydělali pro sebe na celý rok života. Nedivím se jim, ale nostalgicky vzpomínám na lidské přijetí se starou lodí, kdy v nás neviděli kořist.

 

Těším se samozřejmě z komfortu velké a moderní lodě. Nicméně někde hluboko v podvědomí se mi stále častěji zasteskne po staré a menší lodi, která mi je mentálně jednoznačně blíže. Nemám potřebu se s kýmkoliv přetahovat v tom smyslu, jestli mám lepší bydlení, rychlejší auto nebo větší loď. Duše pro mě znamená víc, než kus zdi, železa nebo laminátu. A naše stará loď má obrovskou duši. Neumím si s těmi pocity poradit, protože je na druhou stranu samozřejmě velmi příjemné nechat se rozmazlovat prostorem. Mám však podobné pocity, jako když to někdo ze studentského trika dotáhne do manažerského obleku s bílou košilí a kravatou a začne se mu stýskat po tom triku. Čas to určitě pomůže vyřešit. Tak se netrapme a plujme dál. U vraťme do života úctu. Úctu k člověku, bez ohledu na to, čím jede, co dělá, kolik má a co má na sobě.

 DÁLE JSME NAPSALI 
title

Moment rozhodnutí

Blog | Petr Láska
title

Editorial

Blog | Petr Láska