Hlavní stránka
Blog Charter Co se děje Ekonomika Historie Kutil Lidé Loděnice Magazín Marketing Moje loď Napsali před Novinky Plavba Právní poradna Představujeme Rádce Sport Technické novinky Technika Test Test použité lodě Videoprohlídka  
 

O cestách na loď

Je zbytečné ujišťovat se o tom, co se nám každému na jachtingu líbí. Důležité je, že každý nalezneme to, co hledáme. Žijeme však v zemi s minimem vody a relativně daleko od všech evropských moří. Každý z nás tak musí za svou lodí někam jet. Až na těch pár šťastlivců, kterým loď kotví před domem.

 

Nevím, co kdo při cestách za svou nebo půjčenou lodí prožívá a tak můžu odpovědně hovořit jen o svých pocitech a o těch vašich jen spekulovat. Domnívám se však, že nejsem žádnou výjimkou a že větší část mých pocitů se bude v různých obdobách krýt s těmi vašimi.

Bydlím v Praze a bylo období, kdy jsem řešil, zda dát loď na Slapy nebo na Orlík. Nevím proč, ale Orlík mi připadal s ohledem na místo pobytu trochu z ruky, takže zvítězili Slapy. Tedy abych byl upřímný, i přes své nesporné jachtařské nevýhody se mi na Slapech líbilo více než na Orlíku. Ale to nemá s dojížděním nic společného. Že jsou Slapy blíže k Praze bylo tedy také jedno ze zásadních hodnotících kritérií, když jsem se rozhodoval. Nakonec se ukázalo, že vzdálenost od Prahy v praxi nehrála až takovou roli. Na Orlíku jste z kraje Prahy za hodinku a na Slapy do Staré Živohošti jsem to nikdy nezvládl pod 45 minut. A co to je 15 minut, když jedete na celý víkend. Nic.

Zásadní změna v nahlížení na čas, strávený na cestě, nastala ve chvíli, kdy jsem měl pocit, že mi jsou Slapy malé a zatoužil jsem po tom, abych měl loď na moři. Do té doby jsem samozřejmě mnohokrát cestoval na charterovou loď jak na Balt, tak i do Holandska nebo do Středomoří, takže jsem velmi dobře věděl, mezi čím se rozhoduji. Když se to však neděje pravidelně, tak si neumí nikdo z nás představit, jako to bude mít praktické dopady na naší radost z lodě, která je skutečně velmi daleko. Řecko, které by plavebně a svou pohostinností bylo mým favoritem, jsem zamítl hned. Nejsem totiž přítelem velkého plánování a představa, že budu muset plánovat nákup letenek, byla natolik limitujícím faktorem, že nebylo o čem přemýšlet. Zkrátka dostupnost autem byla jasně daným parametrem výběru. Zvítězilo díky své poloze Chorvatsko, a to i přes mé objektivní výhrady k některým chorvatským praktikám. Zvítězilo hlavně proto, že se tam dá jezdit celý rok, že sezona má 52 týdnů a počasí jen zřídkakdy zvítězí nad vaší touhou plout.

Nyní máme za sebou třetí sezonu na moři a jediné, čím se stále zabývám, jsou cesty k lodi. První rok byl natolik plný nadšení, že jsem ani neregistroval nějaké negativní pocity z cestování. Druhý rok jsem nasadil režim pravidelnosti a věnoval jsem téměř vždy s železnou pravidelností od března do listopadu prvních deset dní v měsíci lodi a druhých dvacet dní práci doma. Dělám na volné noze a moji práci za mě nikdo neudělá, můžu si však určit sám, kdy se svým povinnostem budu věnovat. Každý z nás má v měsíci cca dvacet pracovních dní a jak kdy v kterém měsíci čtyři víkendy. Takže poměr volných dnů k pracovním 10:20 považuji za zdravý a necítím se být povalečem. V roce 2017 jsem tedy absolvoval 9x cestu autem do Chorvatska a zpět. A musím se přiznat, že už popáté mi to pěkně lezlo na nervy. Tam se ještě těšíte, protože jsou před vámi hezké zážitky, ale co cesta zpět. Dálnici mezi Prahou a Šibenikem jsem už začal nenávidět a při nudném držení jízdního pruhu se zapnutým tempomatem jsem přemýšlel o tom, jak dlouho to vydržím, kdy loď prodám a vrátím se na české vody.

Každopádně jsem se to snažil v roce 2018 změnit. Předně jsem změnil režim užívání lodě a přestal jsem jezdit každý měsíc. Dny volna jsem sdružil do větších celků a řekl si, že tam strávím stejný čas, ale pojedu méněkrát, abych nemusel zanevřít na slovní spojení „loď v Chorvatsku“. Takže letos jsem jel třikrát autem, jednou jsem letěl přímým letem z Prahy do Splitu a jednou jsem využil služeb Yachtbusu. Řídit dvanáct hodin auto je stále stejný „opruz“, i když jedete v tom roce poprvé. Jednoznačným vítězem v komfortu dopravy je letadlo, i když u něj přetrvávají nevýhody, pro které jsem nešel s lodí do Řecka. Z jízdy v autobusu jsem měl zprvu velké obavy, protože autobusem jsem nejen dvacet let, ale musím popravdě říci, že mi to přišlo velmi dobré. Po dvanácti hodinách od odjezdu z Prahy autobus zastavil v Sukošanu, aby vysadil první pasažéry. To považuji za velmi dobrý výkon, skutečně konkurující autu. Nahrál jsem si do MP3 audioknihy a se zavřenýma očima poslouchal. A chvíli spal a chvíli poslouchal s tím, že jsem pauzy prokládal pivem a kořalkou. Proti autobusu nemůžu říci jediného křivého slova. Snad jen to, že má pravidelný jízdní řád a nemůže jet tehdy, kdy by se mi to hodilo více.

A co bych viděl jako ideální dopravu k lodi? Vlak. Nedávno jsem jel z Prahy do Basileje vlakem, který nese přídomek Euronight. V 18,26 jsme vyjeli z hlavního nádraží, dal jsem si pár piv, vysprchoval se a ulehl do čistě povlečené postele, aby mě druhý den ráno asi hodinu před příjezdem průvodčí vzbudil a oznámil mi, že snídani mám v kupé číslo 5. Zase jsem prošel sprchou, sbalil si své věci, nasnídal se a vystoupil z vlaku odpočatý. Kdyby takové vlakové spojení existovalo bez přesedání například mezi Prahou a Splitem, do auta, letadla nebo autobusu by mě nikdo dobrovolně nedostal.

 

 

 DÁLE JSME NAPSALI 
title

Zimování jachty

Rádce | Pavel Rauner
title

O počasí

Blog | Petr Láska